HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Být venku pro mě znamená žít

Být venku pro mě znamená žít

Na vodě byste žádný rozdíl nepoznali: statečně se v kajaku pere s peřejemi nebo brázdí mořský příboj. A protože je bojovnice, plně soběstačná je i na břehu, byť před třemi lety po pádu z koně od pasu dolů ochrnula. Jen prostě musí některé věci dělat jinak.

A právě o tom, jak pádlování prožívají ti, kteří nejsou plně mobilní, na co si musí dávat pozor a že radost z vody máme všichni stejnou, jsme si povídali s Maruškou Bártovou, kajakářkou a možná i budoucí paralympijskou hvězdou.

[b]Maruško, pádlovala jsi už před úrazem?[/b]

Ne, začala jsem s tím až na vozejku. Když jsem byla plně mobilní, tak jsem byla jenom párkrát na vodě jako turistka, nic víc. O kajaku jsem neměla ani ponětí. Teď na jaře to bude teprve druhá celá sezona, co pádluju. Úplnej nováček…

Přes kamaráda, kterej taky jezdí rekreačně na kajaku. Na kanále v Troji potkal kluka na vozejku, kterej parádně pádloval – Marka Schneidera, mimochodem bejvalýho skvělýho závodníka na snowboardu. Ten se před lety zranil a zůstal taky na vozejku. Když začal jezdit na kajaku divokou vodu, nikdo jinej na vozejku tady v Česku ten sport nedělal. Marek vymyslel sedačku do kajaku a další vychytávky, bez kterejch bysme pádlovat nemohli. Mně pak jen ukázal, jak se „na lopatu“ sedá, a ty začátky jsem tak měla o něco snazší.

Vždycky jsem milovala sporty v přírodě. Když jsem mohla, hodně jsem běhala a jezdila na kole. Vždycky jsem si užívala „vítr ve tvářích”, slunce, déšť, válení se v trávě. Bejt venku pro mě znamená žít. Jak jsem se dostala na vozejk, hned jsem vymejšlela, jak se zase dostat ven. Kajak je úžasnej. Dává mi pocit svobody a po pádlovaní se cítím příjemně fyzicky unavená. No a ten adrenalin je taky hodně dobrej. Ráda si potopím ruce do vody a užívám si pocitu, že můžu ujet od každodenních starostí. A je mi taky příjemně s lidma, který se okolo vody hemžej. Jsou to většinou pozitivní duše se smyslem pro humor. To se mi líbí.

[b]V čem musíš být v pádlování jiná, než zdraví kajakáři? [/b]

Musím si dávat víc pozor na teplotu vody. Protože mám po úrazu horší termoregulaci, rychlejc prochladnu a hůř se zahřívám. Nemůžu taky jezdit na vodu jen tak sama. Potřebuju pomoc s kajakem k vodě i z vody. Ale mám ohromný štěstí, že mám kolem sebe lidi, co mi rádi pomůžou. Pavel Janda se mnou jezdi nejčastějc a má se mnou svatou trpělivost. Je to vlastně můj trenér, protože na mě pokřikuje, že jsem marná. A od toho trenéři jsou, ne? Pavel je bejvalej olympionik z Atlanty, takže jsem v nejlepších rukou. Já mu na oplátku občas přinesu do Troji svačinu.

[b]Jakého svého výkonu si nejvíc považuješ?[/b]

Jsem pyšná na sjezd celýho trojskýho kanálu bez vykrysení, což se mi povedlo vloni v září. A určitě taky na surfování v kajaku na vlnách v Africe. To se odehrálo v lednu a ještě teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem do těch vln(ek) vlezla.

[b]A co byl pro tebe největší vodácký zážitek?[/b]

Každá voda je pro mne pořád velkej zážitek. Začínala jsem na Hubertusu u Karlových Varů, tam jsem sjela svou první vlnku. Velkej adrenalin bylo Lipno od přehrady, to jsme dali s Pavlem na deblkajaku. Slalomovou trať jsem ani neviděla, protože jsem vepředu lítala asi dva metry vysoko. Nechápu, jak jsem to mohla přežít. Voda byla ale příjemně teplá a byly to rozhodně moje zatím největší vlny. Teď už chápu, proč se Kuba Prüher tak divil, když jsme ten den na slalomku vyráželi…

[b]To už jsi toho stihla na vodě docela dost. Jaké máš další plány?[/b]

Pádlovat, pádlovat a pádlovat. Potřebuju zkušenosti, abych získala víc jistoty. Jsem úplněj začátečník, číst vodu se teprve učím a potřebuju pilovat taky záclonu, teda závěs. Ráda bych se pustila taky do rychlostní kanoistiky. Ve světě se tomuhle sportu věnují handicapovaní sportovci asi víc než divoký vodě. Paracanoeing bude navíc v roce 2016 paralympijskou discipinou a to je velký lákadlo. V Česku ale tenhle sport zatím nikdo nedělá, takže jsme ve fázi shánění informací a taky financí. Jediná loď, schválená ICF pro paracanoeing, je Nelo Viper 55, a ta stojí asi tři tisíce eur. Uffff…

[b]V čem se liší tvoje vodácký vybavení?[/b]

Jezdím na Špuntovi od Železnýho, ale mám v něm speciální sedačku, kterou vymyslel Marek Schneider asi po desetiletym vývoji. Je to úžasnej systém, kterej mi umožňuje sedět v kajaku pevně, ale dostat se z něj, když se cvaknu. A že se mi to stává dost často…

Mám strach pokaždý, když jdu na vodu. Možná je to daný i tou zkušeností s úrazem. Mám takovej svůj rituál, kdy v duchu poprosím vodu, aby na mě byla hodná a nechala mě svízt se na jejích vlnkách. Po každym pádlování mám úžasnej pocit, že mě voda očistila a dodala mi navíc novou sílu. Když už se hodně bojím, tak většinou přestanu mluvit a ztuhnu. To se pak často nechávám unášet proudem, než abych radši zabrala pádlem, třeba i špatně, a cvakla se. Pavel mi říká, že u toho občas spím, ale já se prostě jen šíleně bojím a nemůžu se hnout.

Já jsem byla vždycky tělem i duší sportovec. Úraz mě na chvíli upoutal na lůžko a tam jsem si připadala jako v kleci. Chtěla jsem se jít proběhnout, a nemohla jsem. O to víc si teď vážím každýho aktivního okamžiku venku. Beru to jako dárky. Díky úrazu jsem si uvědomila spoustu důležitejch věcí. Ale to nejdůležitější zjištění je, že svoboda je v hlavě, ne v nohách…

Připravil Rosťák.

Zkušenosti čtenářů

Honza Hrubeš

Hergot, to je baba! Tu si každý musí zamilovat.

qvitko

klobouk dolů a samé radosti na vodě 😉

Zajoch

poslední dobou jsem zvažoval, jestli od kajaku nepřejít k jinýmu sportu, ale tímhle článkem si mi dala spátky chuť do pádlování. Respekt, hodně štěstí a snad se i někdy potkáme.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: