HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Crossing the Ditch

Crossing the Ditch

V [url=http://old.hydromagazin.cz/clanek.asp?id=1237 newwindow]HYDROmagazínu 6/2008[/url] jsme přinesli článek o expedici, při které přepluli dva kamarádi z Austrálie na Nový Zéland na transoceánském mořském deblkajaku. Článek po nějaké době oživujeme i na našem webu. Při čtení chvílemi běhá mráz po zádech.

Nebyly to zrovna fajn chvíle. Ty skončily před pár dny. Nejen, že jsme pluli zpátky k Austrálii, ale mířili jsme přímo do největší bouře, jakou jsme zatím potkali. Kvílící vichřice slibovala rychlost větru hodně přes 100 km/h a taky dosud největší vlnobití.

Venku se zdvihají osmimetrové vlny. Většina se přelije okolo nás a jde si po svém, bez zájmu o loď tančící na jejich mohutných hřbetech. Další vypadají pomstychtivě, jako by se rozhodly udělat z této noci hotový očistec. Přibližují se se zlověstnou výstrahou. Vzdálené dunění přechází do děsivého rachotu, až vlna udeří do trupu LOT 41 (našeho speciálního kajaku) a odhodí naše plavidlo stranou. Jak zuřivá vlna slábne, LOT 41 se potácí u její paty jako opilý hospodský rváč, který odmítá zůstat ležet. Hlavou mi letí spousta otázek a plno pochybností. „Jak jsem se sem dostal?“ „Proč to děláme?“

Australské pobřeží jsme opustili 13. listopadu 2007 z Forsteru. Po třech a půl letech příprav, po tisících hodin práce, stovkách tréninků v tělocvičně a pádlování a po nesčetných probuzeních v pět ráno jsme konečně měli pocit, že jsme připraveni.

Snow Film Fest
Tato dvojice dobrodruhů podnikla pár let po přeplutí z Austrálie na Nový Zéland další výpravu, tentokrát polárnickou. Přešli Antarktidu pěšky tam i zpět a to zcela bez pomoci. Stali se nejmladšími lidmi, kteří doposud dosáhli Jižního pólu. Během své výpravy ušli přes 2200 km a trvala jim 3 měsíce. Pokud budete chtít vidět film z této expedice, který sklízí úspěchy po celém světě, tak navštivte letošní Snow Film Fest, kde se bude film Napříč ledy/ Crossing the Ice promítat.

Druhá část plavby byla úplně jiný šálek kávy. V polovině jsme byli nuceni učinit čtrnáctidenní zajížďku. Protivítr a mohutný spirálový proud se proti nám spikly a zdržely nás na Tasmanově moři déle, než jsme čekali. Byli jsme totálně vyčerpaní a frustrovaní z pomalého postupu a morálka byla celou dobu velice špatná. Předpokládali jsme, že 60 – 70 % větru povane z příznivého směru, ale dostali jsme jenom 10 %, nehledě na nezvykle špatné počasí. Ale v této fázi nebylo cesty zpět. Museli jsme spoléhat na práci a přípravy, které jsme udělali, a soustředit se na úkol před námi.

PÍP, PÍP, PÍP! Den začíná bzučením alarmu našich hodinek Suunto. Jen neochotně se vzdáváme přerušovaného spánku. Je čas vyrazit. Po spěšném odeslání zprávy satelitním telefonem podpůrnému týmu v Austrálii začíná náš „pracovní den“. Kromě satelitního telefonu je jediným dalším komunikačním prostředkem pro spojení s pevninou zařízení Tracplus, které vysílá každých deset minut naši polohu na webové stránky. James opouští stísněný, ale bezpečný prostor kajuty na zádi LOT 41, vyhupne ven a navléká své ustavičně promočené, ale přesto hřejívé vlněné prádlo Icebreaker. Pak přendává zásoby přes noc uložené v kokpitech zpět do kajuty.

V 7.03 večer, 11. ledna 2008, 114 km od nejbližší výběžku terra firma spatříme poprvé za padesát devět dnů zemi. Byl to ideální moment, kdy se slunce kloní k západu a začíná opouštět své místo na obloze. Jak postupně slunce zapadalo, objevila se nad horizontem silueta Mt. Taranaki. Zprvu jsme nevěřili, že je skutečná. Téměř jsme zapomněli, jak země vypadá. Byla jako vzdálená vzpomínka, vytěsněná z našich myslí. Sluneční brýle letěly dolů, promnuli jsme si oči, ale silueta zůstala. Byla skutečná. Nový Zéland byl na dohled. Dostaneme se tam. James se v kokpitu otočil a s lesknoucíma se očima napřáhl ruku. „To je Nový Zéland, brácho“ řekl. Víc říkat nemusel. Stiskl jsem mu ruku a oba jsme se usmívali.

Po dvou a půl milionu záběrů jsme konečně dosáhli cíle. Dne 13. ledna 2008 jsme dopluli do malebného města New Plymouth, ležícího ve stínu Mt. Taranaki, po šedesátidvoudenní plavbě. Nikdy bychom si nebyli představovali, že nás na pláži Ngamotu bude vítat 15 000 jásajících Kiwi. Byl to fantastický způsob jak poprvé přijet na Nový Zéland. A nejlepší na celé plavbě… James a já jsme se vrátili jako ještě lepší kamarádi, než jsme vyjeli a, jo, stále milujeme pádlování.

A co dál? Naneštěstí pro naše rodiče je šedesát dva dnů v kajaku spousta času na přemýšlení a rozhovory… a plánování. Jedno je jisté, ať to budou hory, pouště, oceány nebo džungle, užijeme si každičkou vteřinu. Dobrodružství láká…

Pro další informace o expedici navštivte oficiální webové stránky www.crossingtheditch.com.au.

Článek vyšel také v HYDROmagazínu 6/2008.

text a foto: Crossing the ditch – Justin Jones
přeložil: Ondra Müller

Zkušenosti čtenářů

Martin

No tak to je fantazie. Takhle krásnej článek tu dlouho nebyl. Napsaný je to naprosto úchvatně. Z těch galejí čiší taková porce pozitivizmu, že to snad ani není možný. … Jenom mě tak napadlo – dá se to eskymovat? 🙂

Snížák

No podle toho jak loď vypadá bych řekl, že to s eskymováním bude špatný, skoro nemožný 🙂 Ale zajímavá poznámka

Bubla

Tyhle lodě eskimujou samy. Neudržej se hlavou dolu. Teda pokud nezapomeneš zavřít luknu…

Jarek

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: