HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Za humny bídně zhynout

Za humny bídně zhynout

Snad každý jako kluk četl knihy o cestovatelích, kteří objevovali neznámé kontinenty a zažívali různá dobrodružství a útrapy při objevování nových krajů. Mne také lákají dálky a objevování zapadlých koutů světa. Měl jsem to štěstí podívat se do světa, a leccos při tom zažít, ale nikdy by mne nenapadlo, že jeden ze silných zážitků mne čeká také doma na rodné hroudě.

Jednou takhle doma u oběda rozložím noviny, kde píšou, že se právě vypouští jeden z velkých rybníků u nás. Tam, kde se něco vypouští, se většinou dá i něco jet. Sahám po telefonu a hned volám kamarádovi, který bydlí poblíž, aby omrknul situaci. Ten mne nejdříve častuje nevybíravými slovy, ale záhy sedá na motorku a mapuje terén. Když volá zpět, tak říká, že to sice není nic moc, ale že by to šlo.

Druhý den se setkáváme pod hrází rybníka. Já se svým kajakem, on se svou přítelkyní a nafukovací pálavou. Na konec října je celkem příjemné počasí, sice už trochu chladno, ale sem tam z polojasné oblohy vykoukne sluníčko. Čeká nás jízda po klidné pohodově meandrující říčce, která asi po sedmi kilometrech vtéká do dalšího velkého rybníka. U každého z rybníků necháváme jedno auto pro snadný návrat. Je krátce po polední a nasedáme u malého tunelu, odkud vytéká voda.

Vody není nijak zvlášť mnoho, ale ani málo. Je to tak akorát, aby se to dalo jet. Říčka nebo spíše potok se zpočátku vine nízkou navigací a plavba příjemně ubíhá. Zprvu se kroutí mezi políčky a loukami na břehu porostlými vrbami a sem tam nějakou břízkou. Prostě jak se zdá příjemně strávené odpoledne na čerstvém vzduchu.

Rozmýšlím se co dál, přede mnou se voda vytratila pod větve z vrbiček, které tu rostou zároveň s hladinou. Vystoupit na tu hráz z větví vůbec nejde, protože sotva na ni přenesu svou váhu, začne se potápět a pádlem na pevné dno nedosáhnu. Přitom hladina rybníka musí být na dosah. Stačilo by pár minut a metrů a za chvíli jsem na druhé straně a pak už bych seděl v hospodě na hrázi. Jenže dál to prostě nejde.

Když, konečně dosáhnu vytoužené stezky v rákosí a vytáhnu svůj kajak na břeh, zjišťuji, že jsem na jakémsi úzkém podmáčeném ostrově porostlém stromy. Vyhlédl jsem si jednu statnou borovici, na kterou vylézám, abych se rozhlédl a zorientoval. No konečně já to věděl, už vidím volnou hladinu, stačí překonat pár metrů rákosí a jsem tam. Jak se tak rozhlížím, jsem překvapený, jak velká plocha rákosí se tu k jedné straně rozprostírá. Dokonce i ten podlouhlý ostrůvek se v ní jakoby ztrácí. Z jara tu hnízdí velké množství ptáků, kteří by se neměli rušit, ale teď na podzim tu není ani pírko.

Ještě jednou se podívám k volné hladině, abych si zapamatoval směr, a pak směle vyrážím. Přeci jen už je dost hodin a pomalu mě to přestává bavit. Nořím se do hlubin rákosí a pohání mě vidina horkého čaje. Prodírám se ostrým a vysokým rákosím, nohy se my noří po lýtka do bahýnka a za sebou táhnu kajak. Občas se v rákosí objeví jakási kachní stezka a tak zkouším nasednout do kajaku a odstrkovat se pádlem. Je to ale ještě namáhavější než neustálé vytahování nohou z bahna.

Když překonáte první úlek a pominou emoce, tak se vám vrátí rozum a začnete uvažovat. Rozhlížím se kolem sebe, ale rákosí je tak vysoké, že přes něj není nic vidět. Slunce už bylo dávno za mrakem a pomalu se začínalo stmívat. Řekl jsem si, že jediná možnost, je vrátit se zpět po vlastních stopách na ostrov a tam se pokusit přejít na druhou stranu na pevný břeh. Určitě to tam musí někde jít, když tam chodí rybáři. Už nebylo mnoho času, za chvíli nastane tma a už se odsud nedostanu.

Začal jsem pečlivě zkoumat rákosí kolem bahnité placky a snažil se, najít místo odkud jsem to vlastně přišel. Po chvilce jsem našel pár stébel polámaného rákosu a pak už to šlo rychle. Soumrak mne popoháněl a přesto, že jsem několikrát zaváhal, začal jsem poznávat místa, kudy jsem prošel. Ostrov jsem doslova přeběhl a našel jakousi stezku na druhou stranu. Když jsem se dostal na pevný břeh, byla už tma, ale ohromně se mi ulevilo. Chvíli jsem si odpočinul a pak přešel rozlehlou louku. Uviděl jsem tam stavení, kde se svítilo. Zamířil jsem tam. Jak jsem se přibližoval, sílil zuřivý štěkot psů, který vylákal ven obyvatele usedlosti. Ti když mne uviděli ve světle lampy, jak celý od bláta táhnu na ramenu kajak, okamžitě se mne ptali, jestli jsem v pořádku a jestli se mi něco nestalo. Ujistil jsem je, že jsem v pohodě, jenom že jsem trochu zabloudil v rákosí. S úlevou mi řekli, že jsem mněl štěstí. Nedávno prý odtud tahali nějakého zbloudilého houbaře vrtulníkem.

Jak jsem předpokládal, když už nešlo jet dál, vrátili se na to prošlapané místo a věřili, že já s kajakem projedu. Když zjistili, že zarostlé místo nejde jen tak obnést, začali se prodírat rákosím, ale trochu jiným směrem nežli já. Směr v rákosí neztratili jenom díky tomu, že občas zaslechli zvuk auta od silnice a drželi se tím směrem. Když dorazili k silnici, přítelkyně celá zablácená stopla auto a nechala se vysadit u našich věcí.

Když jsme si potom o našem výletu povídali, shodli jsme se na tom, že nám těžko někdo uvěří, jak se dá ztratit za humny na pár centimetrech čtverečních.

Zkušenosti čtenářů

žralok

supr článek , už jsem taky zažil z popisovaných věcí lecos ale tenle článek byl uplnej thiler , hltal jsem každý slovo a čekal jak to dopadne

PetrZ.

něco mi to připomíná …. http://www.kaceri-chrudim.info/index.php?akce=osobni&akc=bl_texty_vypis&id=1&cis=10 …. další motivačka pro ostatní

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: