Trenér olympijského šampiona Pavel Davídek: Jak jsme změnili všechno

Co vás na rychlostní kanoistice chytlo, že jste ji před basketbalem upřednostnil?
Určitě parta lidí kolem vody a taky to, že jsem v přírodě, že to není halový sport. Trénink navíc nebyl jen o rychlostní kanoistice. Jeho součástí bylo třeba i plavání, posilovna nebo běh. Byla tam pestrost.

Nakonec jste se dostal až k trénování jednoho z nejlepších kajakářů světa. Jak se to stalo?
Původně jsem tímhle směrem vůbec nepřemýšlel, chtěl jsem se věnovat fyzioterapii, kterou jsem vystudoval. Nejdříve jsem dělal Pepovi sparing partnera a současně jsem mu pomáhal i s fyzioterapií. To, že jsem se nakonec stal taky jeho trenérem, byla otázka osudu.

Co tím myslíte?
Pepa se rozešel se svým trenérem v průběhu sezony 2022. Je mým nejlepším kamarádem, potřeboval pomoct a já jsem se mu snažil vyjít maximálně vstříc. Původně jsme chtěli naši spolupráci jen vyzkoušet. Pepa mi nastínil, jaké má požadavky. Postupně jsme spolupráci prohlubovali, ale vlastně už na začátku jsme pochopili, že nám to oběma bude vyhovovat.

Takže jste pokračovali…
Ano, oba jsme měli spoustu nápadů, co změnit. Postupně jsme je probrali a začali jsme je integrovat do tréninku. Největší změny přišly před olympijskou sezonou 2024.

Třeba úprava stravy, že?
S tou Pepa začal v roce 2023, moc nám tehdy pomohl profesor Libor Vítek, který nás nasměroval. Zapojili jsme také nutriční terapeutku Káju Paloudovou. Myšlenka ohledně stravy přišla z více směrů a tím, že na sobě byly nezávislé, a Pepa vzhledem k výsledkům potřeboval něco změnit, pustil se do toho. Už v přípravné části sezony se ukázalo, že to u něj vede k velké změně tělesného schématu. I on sám se cítil líp a líp, což mu dodávalo energii přitvrdit.

Byl důsledný?
Až mě překvapil, jak byl důsledný. Během sezony byly chvíle, kdy jsem mu musel říkat, že je volný den a nemusíme vše striktně dodržovat. Ale on byl poctivý i v tom volném dni. Viděl, že ho to posouvá.

Nutriční terapeutka Karolína Paloudová je sestra jeho snoubenky Anežky. Vytvořil kolem sebe rodinný tým?
Rodina tu sehrála svou roli. Jako fyzioterapeutka s námi byla Pepova sestra Anička, a taky samotná Anežka měla na olympiádě na úspěchu podíl. Nervozita byla ohromná, sama závodila, a přitom se ještě dokázala věnovat Pepovi a uklidňovat ho. Zázemí je velmi důležité, já už taky trošku do jejich rodiny patřím. Obrazně tomu říkám, že tohle je ta naše vodácká rodina. S Pepou jsme ji budovali, stálo nás to nějaké úsilí…

Kvůli olympiádě zcela změnil tréninkové návyky. Všechno směřovalo k tomu, aby si zvyknul na to, co ho čeká během dvou hodin, kdy se na kanálu ve Vaires-sur-Marne bude rozhodovat.
Tréninkový plán jsme úplně překopali. Chodili jsme trénovat v jedenáct hodin, ve třináct hodin a ve čtyři odpoledne znova do posilovny. Pořád jsme trénovali v ty časy, kdy měl závodit, aby si zvyknul, že pojede dvě jízdy po sobě. Lidi si šahali na hlavu, že jsme magoři.

To asi nebylo vůbec snadné, že?
Nebylo. Ráno vstal, šel na trénink, pak se šel najíst, chvíli odpočinek, zase trénink. Přidali jsme hrozně moc tréninkových jednotek. Ale bylo to o tom, že jsme měli vidinu cíle.

A vytáhli jste ještě jeden trumf – jednoduchý gumicuk, upínací gumu, kterou si Pepa v tréninku připevňoval k lodi.
Jezdil těžký trénink s gumicukem, který ho brzdil. Gumicuk se dá kolem lodi, a protože je voda dokonalá, hydrodynamická, brzdí ho na tempu i na síle, každý záběr je potom strašně těžký. A potom, když se gumicuk sundá, máte pocit, jako kdybyste jel v autě se zataženou ruční brzdou, a najednou to odbrzdil.

