Sjezdařka Marie Němcová: Nejsem vzdávač

Jaké byly tvé sjezdařské začátky?

Ke kanoistice jsem se dostala přes dědečka, ten jezdil na vodě, potom jezdil i můj taťka, a tak mě naši na loď posadili taky. Původně jsem ale začínala se slalomem. Většinou je to tak, že když někdo úplně začíná s kanoistikou, tak jde postupně od slalomu a ze stabilnější lodi postupně přesedá na sjezďáka.

Jako malá jsem byla strašně závislá na rodičích a zároveň jsem byla hrozně soutěživá. Začínala jsem v osmi a vůbec mě to nebavilo, protože mi to nešlo. Byla jsem naštvaná, ale měla jsem obrovský strach, že když řeknu rodičům, že to nechci dělat, tak ze mě budou zklamaní. Asi po roce jsme začali sedat i na sjezdové lodě a postupně se na nich učili jezdit. To mě fakt nebavilo, protože u nás na Svratce v Brně je to pádlování na rovné vodě, není tam nic zajímavého. Trénink byl prostě nudnej (smích). Moc mě bavil slalom a chtěla jsem jezdit jen ten. Ale u nás v oddíle nikdy nebyla možnost se věnovat jenom jedné disciplíně. Až teď, když patříme do reprezentačního týmu, tak na slalom už není tolik času. Ale dřív bych rozhodně nečekala, že seknu se slalomem a budu jezdit vrcholově sjezd.

Kdy se to zlomilo a začalo tě to bavit?

V roce 2017 jsem se ve sjezdu poprvé dostala do juniorské i seniorské reprezentace, což pro mě bylo velkým překvapením. Rozhodně jsem nešla ten rok závodit s tak velkými ambicemi. V té době mi ještě vůbec nešly dlouhé sjezdy a vytrvalost, ale byla jsem dobrá na sprint – právě díky němu jsem se nominovala i do dospělé reprezentace, protože ten rok bylo mistrovství světa v Pau, kde se jel jenom sprint.

A tam sis vyjela svou první velkou medaili…

Ano, bronzovou. Pamatuju si, že jsem dojela do cíle a viděla celkem slušný čas, ale za mnou jelo ještě hodně dobrých holek. Potom, co to klaplo, jsem se hned rozbrečela. Holky mě tam hned objímaly, bylo to krásné. Ten rok byl zlomový. Začala jsem trénovat s klukama a tím, že jsem se zlepšovala, tak mě to i víc bavilo. Teď bych sjezd rozhodně za nic nevyměnila.

Byla reprezentace vždycky tvůj sen?

Já jsem vlastně nikdy předtím neuvažovala, že bych se do ní měla dostat. Ale jak jsem si vyjela místo v týmu, tak se mi najedou otevřely obrovské dveře, protože se jezdilo na reprezentační soustředění do zahraničí. V roce 2017 jsme jeli na běžky do Livigna, stála jsem na nich poprvé v životě. Hodně jsem využívala všech možností, poměrně rychle jsme si sedli s lidmi v týmu. A i když se postupně obměňuje, stále je tam hodně lidí, se kterými jsem tam od svých prvních závodů. Rok 2017 mi opravdu hodně otevřel oči.

Proč ses nakonec rozhodla odejít ze světa slalomu?

Slalom jsem jezdila docela dobře, když jsem byla juniorka. Dva roky po sobě jsem byla první nepostupová loď do reprezentace, a naopak ve sjezdu jsem se do té reprezentace probojovala. Slalomu jsem se věnovala docela dlouho, ještě před dvěma třemi lety jsem závodila v Českém poháru, ale teď, když už je sjezdových závodů fakt hodně, tak je to těžké skloubit obojí dohromady. Zrovna nedávno jsme měli slalomové soustředění a já jsem zjistila, že to člověk rychle zapomíná z rukou, to strašně mizí. Když trénujeme na kanále, tak se do toho zase časem dostaneme, ale určitě se nemůžeme srovnávat s lidmi, se kterými jsme se porovnávali pár let zpátky.

Když se bavím s kýmkoliv ze sjezdařů, vždy si pochvaluje skvělou partu. Čím to podle tebe je?

Kolem vody se vlastně úplně všichni znají a navzájem si pomáhají. Když jsem přišla do týmu, byla jsem z toho překvapená – všichni se spolu bavili, radili si, pomáhali si. Zároveň často býváme v prostředí, kde trávíme hodně času společně. Vzhledem k tomu, že na akcích nebydlíme každý sám ve velkých hotelích, ale v chatičkách nebo kempu, trávíme spolu opravdu velké množství času. Chodíme spolu na procházky, na kafe. Takže asi tím ta skvělá parta vznikla.

Zároveň se ve sjezdu netočí velké peníze…

To má na tom určitě taky velký podíl. Na druhou stranu, je to někdy těžké, protože nejsme placení závodníci, všichni chodí do práce nebo do školy, takže je náročné odjezdit všechny akce za rok. Navíc si každý člověk musí kupovat lodě a všechno vybavení.

Prošla jsi od toho zmiňovaného roku 2017 nějakou krizí, kdy jsi přemýšlela, že bys toho nechala?

Přiznám se, že jsem chvíli přemýšlela, že dojezdím do maturity a pak s tím možná seknu. Ale v podstatě co rok, to přišlo ve sjezdu zlepšení, a když přišla v roce 2020 maturita, měla jsem ji mít kvůli mistrovství světa v Americe rozloženou, protože jsem sport dala na úplně první místo. Ale kvůli covidu se mistrovství zrušilo, maturita se uskutečnila a můj plán, že se závoděním seknu, úplně zmizel. Teď to mám nastavené tak, že dokud bude držet zdraví, bavit mě to nepřestane.

Co tě ve sjezdu žene dál?

Zejména vidina toho, co nás čeká v příštích letech. Rozhodně se chci ještě někam podívat, mělo by to být i za oceán. Teď by rozhodně žádná krizička přijít neměla. V průběhu uplynulých pěti let nebylo žádné vyhoření, spíš jsem si říkala, že se po maturitě začnu věnovat studiu, ale u mě to stejně vždycky bylo hlavně o sportu.

Jakému studijnímu oboru se momentálně věnuješ?

Studuju na Fakultě sportovních studií na Pedagogické fakultě, letos jsem dokončila první ročník tělovýchovy a sportu v kombinaci s angličtinou. Tím, že se učíme hodně o sportu a těle, tak si myslím, že mě to hodně posouvá i v tréninku. A zatím se to dá hodně dobře kombinovat se závoděním. Jelikož jde o sportovní školu, vychází mi vstříc, zatím jsem neměla jediný problém.

Bavilo by tě učit, až se sjezdem skončíš?  

Já zatím všude hlásám, že bych učit nechtěla. Ale neříkám, že u toho jednou třeba neskončím. Chtěla bych být trošku na volné noze a zkusit něco s angličtinou, co nebude tak časově náročné a do toho nějaký ten sport, možná chvíli trénovat. Ale asi úplně rovnou po škole jít učit, to se mi moc nechce (úsměv).

Vždy ses víc soustředila na sprint, ale zlepšuješ se i v klasickém sjezdu. Změnila jsi v tréninku něco konkrétního?

V naší rodině jsou všichni spíš sprinteři, brácha v atletice taky běhal sprinty, takže si myslím, že je máme nějak v sobě. Sprinty mi vždycky šly a v dlouhých závodech jsem se trápila. Snažila jsem se na tom pracovat tři čtyři roky zpátky, zejména poslední dva tři hodně intenzivně. Nejvíc ten skok byl vidět právě loni. Konkrétnost mě žádná nenapadá, ale spíš jsem trochu změnila svoje nastavení a uvědomila si, že se to samo neobjeví a budu muset dřít. Začala jsem víc chodit na tréninky, i když jsem měla hodně školy, ale věděla jsem, že bych třeba hodinu a půl volna strávila na internetu, takže jsem se rozhodla místo toho trénovat. Mimo oficiální tréninky jsem začala běhat, hodně teď trénuju s Adamem Satkem. Přece jenom je to kluk a na té vodě je opravdu poznat, že má větší sílu. Vždycky jsme se snažili ten trénink přizpůsobit, on si dal třeba závaží. To mi hodně pomáhalo. Naučila jsem se na tréninku v 99 procentech kousnout a jet nadoraz.

