Z historie vodního slalomu na Čertovce

Při této příležitosti jsem si uvědomil, jak velký rozdíl je mezi dnešním vodním slalomem a vodním slalomem před padesáti či šedesáti lety, a to nejen v pravidlech tohoto sportu. Jen namátkou uvádím zrušení zpětné branky („returky“), počty trestných bodů za chybu při průjezdu brankou, váhu a rozměry lodí, délku tratě a tím i trvání výkonu.

Naprosto jiné je také vnímání sportu veřejností. Při studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ), dnes Gymnáziu v Hellichově ulici na Malé Straně bylo lepší moje sportovní výsledky moc nezveřejňovat. Naštěstí sport v novinách byl po většinu roku na poslední stránce, a tu většina učitelského sboru nečetla. A pokud to neuniklo jejich pozornosti, nejčastěji to použili ke zdůraznění toho, že se mám učit, a ne se někde zbůhdarma flákat. Přitom jsem před maturitou už byl asi osminásobným přeborníkem ČSSR dorostu. Ještě dnes slyším větu „sport tě živit nebude“. Přitom zcela odlišný přístup měli ke studentům zaměřeným na herectví, kterých touto školou prošla celá řada (Jan Tříska, Petr Štěpánek, Jaromír Hanzlík a další).

Uvědomil jsem si, že toto se dnes mladým jenom těžko chápe. Vrcholoví sportovci jsou zahrnováni do skupiny VIP, sportu se mohou věnovat profesionálně a nijak je to neomezuje ani v účasti na OH, zatímco OH 1972 se profesionální, tedy sportem se živící sportovci, zúčastnit nesměli. Tohle všechno mě přivedlo k myšlence, že by bylo vhodné zavzpomínat a předat své zkušenosti dalším generacím. Z pohledu pamětníka období od roku 1960, kdy jsem ve svých 12 letech byl přijat do oddílu vodního slalomu Slavia VŠ Praha, až do roku 1981, kdy jsem od vodního slalomu odešel ukončením mé činnosti šéftrenéra sekce vodního slalomu Střediska vrcholového sportu Ministerstva školství při Univerzitě Karlově. Od vody jsem se přesunul na místo vedoucího vědeckého pracovníka v nově budované Laboratoři pro studium adaptace člověka na zátěž ve Fyziologickém ústavu ČSAV.

Při jednom pražském setkání veteránů vodního slalomu svolaném při příležitosti návštěvy Pepíka Šedivce, který žije v USA (několikanásobný mistr světa na C2mix ve slalomu a sjezdu, také skvělý muzikant a organizátor), jsem zjistil, že podobnou myšlenkou se už zabývá Karel Novák. Ten byl nedlouho předtím se svou manželkou Vraťkou (mistři světa ve slalomu na C2mix v roce 1961) také v Praze, kam přijeli ze svého domova ve Švýcarsku, do kterého odešli po okupaci v roce 1968. Dodatečně jsem zjistil, že Karel připravil ve spolupráci s Jiřím Červinkou, část knihy Mistři divoké vody a rovněž dva příspěvky pro magazín Pádler zaměřené na počátky loděnice oddílu vodního slalomu Slavia VŠ Praha u ústí Čertovky do Vltavy. Protože toto téma zapadalo do mých plánů a bylo pro mě zajímavé i proto, že jsem žil od roku 1950 (tedy od 2 let) do roku 1975 s rodiči nad Čertovkou, jen tři domy od loděnice, domluvil jsem se s redakcí, že na Karlovy články navážu.

Autora předchozích článků Karla Nováka jsem poznal již při vstupu do oddílu vodního slalomu Slavia VŠ Praha. Přivedl mě k němu správce loděnice pan Kappl, který bydlel s rodinou v domě U bílého čápa, tedy přímo nad loděnicí. Karel Novák jako předseda oddílu mi musel povolit vstup do loděnice. Dostal jsem klíč od branky požární uličky, kterou se do loděnice vstupovalo, a povolil mi používat jednu ze dvou oddílových singl kánoí. Později pak předložil výboru oddílu návrh na mé přijetí.

V období do odchodu manželů Novákových do exilu odpovídala naše komunikace věkovému rozdílu mezi námi (19 let). Občas mně manželé Novákovi pomohli. Nepromokavá bunda od Vraťky ušitá z pogumovaného materiálu, ze kterého se šily také špricdeky, byla více než užitečná a její ušití, jak jsem později zjistil, když jsem si špricdeky šil sám, nebylo s ohledem na užívaný materiál nijak snadné. Po emigraci jsme se potkávali občas na závodech ve Švýcarsku nebo Německu, kam jsem přijížděl nejprve jako závodník a později jako trenér. Ale to jen do doby, než jsem jako trenér skončil.

Články Karla Nováka jsou skvělé a dozvěděl jsem se z nich mnoho mně dosud neznámého. Velmi si proto vážím toho, že na jeho práci můžu navázat.

Nejprve ale trochu o mně. Jaká byla moje cesta k vodnímu slalomu? Jak jsem už uvedl, téměř od narození do svých 25 let jsem žil s rodiči v domě U Tří zelených křížků. Dům má bohatou historii a známý je hlavně tím, že sem chodil Jan Neruda za svou láskou Anežkou Holinovou. Z jedné strany domu je ulice a z druhé Čertovka. Loděnice byla jen tři domy od mého bydliště, nemohlo to dopadnout jinak. Ale úplně jednoduché to zase nebylo. Máma, pracující v Institutu tělesné výchovy a sportu, který byl později přeměněn na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, mě neustále umisťovala do různých sportovních přípravek, a to většinou bez úspěchu. Buď mně daný sport nic neříkal, nebo jsem pro něj neměl vlohy. A mezitím obdobně, jako to popisuje Karel Novák ve svém článku, jsem i já začínal na neckách a maňásku na Čertovce. Snad s jediným rozdílem, už od začátku jsem se motal i v brankách, které visely od mostku na Kampu pod Karlovým mostem až k ústí Čertovky do Vltavy.

Pádlo jsem měl poprvé v ruce ve svých šesti letech, kdy mě máma několikrát vzala s sebou na výjezdy po Vltavě na pramičkách organizované pro neučitelské zaměstnance Institutu tělesné výchovy a sportu. Vyjíždělo se od úvaziště pramiček a rybářských lodí uprostřed Kampy. K pádlování jsem samozřejmě dostal pádlo pro dospělé (dětská se tehdy nedělala) a mé první záběry jsem prováděl pod dohledem Bohuslava Sýkory z katedry zajišťující výuku sportů prováděných v přírodě, kam patřila i výuka kanoistiky. Sýkora, mezi kolegy i studenty zvaný „Kanár“, byl několikanásobný účastník závodu České Budějovice – Praha a později i děkan FTVS a prorektor Univerzity Karlovy.

Na Čertovce na maňásku mě vídal také pan Janovský, který bydlel v nedaleké Mostecké ulici. Po mámě mi vzkázal, ať se u něj stavím, že mě vezme do loděnice na Čertovce a půjčí mi opravdovou loď. Z nabídky, že mě posadí do kajaku, sešlo, protože v loděnici nebyl kajak ani jeden. V podzemních prostorách loděnice totiž bylo vlhko a tehdy používané skládací kajaky by rychle zplesnivěly. Tak mě nakonec pan Janovský posadil do singl kánoe. Samozřejmě ještě dřevěné a hodně těžké. Dostal jsem několik pokynů jak zacházet s pádlem a řídit loď a byl jsem vypuštěn na Čertovku. Ihned zafungovalo mé okukování přípravy singlířů před loděnicí a mé pokusy je napodobit na maňásku. Jezdil jsem po jejich vzoru, tj. klečel na obou kolenou a pádloval kanoistickým pádlem. V té době tam trénovala většina československých reprezentantů na C1 – Olaf Jirásek, Bohouš Pospíchal, Václav Janovský a z mladších pak Jára Pollert, Jirka Vočka a další. První jízda dopadla dobře a já se po asi 20 minutách proti proudu vrátil zpět k platu u loděnice. Bylo rozhodnuto.

Začal jsem doma otravovat, že chci chodit do blízké loděnice. To bylo dlouho odmítáno s tím, že můžu dělat jiné sporty. Později jsem pochopil, že to byla iniciativa mé matky, která vodní slalom pokládala za nebezpečný sport. V druhém roce mého závodění ve slalomu, kdy jsem si vyjížděl body na II. výkonnostní třídu (VT), a tedy i účast na závodech pro I. a II. VT, které byly pro tyto dvě VT společné, jsme se dívali na televizi, kde dávali přenos ze závodů na Labi pod Špindlerovým Mlýnem. Tehdy ještě u Michlova mlýna. Při pohledu na televizi máma jen pronesla: „Tak tam tě nikdy nepustím.“ Následující rok jsem tam již startoval. Z tohoto pohledu to se mnou neměla moc jednoduché ani později. Po skončení s vodním slalomem jsem si totiž vyzkoušel ledacos dalšího jako parašutismus, paragliding, horolezectví, leteckou akrobacii, výškové práce i pořádání a vlastní účast v prvních závodech vojenských nafukovacích člunů a další rok už „minimatyld“ na Vltavě na Čertových proudech.

Nyní už ale zpět k oddílu a loděnici.Podepsáním pronájmu prostor pro loděnici na Čertovce Karel Novák bezesporu významně ovlivnil život celé řady vodních slalomářů a má nesmazatelný podíl na úspěších našich reprezentantů a jejich zisku desítek medailí z mezinárodních soutěží ve vodním slalomu. Jeho podíl na úspěších našich vodáků vlastně dosud nebyl doceněn.

Od roku 1955 byla loděnice Slavia VŠ Praha „středobodem“ pražského vodního slalomu. Vzniká otázka, jak to, že tyto prostory bývalé klempířské dílny byly volné k pronájmu. Jednalo se o první podzemní podlaží domů „U Bílého čápa“ (U Lužického semináře 99/22) a „Malý Jelenovský dům“ (U Lužického semináře 100/24). Vyráběly se zde okapy a další stavební klempířina pro objekty na Malé Straně. A právě umístění převážné části klempířských dílen v prvním podzemním podlaží při pohledu z ulice bylo příčinnou odchodu klempířů z těchto prostor. V červenci 1954 totiž prošla Prahou povodeň (při kulminaci dosáhl průtok 2 275 m³/s) a voda v Čertovce pod Karlovým mostem začínala zalévat mostek na Kampu. Pochopitelně voda prošla i sklepními prostory využívanými klempíři. Vltavská kaskáda tehdy ještě neexistovala a Slapy, v té době rozestavěné, zachytily jen část vody jdoucí z Vltavy a Otavy.

Provozovatel klempířské dílny (přepokládám, že to byla obvodní bytová správa) raději po této zkušenosti dílnu přestěhoval a díky tomu se mohl Karel Novák ocitnout v pravý čas na pravém místě.

Příště budu ve svém vzpomínání pokračovat. Podíváme se zejména na historii vodního toku Čertovka.