Není snad vodáka, který by o Zambezi neslyšel. Tato legenda se skloňuje mnoha způsoby. Nejčastěji ji známe z různých Top Ten seznamů nejkrásnějších a nejnáročnějších vodáckých terénů světa, jako dějiště nejvýznamnějších raftových závodů planety nebo jako ideální freestylové tréninkové prostředí.
Jaká je ale tato legenda dnes a jaká je z pohledu běžného vodáka… a jaká je Zambezi na Silvestra? Možná bychom si mohli nejprve tuto řeku trochu představit.
Z Prahy odlétáme těsně po Štědrém dnu. Rozhodli jsme se protentokrát vyměnit předražené a přelidněné vánoční prázdniny na horách za desetidenní výpravu na jižní polokouli. Naším cílem je právě řeka Zambezi. Na řece chceme strávit maximum, chceme si ji užít, zapádlovat, tábořit, nespěchat. Voda by měla být akorát. Po příletu nás vítá krásně zelená a svěží krajina a trochu omšelá a smutná atmosféra. Ty tam jsou doby, kdy kempy a lodže okupovaly desítky vodáků z celého světa. Těžko říct, co je hlavní příčinou. Snad Mugabeho diktatura, která vyklidila regály kdysi bohatých supermarketů, podobně jako kdysi u nás bolševik, či rostoucí popularita peřejí Bílého Nilu v nedaleké Ugandě. Ať je to tak či jinak, Zambezi zůstává stále stejná – překrásná a divoká královna nejnáročnějších vodáckých terénů na světě. A konec konců dobře vychlazené pivo v kempu u bazénu v odpoledním žáru chutná stále skvěle.
Chystáme vybavení, jedeme nalehko, tak toho moc není. Noční teploty nevyžadují ani spacák, stany a velkou plachtu balíme jen pro případ podvečerní tropické bouřky. Hlavní část proviantu vezeme z domova, věříme, že zbytek dokoupíme na místě. Ale ouha, největší obchod je i tady přes křesťanské svátky uzavřen. Fungují naštěstí aspoň tržiště, i když fungují je možná trochu silné slovo. V jednom obchodě dokupuju fazole, radši beru všechny, co mají. Na tržnici beru vše, na co narazím. Bohužel nikde nemají česnek. I ostatní zeleniny je poskrovnu. Brambory jsou, ale ta cena! Potřebujeme zelí. V okruhu pěti kilometrů jsem nakonec sehnal celých šest hlávek – super úspěch. A tak je to nakonec se vším. Beru to ale jako součást koloritu, hlavně, že je aspoň to pivko.
Následující den vyrážíme konečně na řeku. Sestupujeme po příkrých schodech na dno kaňonu do místa zvaného Boiling Pot. Nad našimi hlavami se klene železniční most vybudovaný v roce 1905. Právě jeho dokončení odstartovalo období masového turismu. První turistické hotely se tu objevily nedlouho poté. Dnes slouží most i jako rampa pro bungee jumping a podobně. Co chvíli nám nad hlavami prosviští stokilová Američanka, naštěstí po proudu dolů je už nepotkáváme. Slunce v nadhlavníku se opírá do černých čedičových skal s nebývalou silou. Cestou dolů se mi vedrem rozpadá pádlo na singla, kterého za mnou nese jako pírko jeden z místních nosičů. Improvizovaně spravuju svůj speciál tesou a modlím se, aby podobné divadlo nepředvedlo někde v peřejích. Na rozpádlování zajíždíme s bráchou kajakářem těsně pod hranu vodopádů.
[i]Autor je profesionálním river guidem a stálým spolupracovníkem časopisu HYDRO, občanským zaměstnáním ředitelem CK Adventura.[/i]
Článek vyšel v [redir=/clanek/249-hydro-110-divoka-voda-v-cr/ newwindow]1. čísle Hydra 2010[/redir].
