Sto šest kiláků samoty

Nutno dodat, že triko nosím jen s největším odporem. Při pohledu do zrcadla mě ihned polije studený pot – jak mohl někdo takovou akci vůbec vymyslet? A nedej bože zorganizovat? A proč tomu říká proboha maraton, když je to dvou a půl maraton? Není to ani štafeta a na zvládnutí vzdálenosti je určen jeden den.

První ročník akce se uskutečnil loni a vedl z Týna nad Vltavou na Slapy. Účast byla hojná. Z toho jsem usoudila, že si to všichni dostatečně šílení už vyzkoušeli, akce tudíž nebude mít opakování a sepsala jsem tuto osamělou reportáž:

Start má proběhnout v pět hodin ráno. Balím si do kajaku spacák a knížku, abych měla co dělat až budu někde po trati marně čekat na svoz trosek. Stejná individua, která si přála abych o 5 km nedokončila objezd Rujány mě vyhazují z auta půl kiláku pod startem, zřejmě aby v cíli mohla tvrdit, že jsem to zase nedala. Dávám si to tedy pro jistotu dvakrát a jedu si vyfotit účastníky na startovní čáře. Správně tuším, že je tu v té ranní mlze co se válí po hladině matně vidím poprvé a naposledy. Zřejmá je pokročilá technika pádlování a vysoká rychlost. Než otočím Metaxu, jsou už skoro všichni v trapu, ačkoliv se ještě pořád vzájemně ujišťují, že nejde o závod.

Vjezdem do Orlíku končí pěkné užší zatáčky s kamenitými břehy a nastává civilizační tour od kempu ke kempu. Proti mně jede růžové šlapadlo i vodní lyže, po chvíli projíždí plachetnice, která za sebou táhne mořský kajak „ a na Floridě, tam jsem pádloval mezi aligátorama, metr a půl vode mě byl..“ přeřvává kapitán motor lodi. A najednou seakajak! A to už jsem se před dobrými dvaceti kilometry smířila s tím, že to dojedu sama. Dokonce jsem byla trochu zklamaná, když jsem uviděla, jak z kiosku pod hradem vyjíždí Míra a míří si to nádrží ke mně, aby mi to zkazil. Neunesl však mé želví tempo a bazénovou taktiku, a tak mi brzo zase zmizel z očí. Náladu jsem si vylepšila hodobóžovým slamákem s regulovatelným ohybem kšiltu a mušličkovým obojkem, který jsem vylovila jako válečnou trofej z rozbouřených vln.