V minulém týdnu jsme putovali proti proudu řeky Snare a po jezeře Winter až k Fort Enterprise a odtud potom dále proti proudu řeky Winter do jezera Big Lake. U něho jsme překročili nejvyšší bod výpravy a poté se vydali po jezeře a řece Starvation až k soutoku s řekou Coppermine. A po této řece nyní vyrážíme k Arktickému oceánu.
Jsme u Coppermine River
V poledne druhého dne dosahujeme konce řeky Starvation. Prohlížíme závěrečnou peřej, která nás brzy doslova vystřelí do širokého toku řeky Coppermine. Nedočkavě nastupujeme do lodi, ale proud je až příliš rychlý a moje reakce zpomalené. Narážíme do skály na levém břehu. Naštěstí se naše kánoe odrazí zpět do proudu a my se ocitáme v několik set metrů širokém toku, který nás má odnést k Arktickému oceánu. Jsme štěstím bez sebe, že jsou za námi dva týdny bojů, přenášení a koníčkování proti proudu. Na plochých skalách bez moskytů se na slunci umýváme a lovíme ryby. Je krásné teplo a my jsme nazí. I toto je Arktida.
Nicméně obtíže neustávají. V dáli před námi na severu se rozšiřuje řeka do počátku jezera Point a na celém obzoru září bělostná čára ledu. Jezero je v této části kompletně zamrzlé. Připlouváme opatrně k ledové ploše. Je to asi 30 cm tlustá polotuhá bílá masa na mnoha místech s vodou na povrchu. Táhne se před námi přes celý obzor několik kilometrů širokého jezera. Pavel je vyděšený, že snad mám v úmyslu táhnout kánoi přes led. To by mě ale ani ve snu nenapadlo. Kempujeme u krásných skal a pereme si šaty. Nyní jsme v rukou místních bohů, kteří rozhodnou, zda tu budeme týdny či dny.
Druhý den ráno se stává zázrak! Vítr fouká od západu a zatlačil led do východního kouta jezera. Průjezd je volný. Je neuvěřitelné, jak i přes naši usilovnou snahu jen místní bohové rozhodují o dalším postupu. Děkujeme za projevenou milost jet dál.
Samotné překonání jezera nám bude trvat 5 dní. První 3 dny svítí slunce a je téměř bezvětří. Úžasná pohoda. Až kilometr od břehu si užíváme život bez komárů. Severní břehy vzdálené i 15 km spíše tušíme, než vidíme. Závěr pádlování na Point Lake je ale brutální. Severní vítr je studený a krutý a zahnal nás na ostrov, kde trávíme celý den sbíráním uschlých kousků dřeva a udržujeme malý ohýnek spíš pro psychologické teplo.
Větší dřevo tu není. Po druhé noci už je ostrov vysbíraný a nechce se nám tu zůstávat. Vítr je po ránu trochu slabší (nebo se jen tak hypnotizujeme), tak přejíždíme asi 500 m k pevnině na západ. Kánoe je přitom stočena až 45° na vítr a trvá to skoro hodinu. Před námi je kilometrový přejezd k severnímu břehu přímo proti silnému větru a vysokým vlnám. Na protilehlém břehu je závětří, které nám umožní další postup. Utahujeme pečlivě kryt kánoe a vyrážíme. Takhle rychle a silně ani jeden z nás nikdy nepádloval. Jen podle okolních bodů v terénu jakž takž rozeznávám, že se přece jen pohybujeme správným směrem. Kánoe je jako houpačka a Pavel má občas problém vůbec dosáhnout ze zdvihnuté špičky pro záběr do vody. Uff, po 90 minutách narážíme do písečné pláže. Bez vteřiny oddechu! Ležíme na pláži v písku úplně vyčerpáni a popadáme dech.
Brzy dosahujeme výjezdu z jezera, ale spouští se ledový déšť. Drkotáme zuby a snažíme se zahřát pádlováním. Jezero se zužuje do proudů, které musíme předem prohlížet. Obáváme se peřejí.
Náhle, jako z jiného světa, vidíme asi 100 m od levého břehu chatku. Prohlížíme si důkladné protimedvědí opatření z prken probitých hřebíky. Chata jde otevřít, uvnitř jsou nádherná kamna, stůl, postele a další věci, které v chladném lijáku působí jako poklady. I když je brzy odpoledne, obsazujeme útulné místo. Objevujeme sbírku časopisů Playboy z roku 1963. Dívky jsou na obrázcích spíš decentně zahalené než odhalené. Pavel je nadšený. Milane, po 3 týdnech si mohu sednout na židli! Nikdy bych nevěřil, že si něčeho takového budu vážit!
U Maxe Warda
Další den pokračujeme systémem úzkých jezer k ústí řeky a cestou vidíme první a také jediné civilizované místo. Soukromou rezidenci Maxe Warda, zakladatele první velké soukromé společnosti v Kanadě, která první létala přes Grónsko do Evropy. Vítá nás štíhlý osmdesátník: „Vítejte, jsem Max Ward, tam je ubytování, tam v tom dalším srubu je prádelna, večeře je v 6 a přijďte prosím na čas. Vše je zdarma a zůstaňte, jak dlouho chcete a potřebujete.“
Toto je skutečná severská pohostinnost. Místo asi pro 60 lidí bylo postaveno jen pomocí hydroplánů. „Nikde není člověk bohu a sám sobě blíž než zde na severu,“ prohodí Max u večeře mezi mnoha tématy hovoru. Velice živě se zajímá o naši politiku. Škádlím ho, že má na stožárech kanadskou a teritoriální vlajku. „Dám i Českou, když mi ji pošleš,“, škádlí on na oplátku mě. Dojednáno, rok na to jsem dostal fotografii, jak česká vlajka, kterou jsem mu pak poslal, vlaje nad Maxovým rájem.
U večeře Maxova manželka říká pilotovi: „Jacku, došla hořčice, zítra ji musíme koupit v Yellowknife.“ „Ano paní,“ odpovídá pilot. Čeká ho 700 km letu jen pro hořčici.
Pečené kuře zapíjíme novozélandským vínem a jsme přemlouváni, ať zůstaneme. „Američané si za sjetí řeky říkají 6 000 dolarů na dva týdny a přistávají tu před okny jednou za rok se třemi až čtyřmi kánoemi. Osamělých kanoistů, kteří se nechají hydroplánem vysadit na řeku, je velmi málo. Jedna až dvě výpravy za dva roky. Vy jste ale první, kdo jede z Wekweti!“
Namítáme, že už teď máme 4 dny zpoždění. Vůbec nevíme, zda to stihneme. Od zítřka nás čeká 600 km dravé řeky s těžkými peřejemi a máme na to jen 10 dní! Max se zamyslí a říká: „Máte naše satelitní číslo. Když to nebudete stíhat, zavolejte a Jack vás vyzvedne na řece a hodí do Kugluktuku.“
Loučíme se, Max nám tiskne pravici a v očích má jiskru: „Vždycky jsem chtěl odtud sjet Coppermine, snad se mi to někdy poštěstí. Good luck!“ Zarmouceně, hnáni časem, odrážíme od těchto skvělých lidí.
Začíná závod s časem
Hned začátek Coppermine nás nenechává na pochybách, že postup nebude zadarmo. Prudký proud řeky se kroutí doprava a doleva v jen asi 20 m širokém korytě. Nesmíme vyjet do protiproudů u krajů, které jsou v mírných zatáčkách opravdu silné.
Soukáme se do suchých obleků, žádné kompromisy. Navíc poprchává, alespoň nám bude teplo. První hodiny plujeme s vysokým adrenalinem. Nejsme na takovou rychlost zvyklí. Později se řeka uklidňuje na 8 km/h. Pádlujeme a máme limit nejít pod 60 km za den, jinak letadlo domů nestihneme. To se ale projevuje tím, že každý den končíme čím dál později a unaveni vstáváme také čím dál později.
První skutečná peřej velké řeky se nazývá Rocky Defile – Skalní soutěska! Je 3 km dlouhá s 60metrovými kolmými stěnami bez možnosti přistání. Největší výzvou je rychlost řeky, která tvoří přes metr vysoké vlny. Tři hodiny chodíme po vršcích skal, než je naše taktika domluvená. Celou dobu pádlujeme asi 30 – 40° na vlny do boku a kánoe lítá nahoru a dolů jako na houpačce. Paráda, spluli jsme to, největší adrenalin je vůbec být v takovém mlýnu.
Nedivím se faktu, že pár lidí zde už zahynulo. Připomíná to i malý pomníček novomanželů z roku 1973.
V dalších dnech nás čekají Sandy Rapids, druhá překážka na řece, kterou ale docela snadno šidíme manévrováním v mělké vodě u levého břehu v délce zhruba 2 km.
