Čeští paštikáři na Zambezi

Přispívá tomu i náhlá změna v možnosti letět z Prahy do Livingstonu v Zambii. Dá se také letět do Victoria Falls v Zimbabwe. Tam se ale musí platit víza a stejně se většina kajakářů ubytovává v Livingstonu. V Zambii jsme žádná víza neplatili. Pokud mohu doporučit, snaž se vybrat lety s delšími prodlevami při přestupech. Je větší naděje, že ti neztratí kajak. Cena za letenku je okolo 30 000 Kč na osobu a výhodou jsou dvě velká zavazadla v ceně letenky. Qatar Airways nabízejí dvě velká zavazadla o váze 23 kg každé, čili 46 kg na osobu plus příručák. Při druhém přestupu v Johannesburgu máme celkem hoňku chytit letadlo do Livingstonu a ztrácejí se naše kajaky i krosny. Po příletu, kdy na nás dýchne tropické teplo, nemáme nic krom příručních zavazadel. Jízda do hostelu probíhá v pochmurné náladě a hned musíme řešit, co s volným časem.

Kupujeme půldenní safari v malé lokální rezervaci Mosi-oy-Tunya. Dolary začínají téct proudem, a to jsme ještě ani nesmočili pádlo. Mosi-oy-Tunya je původní název Viktoriiných vodopádů a v překladu znamená „kouřící hrom“. Naše první safari je pěší. V této malé rezervaci je největším artiklem bílý nosorožec. Predátoři se zde nevyskytují.

Po poledni se vracíme do naší oázy zvané Fawlty Towers. Jde o jeden ze dvou hostelů, který využívá většina kajakářů. Cena je 12 USD/noc. V ceně je wi-fi, bazén, teplé nápoje a palačinky o třetí. Na recepci se dozvídáme dobrou zprávu, zavazadla na nás již čekají na letišti, které je od hostelu 10 minut autem.

Je již odpoledne, a tak narychlo sháníme kontakty pro shuttle na zítřejší den. Ráno nás vyzvedává džíp společnosti Safpar a odváží nás k centrále. Zde se dozvídáme, že zbytek kajakářů je na dvoudenním tripu k Dam Site (hráz budoucí přehrady). Ta je vzdálená zhruba 60 km od Viktoriiných vodopádů a v budoucnu má její vzdutí zatopit téměř všechny peřeje. Šéf Safparu Sven mě děsí třemi vykloubenými rameny, poloutopeným Angličanem Marvinem a stoupající hladinou řeky. Ani naše první dny na řece nebyly lehké. Snažil jsem se dostat do formy, jak jen to jde, ale těsně před odletem jsem prodělal střevní chřipku a tělo je stále ještě zesláblé. Pozitivní je, že teplota vody i vzduchu je více než příznivá.

Vyrážíme na první nákupy. Zjišťujeme, že námi přivezené dolary zde neuplatníme. Mají starší sériové číslo a zde je již nechtějí, musíme tedy k bankomatu. Zdejší měna je kwacha a odpovídá české koruně. Nejvyšší bankovkou je 100, maximální výběr je 5 000. Takže pro 5 000 abys šel s batohem. Nakonec nacházíme funkční bankomat a „šopování“ může začít. Z hostelu to máme do supermarketu jen přes ulici. Potraviny jsou velmi levné, obzvláště maso, pivo a cigarety. Ovoce a zelenina je nejchutnější a nejlevnější na kterémkoliv z místních trhů. Mými favority jsou hlavně avokáda a „rep“ (nepodařilo se mi zjistit oficiální název). „Rep“ jsou listy připomínající tvarem i chutí potočnici lékařskou a uvaříš si z nich něco jako špenát. Pro zvýšení nutriční hodnoty rád přidávám do špenátu z repu sušené sardinky (ty prodávají také na trhu). Na hostelu máme k dispozici dvě velké lednice s mrazáky, které jsou ustavičně plné perlivých, většinou alkoholických nápojů. Ať si tady zaplatíš pádlování, safari či jiná turistická lákadla, vždy jsou v ceně ledově vychlazené nápoje. Tolik Fanty, Coly a Spritu jsem snad ještě nevypil. Ve Fawlty´s se cítím jako doma díky zahradě, bazénu a mohutným mangovníkům. Každé ráno začínám honbou za popadaným mangem. To je tak sladké, že ho stačí smíchat s ovesnými vločkami a snídaně je na světě.

Noční teploty jsou příjemné na spaní bez deky. Komáři jsou drobní a jejich bodnutí není v porovnání s těmi českými cítit. Denním nepřítelem, hlavně na vodě, je slunce. Běžné sluneční krémy vlny smyjí během pár minut, nehledě na to, že mastné ruce na pádlo nejsou ideální. Jediné, co funguje, jsou tyčinkové vysoce odolné sluneční krémy, které se tu ale bohužel nedají koupit. Hřbety rukou, obličej, i ramena dostávají nálož i přes dlouhá trička a šátky. Na vodu je nejlepší tenká mikina s kapucí a kšilt. My jsme používali šátek buff a obyčejnou kšiltovku.

Den za dnem bojuji s peřejemi a postupně si zvykám na denní rutinu. Ráno běhání, kompenzační cvičení, bazén, snídaně, čekání na shuttle, půl hodiny na nasedačku, tři hodiny na řece, hodinový shuttle do hostelu. Shuttle od Safparu měníme za PC River Shuttle. Rozdíl v ceně je 15 USD/den. V ceně je vstup do parku, osvěžující nápoje, shuttle a nosiči. Byť se mi příčí nechat si nosit loď, není zbytí. Tak to tu prostě funguje.

Náš výlet trval 12 dní, první den jsme byli bez lodí, poté pádlujeme 10 dní s jednodenní pauzou na safari. Většina kajakářů jezdí na safari do rezervace Chobe v Botswaně. V této rezervaci se vyskytují sloni, hroši, krokodýli, lvi a další predátoři. Predátoři jsou aktivní hlavně za rozbřesku a za soumraku. Vyplatí se zaplatit si dvoudenní safari, jelikož při jednodenním navštívíš rezervaci jen kolem oběda. Džípy se střídají u jednotlivých zvířat, která čekají jako připoutaná neviditelným řetězem těsně u cesty. Když si odmyslím mříže či sklo, nevidím rozdíl vůči zoo.

Co by kamenem dohodil je to z hostelu do Livingstonova muzea, kde má bustu i významný český cestovatel a etnograf Emil Holub.

Dalšími oblíbenými turistickými lákadly jsou Devils Pool (koupání na hraně Viktoriiných vodopádů), bungee jumping, booze cruise, let helikoptérou kaňonem Zambezi, popř. rafting. Cena všech atrakcí se pohybuje mezi 100–200 USD.

První den nám Sven ze Safparu sděluje: „Teď máme přibližný průtok 450 m³/s.“ Voda ale každým dnem stoupala a v den odjezdu jsme měli nějakých 700 m³/s. Od středního stavu vody již není možné vypádlování k takzvaným Minus Rapids – peřejím přímo pod vodopády. Víry, vichr z dopadající vody a voda dopadající na skaliska, po kterých musíš lodě vynést, to znemožňují.

Každý den jezdíme stejný úsek po peřej #21. Jízda začíná přepádlováním proudu, poté půlhodinový trénink surfování na druhé peřeji. Zkoušení Kickflipu nebo Cobraflipu a dalších vychytávek je takřka povinností. Trojku za našeho stavu nesurfují ani zdatnější pádleři. Čtyřka, to jsou nádherná „tejlovací“ rozhraní v nájezdu a kickflip vlna pro zdatné, nachází se totiž těsně nad válcem zvaným Morning Glory. Před turbínami z elektrárny se nachází ještě pár dalších flipovacích vln. Jedna z nich mi solidně prokřupává celou krční páteř. Pětka je legendární Stairway to Heaven. Za našeho stavu už boofovací lajnu nejezdí ani Alec Voorhees a jemu podobní mistři sportu. Ale oni jsou zde každé dva roky a my jednou za život, tak brácha několikrát jede i tuto pánskou lajnu – pokaždé úspěšně.

Sedmička je peřej, která mi pokaždé vhání do břicha motýly. Náročná na orientaci a sem tam mě zašlapává i nějaký ten vír či válec. Máme Chilli od ZET Kayaks a All Star (rodeovku v XL verzi) od Jackson Kayaks. Zábavnější je za našeho stavu rozhodně Chillina, jelikož na řece již není tolik rodeových válečků.

V osmičce je několik krásných flipovacích vln, ale to už vždycky myslím na devítku a děsím se, že neprostřelím úvodní roládu. Máme střední vodu, ale na legendární šrotovací lajnu středem je stále málo vody. Marvin to jednou zkusil, zaplaval a zůstal 50 vteřin pod vodou! Poslední den na vodě je pravidlo devítku nosit. My samozřejmě jedeme. Ta nejvyšší vlna má prý kolem 6 metrů a pocit, když se ti zavírá nad hlavou, je nepopsatelný.

Pod devítkou je čas na různé kejkle v menších peřejích a hraní si s víry v rozhraních. Poté už jen pulzující vlnoválec v osmnáctce zvaný Oblivion (zapomnění). Ten je dobře viditelný a snadno objízdný z obou stran. Má na svědomí převrácení nejednoho raftu. V rámci tréninku je fajn poslat ho na meltdown. Jednou přicházím o pádlo, jednou mám vestu přetaženou přes hlavu, pokaždé je eskymák o poznání zábavnější. Za těch 10 dní jsem nucen pádlo třikrát pustit jednou rukou. Nechci být čtvrtým kajakářem s vykloubeným ramenem. Občas proudy do pádla zaberou takovou silou, že cítím, jak málo by k vykloubení ramene stačilo.

Na vysedačce pod peřejí 21 pokaždé dáváme mohutnou koupel. Připravujeme se tím na výšlap z kaňonu, který zabere kolem půl hodiny. Cesta do hostelu je hodně divoká, autem to pořádně hází, ale pokaždé je fajn pozorovat z auta okolní krajinu, vesnice a lidi.

Děti na nás křičí: „Bottle, bottle!“ Chtějí vypitou PETku, kterou použijí jako flašku, anebo si z ní vyrobí hračku. Poslední den je fajn dětem přivézt hračky a sladkosti, obdarovat nosiče dýškem, oblečením, popř. můžeš také prodat své vodácké vybavení tamním guidům.

Zambezi mi otevřela oči. Nyní vím, jak krásné je pádlovat na big water řece. Dalšími snovými plány jsou Stikine, Indus a Rio Baker.Tak snad brzy našetřím…