Limský záliv – fjord na jihu Evropy

Výjimečně se takový fjord dá najít i blíž a v příjemnějším podnebí, než je Skandinávie. Uznávám, že nebývají úplně typické – nejsou v žule, ani nasázený jeden vedle druhého. Na mapě Balkánského poloostrova bychom pár takových trhlin v pobřeží našli, obvykle slouží jako vyhledávaný námořní přístav. Jedním z nich je slavná Boka Kotorska v Černé Hoře a druhým Limský záliv na severu Chorvatska. Jsou to ojedinělé úkazy, možná spíše „pseudofjordy“ – ale princip je stejný; jenom Vikingy bychom tam určitě hledali marně.

Poprvé jsem na něj narazil při jízdě autem, když jsme při objíždění konce tohoto zálivu museli zajet hluboko do vnitrozemí. Ani jsme o něm nevěděli, jeli jsme prostě k moři, tak jsme si vzali seakajaky, aniž bychom cokoli studovali. Předpokládali jsme, že nám bohatě budou stačit dobrodružné plavby za pirátskými poklady, a teprve existence zálivu nás přiměla zajímat se o něj blíž.

Zpočátku jsme dokonce ani nevěděli, jestli je to přírodní záliv, nebo kanál vytvořený člověkem – z chorvatského názvu „Limski kanal“ to nebylo zřejmé. Teprve mapa ukázala, že kanál, který nikam nevede, by neměl valný smysl. Cizojazyčné prospekty místních agentur lákající turisty na výlety parníčkem označovali úkaz jako Limmfjord – což znělo docela skandinávsky a přesvědčivě ukazovalo na přírodní původ.

Délku vlastního kanálu jsme v mapě změřili asi na 12 km. Velkou neznámou ale byl přístup k jeho ústí, obklopený kempy a hotelovými resorty, kam prakticky není možné se autem dostat. Rozhodli jsme se proto, že pokud chceme Limským kanálem proplout, musíme si k němu i doplout, aby takové malichernosti jako přístup ze souše nemohly náš plán narušit. Trasa výletu se tím výrazně protáhla, zejména proto, že nebylo jisté, zda mezi ostrovy nakupenými mezi výchozím bodem a ústím kanálu proplujeme nejkratší cestou. Některé byly v mapě pospojovány silničkami a nedalo se určit, jestli jsou to mosty, nebo hráze. Pokud by se mezi nimi proplout nedalo, souostroví by nás donutilo udělat mnohakilometrový oblouk na volné moře. Nakonec jsme se rozhodli některé spojnice předem prozkoumat a u jiných to risknout. Ostatně, ostrovy si byly podobné jako vejce vejci, všechny měly ploché skalnaté pobřeží, a pokud by nešlo proplout mezi nimi, určitě bude možné vylézt někde na břeh a hráz s větším či menším úsilím přetáhnout.

Byl to zvláštní, už skoro zapomenutý pocit vyplouvat na moře v podstatě do neznáma. Rozhodli jsme se proto vyrazit ráno co nejdřív, abychom měli čas na případné řešení problémů. A taky než bude nesnesitelné připalující vedro.

Kemp, obvykle žijící rušným životem, byl nezvykle tichý a prázdný. Pozdní opilci už spali a časní sportovci ještě nevstali. Celý svět, dosud šedý přicházejícím svítáním, jsme měli jenom pro sebe. Panovalo naprosté bezvětří. Kdekoli jinde na světě u moře bych se takového počasí bál, ale tady v Chorvatsku, po třech větrných a bouřlivých dnech, to naopak vypadalo na krásný a klidný den. Jako by i moře odpočívalo po neklidných předchozích dnech.

Vyjeli jsme kolmo k pobřeží, abychom se dostali z dosahu provazů a bójí vymezujících prostor pro plavce. Nikdo nenadával, nikdo se netopil, všude byl klid a smířlivé ticho, zrcadlově klidnou hladinu rozrážely ostré přídě kajaků a ticho rušilo jen rytmické šplouchání pádel. Objeli jsme daleko vystrčený skalnatý mys a zamířili do rybářského přístavu, kde jsme byli předchozí večer na výzvědách. Věděli jsme proto, že vlnolamová zeď uzavírající přístav na druhé straně je průjezdná, a nemusíme tedy celý ostrov objíždět. Městečko bylo tiché stejně jako kemp, ani pekaři ještě nevstali a všechny lodě, které večer vyjíždějí na pozorování delfínů, odpočívaly na svých kotvištích.