Možná je taky výhodou, že jste fyzioterapeut. Umíte mu lépe pomoci?
Z mého pohledu je to, že jsem vystudoval fyzioterapii, ohromná výhoda pro trénování konktrétně Josefa Dostála. Fyzioterapii dělají lidé, kteří jsou empatičtí, během mnoha let jsem se spoustu věcí naučil. Snažil jsem se je začlenit i do tréninků, ale právě ta empatie byla strašně důležitá pro pochopení toho, v jaké fázi se Pepa nachází – jestli je zrovna potřeba v tréninku ubrat nebo přidat, nebo zda je potřeba ho víc motivovat. V tomhle ohledu si myslím, že mi studium fyzioterapie ohromně pomohlo.

Vnímáte pohyb jinak než ostatní trenéři?
Samozřejmě že se na pohyb na kajaku a na pádlování dívám malinko jinak než třeba někdo s trenérskou školou. Je to taková přidaná hodnota. Navíc na kajaku jsem řadu let jezdil a dodnes v nižších intenzitách trénuju, takže pohyb na lodi nějaký způsobem prožívám a snažím se pak propojit můj prožitek s tím, jaké pohyby vidím, když jede na kajaku Pepa. K tomu společně probíráme, co by chtěl na kajaku dělat jinak, jak dosáhnout efektivnějšího záběru, jak se dál natáhnout pro vodu, co pro to udělat. Náhled z fyzioterapie mi umožňuje přemýšlet v pohybových sekvencích, můžu pohyb detailně rozpitvat a přemýšlet, co kde zlepšit, případně na jaké cviky v posilovně se zaměřit.

Josef ale primárně využívá na fyzioterapii svou sestru Aničku, je to tak?
Pepova sestra s námi jezdí na většinu soustředění a závodů, takže pokud tam je, předávám starosti o fyzioterapii jí. Nicméně není s námi každý den a jsou i běžné tréninky, kdy se občas něco přihodí, ať už natažené nebo třeba jen přetížené svaly. V té chvíli se toho ujmu sám. Musel jsem ale tuhle část předat někomu jinému, protože jsem už měl opravdu hodně práce. Chtěl jsem se více věnovat trenérství a zaměřit se na to, jak Pepu posunout ještě o kousek dál a dostat ho na vyšší úroveň, což pochopitelně vyžadovalo spoustu času a energie. Přenechal jsem to Aničce a jsem moc spokojený s tím, jakou práci pro nás odvádí.

Poslouchá Pepa při tréninku?
Nemá rád diktát. U něj nefunguje, že mu řeknete: pojedeme takhle a takhle, a tak to bude! To, co vzniklo naším společným dialogem, je ten trénink, který Pepu posunul až na úplný vrchol. Není to o nařízení, že by musel plán dogmaticky dodržet za každou cenu.

Znamená to, že nikdy nezvýšíte hlas?
Nejsem typ člověka, který by si chtěl něco prosadit tímto způsobem. A řekl bych, že křik by akorát vyvolal protireakci, takže bychom ve výsledku křičeli oba a k ničemu by to nevedlo. Spíš naopak. Ale samozřejmě tréninková soustředění jsou často dlouhá a únavná, a i já jsem někdy unavený, nejen můj svěřenec. Občas proto k menším neshodám dojde a je to asi přirozené. Máme ale pro sebe cit. On pochopí, když je situace vážnější. Většinou se domluvíme, že se o řešení pobavíme později. To se nám osvědčilo.

Míval jste větší trému jako závodník, nebo ji máte teď coby trenér?
Jako závodník jsem míval velkou trému jak při závodech, tak i při měřených úsecích během tréninku. Někoho nervozita posiluje, mně spíše ubírala výkonnost. Dokonce jsem spolupracoval s psycholožkou Evou Šilarovou a hledali jsme způsob, jak s nervozitou pracovat. V roli trenéra už je situace jiná, není na mě primárně vyvíjen takový tlak. Ale ve chvíli, kdy pošlu závodníka na vodu a zbývá třeba dvacet minut do startu, nervozita narůstá, protože vím, že už nemůžu nic ovlivnit.

Zbývá jen povzbuzovat…
Většinou můžu povzbuzovat z mola, ze břehu, ale třeba v Paříži jsme takovou možnost neměli. Musel jsem na tribunu a z ní jsem závod sledoval. Přiznám se, že tam jsem byl nervózní hodně. V momentě, kdy závodník odstartuje, se už ale soustředím jen na jeho jízdu a je po nervozitě.

Mluvíte o dvaceti minutách před startem, ale co pár hodin před ním?
I trenér to musí mít v hlavě dobře nastavené, aby svoji nervozitu nepřenášel na závodníka. Měl jsem radost, že se tohle povedlo a podařilo se nám udržet klid v celém týmu.

Co vlastně pro vás znamená trénovat Josefa Dostála?
Začít ho trénovat byla na jednu stranu ohromná výzva, protože to je jeden z nejlepších českých sportovců. Už se z něj stává legenda, protože prakticky z každých závodů přiveze medaili. To znamená, že je tu velký tlak na výkon. Na druhou stranu, jako jeho kamarád jsem věděl, že je Pepa ve složitější životní situaci, kdy potřebuje nějakou změnu, potřebuje znovu najít lásku k rychlostní kanoistice, potřebuje najít pocit radosti z pádlování a z trénování, aby se mohl posunout dál. Vlastně aby vůbec mohl trénovat směrem k olympiádě. Toto jsem vnímal mnohem víc, než že je tlak na to, aby získal medaile. Věděl jsem, že pokud tohle nenajde, možná s kanoistikou taky úplně skončí.

Společně jste nakonec v Paříži dosáhli na vrchol. Kam se teď budete posouvat?
Bude to samozřejmě velmi obtížné, ale dá se na tom stavět. Ani jeden z nás asi nečekal, že změny, které jsme provedli, povedou k tak razantnímu zvýšení výkonnosti. Na druhou stranu, to, co jsme absolvovali minulou sezonu, bylo tak strašně náročné, že jsme si oba dva na konci sezony řekli, že každou sezonu to takovýmto způsobem nezvládneme. Paříži jsme věnovali hodně úsilí a energie. A nejen my, ale i celý podpůrný tým a taky naše rodiny. Všichni kolem nám pomáhali třeba s dětmi atd. Bojovali za Pepu, ale jinde.

Takže?
Pepa si vítězstvím na olympiádě na sebe upletl bič. Každý se s ním bude srovnávat a už teď na soustředění se ukazuje, že je to pro něj svazující. Budeme muset vymyslet jiný model, něco, co ho na závodění bude bavit. Možná nepůjde o medaile na kilometru, ale půjde o něco jiného. Je potřeba, aby se kanoistikou bavil a abychom třeba jsme na tu další olympiádu vyrukovali s něčím, co bude zajímavé.

Máte plán?
Pepův plán je teď úplně jednoduchý, protože Anežka je těhotná a čeká ho role otce. Měl by taky dokončit školu, takže jsou v jeho životě i další věci, které se kanoistiky netýkají. Letos ale máme mistrovství Evropy v Račicích, což je určitě výzva. Olympijský vítěz bude závodit doma, přijde se na něj podívat spousta lidí. Tohle je aktuálně hnací motor. Myslím si, že na každé nové sezoně se dá najít něco, co by pro Pepu mohlo být zajímavé, pro co by se dokázal nadchnout. A my to pokaždé musíme najít. Teď je to evropský šampionát v Račicích. V příští sezoně se uvidí…

A až to jednou nenajdete, vrátíte se k fyzioterapii? Máte svou ordinaci?
Fyzioterapeutickou ordinaci nemám. V okruhu rychlostní kanoistiky ale mají lidi kolem mě povědomí, že se jí věnuju a že to v současné době není má práce, ale můj koníček. Přiznám se, že pokud zrovna nemám práce úplně moc, jsem rád, když za mnou někdo na fyzioterapii přijde. Třeba na dlouhých soustředěních, kdy i já potřebuju nějakým způsobem relaxovat, rád přemýšlím nad fyzioterapií. Nevěnuju se jí, nemám na to čas, mám čtyři děti, ale občas přijdou i další sportovci.

Budoucnost je tedy otevřená?
Chtěl bych trénovat dál. Je to práce, která mě v současné době baví nejvíc. Možná do budoucna přibereme do skupiny nějaké lidi, a pokud s nimi dokážu navázat vztah a spolupráci, která mi bude tu energii vracet, budu se trenéřině věnovat. Pokud to tak nebude a takové lidi nenajdu, umím si představit, že bych se vrhnul na něco úplně jiného – ať už by šlo o fyzioterapii nebo administrativní práci na Dukle.

Pavel Davídek
(* 1987)
Po ukončení aktivní sportovní kariéry se zaměřil na trenérskou činnost a fyzioterapii. Díky svému vzdělání v oboru fyzioterapie přinesl do tréninkového procesu kajakáře Josefa Dostála, se kterým začal trenérsky spolupracovat v roce 2022, nový pohled. Zavedl jiné tréninkové metody, včetně specifické jízdy s gumicukem. Tento přístup vedl k velkému zlepšení Dostálovy výkonnosti, což se výrazně projevilo v sezoně 2024. Dostál pod jeho vedením triumfoval na OH v Paříži na trati 1 000 m a získal také titul mistra světa na neolympijské pětistovce. Za tyto úspěchy byl Pavel Davídek oceněn titulem Trenér roku v anketě Armádní sportovec roku a poté i oceněním Trenér roku 2024, které uděluje Česká trenérská akademie. Klade důraz na komplexní přípravu sportovce zahrnující nejen fyzický trénink, ale i výživu a mentální pohodu.