Černá Hora. Malá země na Balkáně, která oplývá nádhernou přírodou a především řekou Tarou, někdy přezdívanou Slza Evropy, která se zarývá do země ve svém 1 300 metrů hlubokém vápencovém kaňonu.
Svou průzračnou vodou, která se žene mezi skalami a tříští se na průhledné krystalky, nám Tara učarovala ještě dávno před tím, než jsme ji spatřili na vlastní oči. A tehdy vlastně nikdo moc nevěřil, že bychom se jako skautský oddíl dostali tak daleko. Kdo to kdy slyšel, aby 8. vodní oddíl skautů z Prahy jel na tábor až na divokou řeku do Černé Hory?!
Bratr Decibel naše obavy rozdělil do dvou kategorií:
1) „Budou na to stačit peníze?“
a 2) „Budeme na to stačit my?“
I tak jsme se hned ze začátku školního roku dali do práce. Shánění financí nebyla žádná sranda a tréninky na kanálech a na rakouských řekách nám často daly pěkně zabrat, ale dokázali jsme to! 30. června 2023 jsme se ve tři čtvrtě na jednu opravdu shromáždili na Nádraží Holešovice, abychom obtěžkáni batohy a s úsměvy na tvářích zjistili, že vlak má dvě hodiny zpoždění.
Cesta do Černé hory nás vedla přes Budapešť (z té jsme zahlédli jen šmouhu, když jsme se jako stádo slonů hnali na autobus), Bělehrad, Podgoricu, přes 435 mostů, 254 tunelů a konečně naší první cílovou stanici, kterou bylo městečko Virpazar ležící mezi Skadarským jezerem a mořem. Tam jsme se též setkali s chrabrou paralelní skupinou, která mezitím jela autem se všemi nafukovacími čluny a dalším vybavením.
A když se zmíní moře, není už cesty zpět. Takže jeden den zabral výlet do slaných vod, kde jsme si to jakožto vodní skauti náležitě užili, a breptalo jen pár vedoucích. Pak už bratr Watt zvolal: „HA! Vlak!“ A jelo se zpátky do vnitrozemí, abychom konečně spatřili naši vysněnou Taru.
Po prvním bivaku se nám v mrazivém ránu do vody moc nechtělo, pak ale vysvitlo sluníčko a za chvíli bylo tak ukrutné vedro, že jsme se báli, aby se na nás neopreny neroztekly. Potom párky k snídani, tlačení vozíku, trocha brodění a tadá! Tara.
Netrvalo to ani chviličku a 8. vodní oddíl skautů trčel až po krk ve vodě.
Po nádherném splutí prvního úseku následoval bivak obohacený o slavnostní oheň a přesun na jiný úsek Tary. Všichni jsme si to ohromně užívali, místní byli sympaťáci, dokonce nám v jednom kempu připravili koblihy! Po silnici sem tam prošla kráva a jindy jsme napůl omylem stopli minibus, který nám příjemně zkrátil puťák.
Ještě před vydáním se do samotného kaňonu jsme si to kromě trénování na peřejích namířili i do kopců, kde jsme trochu pomohli přírodě sbíráním odpadků a někteří si protáhli nohy při výšlapu k horskému jezeru. Voda začínala být serióznější, po večerech jsme řešili strategie splouvání v podobě námořní akademie, procvičovali si, jak správně zachránit cvaklou posádku v peřejích nebo jak provést sebezáchranu.
Kaňon Tary nám sebral dech, hory nad námi čněly do neskutečných výšek, břehy obepínala bílá skaliska a vlny byly tak veliké, že háčci chvílemi neviděli nic než nebe a vzápětí nic než vodu. K dokonalé iluzi elfského Rivendellu chybělo nad mechovými vodopády jen město samotné. V turistických úsecích jsme museli dávat pozor na rafty, ale jinak nás míjelo jen několik kajakářů. Prostě ráj.
Všechny nabyté zkušenosti jsme uplatnili ve 40 kilometrů dlouhém úseku, který se v první polovině mohl chlubit peřejemi WW III. Několik lidí samozřejmě plavalo, ale všichni se zdárně chytili házečky, takže vše dobře dopadlo. Skóre: žádné ztracené členstvo ani vybavení.
Řeka Tara z velké části tvoří hranici mezi Černou Horou a Bosnou. Nevyhnutelně jsme tak přejeli hranice a na soutoku s řekou Piva pokračovali po Drině. Ta už rozhodně nebyla tak divoká, začali jsme jí říkat Salzava – tedy průtok Salzy a obtížnost Sázavy. Tento úsek řeky bohužel do pár let zmizí v přehradní nádrži.
Po téměř třech týdnech nastal konec tábora. Většina členů si nepřála nic víc než možnost ještě chvíli zůstat. Vedoucí měli trochu střízlivější pohled a není se co divit, protože toho stresu, co si za tábor prožili, nebylo málo a oprava odtavené spojky v autě tomu jen dodávala korunu. I tak bylo všem při loučení s Černou Horou těžko u srdce.
Je to už více než rok, co jsme prožili naše dobrodružství, máme však velkou výhodu. Žralok celý tábor běhal s kamerou snažíc se zachytit autentické záběry, a proto se teď můžete podívat na náš táborový cestopis.
8. vodní oddíl skautů z Petřin je koedukovaná lumpárna s třiceti letou historií. Ke štěstí jim často stačí stromy tak akorát od sebe, bublající kotlík a voda. Po táboře na Taře pokračují s další generací vodních skautů v organizování splutí řeky Lomnice a objevování řek a potoků. Sběratelé říčního odpadu pod hlavičkou střediska Vočko. Koukněte na jejich Instagram @8.vodnioddilskautu_official.
Autoři fotografií: Vojtěch Cuřín, Matyáš Ebel
