A teď bude tunel…

Tunel na Raundalselve – nádherná, úchylně zlomyslná hříčka norských železničních inženýrů. Prohlížím si to spíš jen s teoretickým zájmem, tohle jezdit nemusím, protože já jsem v pohodě, mám to v hlavě srovnaný, nemusím nic sobě ani nikomu dokazovat.

Naštěstí to máme v hlavě srovnaný celá parta, a tak se mlčky ubíráme zpátky na parkoviště. Tam se však náhle ukáže, že máme mezi sebou nevyrovnaného jedince (Kubu), který se nechává omámit klidným hlasem Tomo Andrassyho, vycházejícím z telefonu: „Choďte to!”.

V tu chvíli se nechává strhnout Eda, že pojede taky. Já na to nemám žaludek, a tak beru bílou stuhu a utíkám relaxovat do lesa. Když se po chvíli trochu klidnější vrátím, nechápu, proč se převlíkli do hydra i Karas, George a Bouky? Že prý jako budou dělat záchranu, a když se jim to bude líbit, dají to taky. A navíc doplní, že jsou tak hodní a odvázali mi loď pro případ, že bych chtěl jet. Tak jsem si ji zase rychle přivázal. Jdeme se rozmístit po břehu, já s Karasem přelézám železniční násep a jdeme dolů k ústí tunelu. Zaháním myšlenky na to, že ta díra nejvíc připomíná vyústění babiččina mlýnku na maso. Než se stihnu o svoje pozitivní myšlenky podělit s Karasem, díra vyvrhne něco žlutooranžového. Je to Eda. Máme radost, kterou on dává najevo křikem a my otázkami. Prý je to překvapivě v pohodě.

Začínám se dívat na místo úplně jinýma očima, protože teď už je mi jasný, že pojedu taky. No, nezjišťuju celkem nic, co bych už nevěděl, pouze konečně vidím Karase a pak i Boukyho, jak krásně zprava najíždějí a následně mizí v díře. V tu chvíli mi připadá, že to nebude tak hrozný a že není až tak nutný být v nájezdu úplně vpravo. Jen co zmizí, podíváme se na sebe s Kmentíkem a je jasný, že už jsme oba rozhodnutí a jdeme se mlčky převlíknout. Pospícháme, což nemám rád, potřebuju čas na převlíkaci rituál. V jednu chvíli utrhávám popruh na botě a přemýšlím, jestli to není špatný znamení. Z přemýšlení o blbostech mě vytrhává fakt, že nemůžu najít helmu. Je vidět, že jsem trochu nervózní. Nakonec ji nacházím uklizenou v autě se suchými věcmi, které jsem tam před chvíli odnesl. Je mi jasný, že nervózní jsem docela dost.

Čím víc na něj koukám, tím míň chápu, jak ho může vůbec napadnout se do toho pustit v kleče a s listem pádla jenom na jedné straně. Ale jede krásně, až do chvíle, kdy někde zhruba uprostřed tunelu hrůzostrašně narazí napravo do skály, natočí se bokem a mizí ve vodě, aby se vzápětí objevil a už srovnaný letěl dál pozadu. Vylétá z tunelu vzduchem, dole zvedá a víc nevidím.

text: Tomáš Černohorský

Článek vyšel ve 4. čísle HYDRA 2010.