Nebe pomalu získávalo modrou barvu. Zamířili jsme přes dlouhý úsek otevřeného moře a začali zatáčet mezi další ostrovy. Jakmile byl přístav za námi, ocitli jsme se v neznámých vodách, které jsme znali tak maximálně z mapy. Ani na otevřenějších plochách ale nepřišel vítr, voda byla pořád stejně zrcadlová jako při vyplutí.

Ostrovy, mezi které jsme zamířili teď, byly spojené šedou linkou nízké silnice. Hráz, nebo most? Do poslední chvíle jsme si nebyli jisti, možná i proto, že s přicházejícím sluníčkem přicházeli i nudisté a do určité míry strhávali naši pozornost. Vzhledem k věku určitě neprovozovali nudismus či naturalismus (nedokázali jsme se shodnout, k čemu mají blíž) pro oslavu krásy těla – nebo aspoň teď už ne – a živě mi připomínali tuleně nebo lachtany. Přijížděli jsme ke spojnici ostrovů v ostrém úhlu a teprve těsně před ní se jednolitá šedá plocha rozdělila do jednotlivých polí, objevily se pilíře a bylo vidět skrz. Byl to most! Most, kterým ušetříme nejen přenášení, ale i, asi pro všechny strany nepříjemné, přistávání a prodírání se mezi lachtany na pobřeží.

Za mostem jsme se vydali napříč přes rozlehlou zátoku a zamířili přímo k ústí Limského zálivu, Limmfjordu. Pět nebo šest kilometrů – z kterých snadno mohl být dvojnásobek – bylo skoro za námi. Ještě kousek a bude před námi už jen volná hladina dvanáct kilometrů dlouhého fjordu bez větších překážek… jsme si mysleli. Jakmile jsme vypluli na volnější moře, vyhoupl se nad obzor sluneční kotouč. Poslední, co jsem zřetelně viděl, byl rybářský trawler vracející se z nočního lovu. Kroužila kolem něj hejna ptáků snažící se přiživit na úlovku rybářů. Věděli jsme, že kolem těchto lodí často krouží ze stejných důvodů i delfíni, neměli jsme to ráno ale štěstí některého zahlédnout, protože slunce těsně nad hladinou bylo jiskřivě oslepující a vzít si sluneční brýle nás nějak nenapadlo.

Naštěstí pasáž proti vycházejícímu slunci netrvala dlouho. Jednak sluníčko poměrně rychle vystoupalo dostatečně vysoko, jednak jsme brzy stočili přídě kajaků do Limského zálivu. Po pravdě jsem si ho představoval užší – ale vápenec prostě není žula, a tak i když oba břehy vystupovaly příkře z vody a až ke břehu byla čistá hluboká voda, záliv vypadal více jako obyčejná zátoka než jako fjord. Trochu jsem se obával komínového efektu, aby dlouhým údolím netáhl vítr, a to samozřejmě proti, ale nic takového se nedělo. I nadále byla voda bezchybně hladká. Brzy jsme se dostali do míst, kde výletní parníčky končí svou plavbu a otáčejí se na zpáteční cestu. Jako všechny turistické atrakce se to neobejde bez krátkého přistání a možnosti občerstvit se v hospodě vysoko ve skalách. Hospoda se nemůže jmenovat jinak než Pirátská jeskyně, ačkoli na rozdíl třeba od Karibiku zdejší prostředí nemá zrovna bohatou pirátskou tradici, takže jde o typicky chorvatské pozlátko. Pokud by se někomu nelíbila Pirátská jeskyně, mluví se i o tom, že se zde před 60 lety natáčely nějaké scény ze série filmů o Vinnetouovi, ale protože je to od ostatních lokací těchto filmů dost daleko, považuju to za stejnou blbost jako ty piráty.

