Vodáckým závodům, ať jsou to slalomy, sjezdy nebo sprinty, stačí v podstatě jakákoli řeka s dostatečně dlouhým úsekem pro závodní trať. V případě maratonu řeka s dostatečně dlouhým tokem – a když ani ten není, dohánějí se kilometry kde se dá, třeba i běháním po břehu.
„To se ale budeme vracet po Canale Grande!“ Protestuju, protože na Canale Grande bývá hustý lodní provoz, silný proud a velké vlny. Minuta do startu.
„Tak dobře, nejdřív nahoru, pak zpátky, napříč přes Grande.“
„Start!“
„Nejdřív nahoru,“ připomínám, ale vcelku zbytečně. Plán scorelaufu je jedna věc, skutečnost druhá. Taktika bere za své dřív, než se vůbec rozvine. Vracíme se zpět kolem startu před udivené zraky posádky, které právě zbývá minuta do startu. Co je platná perfektní mapa, když celý kanál zabírá popelářská loď? Pokud je kanál ucpaný zaparkovanými gondolami či motorovými čluny, dá se to ještě vyřešit, pravidla dovolují překážku přelézt a loď přetáhnout. Základní pravidlo vodáckého orienťáku jasně říká: striktní zákaz vystupovat na břeh, ne vystupovat z kánoe. Nízký mostík s klenbou zcela zatopenou vodou vysokého přílivu je stejně nepřekonatelný, jako popelářský kukačlun.
„Tady mapa vůbec nesedí,“ hlesne Daggi z přídě a už v ten moment ví, jakou řekla grandiózní hloupost. S mapou se nediskutuje. Mapa je přesná jak milimetrový papír.
„Musí sedět,“ odpovídám netrpělivě. „Právě jsme vyjeli na Grande.“
„Správně. A naproti nemá být kanál. Jenže tam je …“
„Presto, presto,“ povzbuzují nás gondoliéři, prostor pro vyhnutí však neudělají.
„Ti neuhnou,“ volá vesele Petr ze soupeřící posádky. „Už se za nima vlečeme od Rialta!“
Protože ale „černé rakve“ jedou v protisměru, záhy nás minou a cesta ke kontrole je volná. Visí na drátu pod mostíkem tak, aby byla vidět jen z vody a nemohl na ni dosáhnout žádný suchozemec ze břehu.
„No, no! Tu jsem tam dával já.“
Každý ze závodníků je i dílčím pořadatelem a do stanoveného prostoru umisťuje podle svého uvážení část kontrol. Vodácký orienťák totiž patří do kategorie privátních, tedy neveřejných závodů (není proto třeba žádat o žádné povolení), kdy si závodníci sami postaví závodní trať. Během závodu dodržují běžná pravidla lodního provozu na kanálech, které se dají shrnout do jednoduchého pravidla „vyhnout se parníkům a nesrat gondoliéry“. Neexistuje žádná ideální trasa, kterou by s nadhledem vytvořil v pohodlném křesle osvícený stavitel tratí. To zvyšuje jak atraktivitu závodu, tak nároky na taktické myšlení závodníků. A navíc – často donutí posádky plout i tam, kam by je to jinak ani nenapadlo. Třeba do slepých kanálů…
Nezbývá než přiznat, že závodníci v roli pořadatelů uvažují velice podobným, vesměs škodolibým způsobem, a tak vlastně ani není divné, když je ve slepém kanálu umístěná každá druhá kontrola. Stává se tak, že kontrolní body leží na opačné straně jednoho baráku, ale závodníci mezi nimi musí objet půl Benátek.
„A ještě ke všemu tady není!“
Přestože jsme na samém konci kanálu a nad námi se zdvihá už jen majestátní zeď kláštera, kontrola nikde.
„Možná bude zastrčená až pod tím obloukem,“ hádám. Nízko nad vodou je v klášterní zdi klenba jako tajná chodba. Skláníme se na palubu a vplouváme dovnitř.
Trháme kontrolní papírek a rychle se rozhodujeme zkusit plout dál. Pod klášterem je úplný tunel, dlouhý několik desítek metrů. Když to nepůjde, ztratíme pár minut, ale získat můžeme… půl Benátek!
Musíme pak vyplout na otevřenou lagunu, téměř na širé moře. Odpočítáme jeden, dva, tři kanály a vracíme se mezi vysoké zdi domů, mezi kterými jsou napnuté šňůry s prádlem. Po nedávných záplavách je město dokonale vypláchnuté a voda nebývale čistá.
Plavba do cíle je dlouhá. Někdy se kánoe proti odlivu ani nehýbe z místa, dokud neručkujeme po zakotvených člunech u nábřeží.
„Tak honem na břeh a spustit čas!“
Závod končí ve chvíli, kdy je posádka na břehu. Odliv obnažil několik schodů pokrytých slizkými zelenými řasami, vystupujeme raději pomaleji a na jistotu. Počítá se, kdo je první na břehu, ne venku z lodi. A hlavně, kdo je první v cíli, pouští stopky a měří handicap.
Soupeři mají pět minut na to, aby přistáli a porazili nás. Vyvazujeme loď k zábradlí. Zamlouváme místa v pizzerii. Dvě a půl minuty. Převlékáme se. Pomalu se stmívá.
„Tak jsme to, Daggi, vyhráli!“
Slunečné nedělní poledne nás už zastihne na startu třicátého druhého ročníku oficiálního městského orientačního běhu Meeting orientamento Venezia se čtyřmi tisíci účastníků.
„Abyste se z těch Benátek nerozsypali,“ ohrnuje nos Martin, jenž si zachovává alespoň zbytek kritického myšlení: „Ano, Benátky jsou famózní na vodácké orienťáky. Na klasické běhací orienťáky nejspíš ještě lepší. Ale na rybaření jsou naprosto nevhodné…“