Jeden obtížný moment, který ani nejde vymyslet, nás potkává bez varování uprostřed slunného dne! Plujeme a slyšíme hukot. Řeka v celé své šířce asi 300 m klesá přes mírný asi 50 m dlouhý balvanový práh o několik metrů níž. Vidíme víc obnažené kameny než prudkou vodu. Je málo vody a tento jinak neviditelný schod je obnažený. Nelze přistát a my se nevyhnutelně blížíme. Vůbec nevím, co dělat. Shodujeme se na taktice, na kterou stranu vyskočit, až loď narazí. Zdá se mi, že asi 20 m od levého břehu je trochu více vody než jinde a v zoufalství vjíždíme do něčeho, co nám přijde, že se prostě sjet nedá.
Kupodivu se prudká voda zmocnila lodi a prudký spád napomohl, že kánoe jaksi sama prokličkovala mezi balvany téměř tři čtvrtiny peřeje. Pak narazila a my vyskakujeme doprava. Vody je do půli stehen a my držíme loď co nejvíce po proudu, aby se nestočila na bok, to by se totiž zlámala o balvany. Pomalu ji spouštíme mezi posledními kameny a pod peřejí v pohodě nasedáme. Nevěřil jsem, že to loď přežije.
V dalších dnech přijíždíme ke třetí velké peřeji. Pyžmoní peřej. Řeka se zde zužuje do jen asi 10 m širokého trychtýře s dvojitou vlnou o strašné síle a rychlosti. Alternativou je 2 km přenášení. Na to není čas. Klečíme v lodi a se zatajeným dechem se necháme strhnout proudem do strašidelného chřtánu. Nepádlujeme, v předklonu držíme pádla co nejvíce od lodi na plocho, abychom okamžitě vyrovnali jakékoli zakymácení. Vlny se už ze břehu zdály vysoké, ale jsou to skuteční obři. První námi smýkne tak, že stočí kánoi o několik stupňů do strany, a druhá doslova vystřelí příď kolmo nahoru. Mám pocit, že je Pavel přímo nade mnou a nechápu, jak se tam může udržet. V příští vteřině se příď zřítí do proudu a chřtán nás doslova vyplivne do klidnější vody.
Pochybujeme, že přes všechno úsilí dojedeme včas. Ve slabé chvíli voláme satelitem Tonimu, jaká je možnost přebookování letenek? „Vy jste se zbláznili, nejdříve v září, teď je plná sezóna! Pádlujte! Pádlujte jako o život!“ A tak se i stalo.
Celých 10 dní trávíme na vodě a prohlížením peřejí kolem 10 ‑ 12 hodin denně. Jedeme rychlou řekou jako v tranzu. Navíc řeka stále zrychluje. Naštěstí jsou dny krásně slunečné.
V posledních dnech končíme kolem půlnoci. Chybí nám zoufale živé jídlo, tak rybařím po celém dni v jednu hodinu v noci v ledové vodě. Vůbec nechápu, že na to mám ještě sílu. Ale sluneční světlo nám dokáže neskutečně dobít baterky. Chytám obrovského lososa, vítězně jíme syrové jikry a co nesníme u ohně, se ještě vejde do tří nádob. Už dávno nemáme nic společného s civilizací. Jíst, spát, pádlovat. Jediný mód v naprosto mystické krajině. Pohybující se břehy, loď, řeka, pádlování. Vše se odehrává, jako by neexistoval čas.
Celý další den pádlujeme dlouhatánskou etapu ve velmi silných proudech. Vpravo jsou kolmé stěny s hodně silným proudem, syčícími víry a zpěněnými protiproudy. Vlevo zase úplné mělčiny s obnaženými kameny. Někde mezi tím se snažím hodiny udržet loď. Musíme několikrát zastavit. Jsme vyčerpaní. Ne z námahy, ale z nepřerušované totální pozornosti ve vteřině reagovat na balvan zprava či prudký protiproud zleva. Přemíra pozornosti bolí zvláštním způsobem, člověku připadá, že už to dál nevydrží, ale stále může. Neviditelná bolest.
Poslední překážka
V dáli před námi je čtvrtá, poslední, ale největší překážka. Escape Rapids. Asi 300 m široká řeka se tu stáčí mírně doleva. Střed je nesjízdný. Vpravo je obrovský vracák a za ním 15 m vysoká a 20 m široká skála, do které řeka naráží takovou silou, že ji vlny zalévají až 7 m nad hladinu. Nad tím vším jsou 80metrové kolmé stěny s převisy. Vylézáme na ně. Buď přenášet přes tyto kolmé svahy dva dny… nebo to za minutu projet.
Pavel dává na mě a já mám za nás oba takový strach, že nemohu mluvit celou půlhodinu, kterou se vracíme k lodi. Nejsem úplně nezkušený, ale manévry na této řece jsou za hranicí doposud poznaného. To, do čeho se chystáme teď, je mi jasné teoreticky, ale v praxi jsem takovou peřej nikdy ani zdaleka nejel. A tady a teď není místo pro vůbec žádnou chybu. Jakmile selžeme, strhne nás proud a narve nás na tu velkou skálu. Takovou dravost a sílu vody jsem v životě neviděl, ani na řece v Himálaji na raftu.
Beze slova nastupujeme do lodi a pečlivě si klekáme. Upevňujeme plátěný kryt kánoe a kontrolujeme každý ohyb. Soustředění se na detaily pomáhá překonat ochromující strach.
Protiproudem u břehu se necháme vytáhnout asi 30 m. Zde přichází první těžký manévr, 45° na proud a nenechat špičku strhnout dolů. Když vidím Pavla na přídi zabírat, uvědomuji si, jaký udělal za těch pár týdnů obrovský pokrok.
Nyní přejedeme v prudkém proudu do dalšího klidného úseku bublající vody za velkým balvanem a pak vpádlujeme do pravého proudu nalevo a mineme skalní příšeru. Největším nebezpečím bylo, aby nám prudký proud při bočních manévrech loď nepřevrátil. Ještě se vyhneme skále nalevo a vyplouváme ze soutěsky. Přichází nevýslovná úleva.
Ihned se ocitáme v čistě eskymácké krajině. Nikde ani stéblo trávy. Jen kámen a písek. Kolem půlnoci přistáváme na kamenitém ostrůvku a stavíme stan. Suché obleky necháme sušit na balvanech.
Další, poslední den přijíždíme k obrovským peřejím Bloody Falls. Zde v roce 1771 po několika tisícikilometrovém pochodu byl britský důstojník Samuel Hearne svědkem toho, jak Indiáni bezdůvodně vyvraždili asi 20 Inuitů. Bylo to smutné první objevení Arktického oceánu Evropanem. Díky znalosti tohoto místa Franklin na své expedici věděl, že tato řeka existuje.
Dokázali jsme to!
Nesjízdné peřeje přenášíme a já v nich úspěšně rybařím. Na řece pod peřejí se při pádlování projevuje příliv oceánu. Po 20 km pádlování proti přílivu míjíme přístav malých loděk v Kugluktuku. Jsme u Arktického oceánu. Přistáváme na písčité pláži. Dostáváme od místních k večeři čerstvý úlovek: vzácného „Arctic char“ (sivena severního). Pochoutka, o kterou se po půlnoci dělíme se dvěma eskymáckými dětmi, které se sem přišly vykoupat. Řeka Coppermine se v průběhu léta natolik ohřeje, že dosahuje na povrchu až 15°C a obtéká město s výhledem na oceán, kde v dáli plují ledové kry a vzdálené ostrovy pokrývá sníh. Paradoxně je ale koupání u břehu nezvykle teplé.
Druhý den se seznamujeme s malým inuitským chlapíkem od benzínového čerpadla u pláže. Pavel mu daruje své boty č. 47, které mu dosahují do půli stehen. Dále rýži, těstoviny a další zásoby z naší výpravy. Téměř ho rozpláčeme: „To jsou úplné Vánoce!“
Setkáváme se také s místním starostou.
„Letos jste první, kdo přijel po Coppermine, loni to sjelo hodně lidí.“
„Kolik jich bylo?“
„Hodně, asi 6 nebo 7 za celé léto, některé roky nepřijede nikdo.“
Je neuvěřitelné, že jsme to dokázali, je neuvěřitelné, že jsme to dokázali celé za 5 týdnů a jsme první za 200 let, kteří jeli z Fort Enterprise! A je neuvěřitelné, že jsme celou Coppermine sjeli za 10 dní!
Ještě od letadla se zasněně dívám na blízké ostrovy pokryté trochou sněhu. Domorodci nás tam během našeho krátkého pobytu zvali na rybařinu. Jen pár tisíc kilometrů k Severnímu pólu. Je tomu těžko rozumět.
Neznámé dálky lákají a vábí, a kdo se tam vydává, je šťastný.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