My jsme každopádně do hospody nezamířili. Nemám nic proti hospodám, ale nechtěl jsem si kazit přenádherné ráno, a upřímně řečeno se mi ani nechtělo opouštět loď a škrábat se někam na útes, i kdyby nakrásně už bylo otevřeno (o tom jsem ale taky pochyboval, protože první turistický parníček měl připlout asi až za čtyři hodiny).

Stál jsem sám na naprosto klidné hladině v úplném bezvětří uprostřed kanálu a přemýšlel o hospodách, pirátech a jugoslávských indiánech. Najednou jsem měl dojem, jako by se mi pod zadkem kajak nadzvedl a všude kolem zavířila voda. Jako by se z hlubin fjordu vynořovala nějaká podmořská potvora a vířila hladinu. Přiznávám, že jsem opravdu znervózněl, nikdy jsem nic takového nezažil, natož abych byl toho součástí. Náhle zhoupla mým kajakem jiná vlna od zádi, ve směru od moře. Jako kdyby nestačila jedna mořská obluda, musí si zrovna dneska dát pod mým kajakem dostaveníčko hned dvě! Ve chvíli, kdy se vlny setkaly, vyskočily všude okolo z vody malé i větší ryby a hned sebou zase plácly do vody a zmizely. Ale já už věděl, co to je. Přece jen to byl fjord se vším všudy. Právě se pode mnou setkaly přílivové a odlivové proudy – zatímco z hlubokého zálivu se voda stále ještě „odlévala“, na otevřeném moři už odliv skončil a hladina začala opět stoupat a tlačit se zpět do zálivu. Zrovna jsem se stal součástí jevu zvaného ve Skandinávii „maelström“. A ještě jsem se usmíval, jak jsem obě lochnesky pěkně racionálně vykázal do světa pohádek, když jsem zjistil, že couvám. Setkal se zde příliv a odliv a já si myslel, že mě příliv ponese bez námahy dovnitř. Bohužel, síla odlivu, alespoň prozatím, zjevně vítězila. Komínový efekt a protivítr se nekonal, ale bylo načase přestat se kochat a porvat se s odlivem.

Kanál neměl břehy rovné, jako když střelí, nebyl ostře vyříznutý do skály. Břehy tvořil měkký vápenec, až na výjimky porostlý hustou vegetací. Někde se zužoval, jinde zase rozšiřoval, někde se utvořily malé i větší boční zátoky. Občas jsme narazili na kruhy z bójí a rybářských sítí, zřejmě přírodní sádky. Pak se objevilo něco, s čím jsme si dlouho nevěděli rady. Teprve když jsme se přiblížili, dokázali jsme určit staré polorozpadlé betonové budovy, přístavní můstky a hromady vyházených bójí, roztrhaných sítí a pneumatik. Na boudě byla cedule, že se jedná o starou rybářskou základnu, přestavěnou za peníze z evropských fondů na stanici na snižování ekologické zátěže způsobené průmyslovým rybolovem… no, možná by někdo občas měl zkontrolovat, jak se s těmi grantovými penězi zachází, ale který ouřada by se sem doprostřed fjordu táhnul.

Údolí se pojednou rozšiřovalo, zatímco vodní plocha se zužovala. Na březích se mezi stromy objevily domy, a kde jsou domy, tam je silnice, a kde je v Chorvatsku konec silnice, tam je i hospoda. Propádlovali jsme mezi přístavními můstky pro malé lodě, kotvila tu například originál čínská džunka registrovaná v Německu, a hned za přístavem už hlubší voda skončila a my se ocitli v mělkých vodách konce fjordu. Brzy jsme přistáli u plochého, značně bažinatého břehu v samotném závěru zálivu. Tady už to rozhodně jako fjord nevypadalo, čistota vody – asi v důsledku přístavu a osídlení – mnohem víc skutečně připomínala „kanál“.

Tentokrát jsme hospodou nepohrdli. Měli jsme za sebou čtyři hodiny nádherného intenzivního pádlování. Věděli jsme, že zbývá ještě 20 minut, než přijede vyprošťovací vůz – čas přesně na ranní kafe a sladoled. Užili jsme si parádní túru v nádherném ránu – a měli před sebou ještě celý den na hledání pirátského pokladu s dětmi, které se v kempu právě probouzely. I když samozřejmě všichni vědí, že Istrie v severním Chorvatsku žádnou pirátskou historii nemá…