Marie Němcová
21 let

Studium: Tělesná výchova a sport, Anglický jazyk (Masarykova univerzita v Brně)
Disciplína: C1 a K1
Oddíl: Kanoe Klub Spoj Brno
Trenéři: Bohuslav Šamánek, Robert Knebel, Lukáš Novosad
Tréninkoví parťáci: Adam Satke, Vojtěch Matějíček, Zuzana Dziadková, Ondřej Bergmann

Medailové úspěchy:
– mistryně světa ve sprintu, vicemistryně světa v klasiku, C1 (MS Treignac, 2022)
– bronz v závodě hlídek, K1 sprint (MS Treignac, 2022)
– mistryně Evropy do 23 let, C1 (ME U23 Banja Luka, 2022 + ME U23 Solkan, 2021)
– zlato v závodě hlídek, K1 i C1 sprint (ME U23 Banja Luka, 2022)
– zlato v závodě hlídek, C1 klasik (ME U23 Banja Luka, 2022)
– stříbro v klasiku, C1 (MS Sabero, 2021)
– stříbro ve sprintu, C1 (ME Bovec, 2019)
– stříbro ve sprintu, C1 (MS Muotathal, 2018)
– bronz ve sprintu, C1 (MS Pau, 2017)

Jak často v týdnu trénujete?

Od pondělí do pátku máme většinou jeden trénink denně. Občas, když se domluvíme, tak máme i dvoufázové tréninky. A víkendy trávíme na závodech. Takže to je tak pětkrát až sedmkrát týdně na vodě. Do toho mám ve škole ještě třikrát týdně jiný sport. To jsem myslela, že bude pohodička, ale docela tam makáme – máme plavání, různé míčové sporty… Myslím, že mi to dost pomohlo i v přípravě na letošní rok, protože jsem třikrát týdně měla v podstatě dvoufáz.

Je třeba nějaký cvik, který nemáš vůbec ráda, ale víš, že je dobrý a snažíš se kousnout a dělat ho?

V zimě nechodíme na vodu, ale do posilovny a dřív jsem to fakt nesnášela. Teď mám posilku strašně ráda. Baví mě to s činkami, to je ta moje síla, mám jí hodně a baví mě se porovnávat s klukama v tom, co zvednou. Jinak jezdíme na trenažerech desetiminutovky, což je na tu mou vytrvalost už moc. Taky jsem dřív nesnášela plavání a běh, což už se změnilo. Snažím se ve všem najít něco, co by mě bavilo. Když mě třeba nebaví běhat rychle, tak se jdu pomaličku vyběhnout. Prostě abych to všechno dělala pro radost.

Když se na vodě před tréninkem řekne, že se pojede něco dlouhého, tak vždycky trošku brblám, ale ve finále to vždycky všechno odjedu. Třeba osmiminutovky nejsou moje nejoblíbenější věc, nebo když ve Španělsku jezdíme jednou týdně desítku na čas. To se jezdí lehce pod hodinu, to fakt nesnáším (smích). Ale já nejsem vzdávač, to radši dojedu s brekem. Pro mě je to víc než to jen tak vzdát.

Kde vidíš svoje rezervy?

Vždycky je kam se zlepšovat. Hodně často to nemusí být na vodě, ani to nemusí být spojené se sportem. Myslím si, že v posunu mi aktuálně může pomoci větší kompenzace nebo protahování. A taky vím, že přes zimu budu muset hodně zapracovat na stravě, protože se na sportovce stravuju strašně špatně. To je věc, která pak člověka zase může posunout hodně dopředu.

Pro sportovce je důležité i správné mentální nastavení. Máš nějakého kouče, nebo na tom pracuješ sama?

Pracuju na tom sama. Hodně jsem přemýšlela nad koučem, protože s hlavou mám velký problém. Většina lidí u vody to ví. Četla jsem tři čtyři knihy o nastavení hlavy, třeba od Mariána Jelínka. A zatím jsem dospěla k závěru, že se budu snažit na tom pracovat sama, protože teď mi přijde, že se to zlepšilo. Kdyby se to mělo vracet k horšímu, tak bych začala vymýšlet, co dál. Teď mám takové svoje vnitřní nastavení, že by to mělo být v pohodě. Hledám si takové malé cestičky a snad jednou dojdu tam, kam bych chtěla.

Jak se obvykle cítíš na startu, prožíváš to hodně?

Často se nechávám svazovat konkrétním umístěním. Někdy i třeba týden před závodem si říkám, to by byla paráda, kdybych byla tolikátá a tolikátá. To se snažím rychle dostávat z hlavy a nějak se s tím naučit bojovat. Za mě je tohle asi nejhorší věc, co si člověk může říct. Ale když už mi něco takového do hlavy vleze, tak se snažím najít způsob, jak to dostat ven. Třeba si zavolám s někým, kdo pro mě hodně znamená a povídáme si o něčem jiném, nebo mu řeknu, že mám tenhle problém a potřebuju ho dostat pryč. Lidé u vody vědí, že před závody bývám často nervózní a kvůli tomu to kazím.

Letos v Treignacu na mistrovství světa s námi byla Barča Dimovová, která kvůli úrazu na nominacích letos vůbec nestartovala, ale jela se na šampionát podívat a fandit nám. To pro mě bylo úplně skvělé, jelikož jsem u vody měla neustále někoho, s kým se znám strašně dlouho, ví o mně úplně všechno a zároveň není z toho závodu vystresovaný. Bylo to opravdu super, přijela jsem do cíle, Barča tam byla, hned jsme se spolu rozbrečely, bylo to krásné. Vlastně celé mistrovství bylo velmi emotivní, brečela jsem tam skoro každý den (smích).

Máš ve sjezdu ještě nějaký sen, který by sis chtěla splnit?

Jsem spokojená s tím, jak to jde, ale určitě bych chtěla ukázat, že Treignac nebyla náhoda a že to fakt umím. Teď bych se chtěla ještě zlepšovat na mezinárodní scéně na kajaku, ale pořád je pro mě víc singl. Uvidíme, jak to dopadne.

Absolvovat závody na kajaku i singlu včetně hlídek je náročné, jak to všechno zvládáš?

Já jsem upřímně chvíli přemýšlela, že se reprezentace na kajaku vzdám, protože jsem si říkala, že toho bude až moc. Potom jsme to řešili s trenérem a došli k závěru, že by to byla chyba. Zní to tak, že je toho strašně moc a je to pravda, ale my kanoisté jsme na tyhle věci zvyklí a ve finále mi to nepřijde tak hrozné.

Letošní sezona se ti opravdu vydařila. Jak bys ji zhodnotila?

Celá sezona je pro mě neuvěřitelná a přiznám se, že to pořád nějak zpracovávám. Když si jednou za čas vzpomenu, že jsem mistryně světa, tak si řeknu týjo, to je hustý (úsměv). Poslední dva roky mi přišlo, že jsem velké závody kazila, bylo to fakt náročné. Výsledek na mistrovství světa tak pro mě byl hodně důležitý i z hlediska psychiky. Věděla jsem, že to dokážu, jen jsem se musela popasovat s hlavou a na tu minutu a půl ji přesměrovat jinam. Pak přišel Světový pohár, kde jsem zjistila, že jsem vyhrála celkové hodnocení na singlu a na kajaku skončila druhá, což pro mě bylo taky něco šíleného. Tehdy jsem si řekla, že kdyby teď sezona skončila, tak jsem úplně spokojená. Po mistrovství Evropy do 23 let, odkud jsem si odvezla čtyři zlata, si myslím, že to letos opravdu nemohlo dopadnout lépe. Na každém mezinárodním závodě se mi podařilo vybojovat ten nejcennější kov, což je něco neskutečného. Tato sezona pro mě byla zatím to nejvíc, co jsem v dosavadní kariéře mohla předvést.