HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Deník věčné začátečnice Moje malá „mořská“ epizoda

Deník věčné začátečnice Moje malá „mořská“ epizoda

Máte taky takové ty rodinné hlášky? Někdo něco plácne a potom už mu to zůstane navěky. U nás jedna vznikla takhle: Seděli jsme u našich na zápraží na chalupě, a kde se vzal, tu se vzal sršeň. Byl to pěkný kousek a nějak nechtěl odletět. Podotýkám, že to bylo koncem října a onen velký hmyz nás ohrožoval především tím, že už byl v polospánku. A tak moje maminka vzala do ruky trepku a se slovy „Už mu končí sezóna“ srazila hmyz k zemi.

Než se na mě vrhnou ochránci přírody a zákonodárci, podotýkám, že jsme se cítili sršněm vážně ohroženi, neboť byl zmatený a byl to vážně kusoň.

Vzpomněla jsem si na to, protože i mně končí sezóna. Naštěstí ta vodácká a naštěstí na mě taky nikdo nevzal trepku.

Vodáci srdcaři určitě nevynechají zamykání řek nebo vánoční či silvestrovské jízdy. Já se prozatím nikam nechystám. Mám doma dvě malé děti a tak jim musím vynahradit svojí absenci o těch několika víkendech, kdy jsem „utíkala“ na vodu (vlastně mám pocit, že maminku ani moc nepostrádaly).

Botič i Bečvárku jsem si odpustila. Ale pak přišla nabídka, kterou jsem nemohla nevyslyšet. Všechno to začalo takto:

Vloni v létě jsem dostala nabídku, abych si vyzkoušela mořský kajak. Nabídka přišla od mého šéfa. Ví totiž, že jezdím na vodu a myslel si, že by mě to mohlo zajímat. Člověk je rád, že si od práce ve volnu odpočine a tak jsem to nějak zamluvila a zaujala pozici mrtvého brouka. Nakonec mi to ale nedalo. Někde ve mně se ozval „vodák“. A i když správný vodák nemá vodu rád, začala jsem o tom přemýšlet.

Abyste tomu totiž rozuměli. Hydro čtu už hodně dlouho a jeho předplatné najde taťka vždy pod stromečkem. Docela mě začalo štvát, když místo pro divokou vodu začaly zabírat mořské kajaky. Říkala jsem si, že je to jen (s)prostá dřina a divila se těm, kteří tomu podlehli. Ale protože jsem zvyklá číst časopis od začátku do konce, nakonec jsem překousala i tyto „nudné“ články. A ejhle. Zjistila jsem, že pádlování na mořském kajaku je o přírodě, romantice, překonávání sebe sama i o adrenalinu. A články nakonec začala číst jedním dechem.

A tak jsem nakonec jedno všední odpoledne vyrazila na Slapy. Kajaky a výbavu nám přivezli až pod nos a my se vrhli na vodu. Vlastně se tam vrhli téměř všichni jedinci, z nichž většina na kajaku v životě neseděla, a odpádlovali doprostřed přehrady. Říkala jsem si, že to je možná vlastnost, která mi v podnikání chyběla. Já, znalá všech vodáckých pravidel, jsem vyčkala instruktorů a pozorně poslouchala každé jejich slovo. A pak jsme začali pádlovat. Potěšilo mě, když mě pochválili za techniku.

Projeli jsme se krásné, ale krátké 3 kilometry naprosto pohodovým tempem. Asi tak, jako když se vypraví dědeček s babičkou na nedělní procházku. Nikdo nikam nespěchal a my si užívali ticho a klid. Bylo totiž krátce po povodních a tak kempy na Slapech neobvykle zely prázdnotou. Nádhera.

Ale protože jsme byli zvědaví, chtěli jsme vědět, co dělat, když se nedej bože převrátíte. Což se mimochodem jednomu účastníkovi podařilo už během vyjížďky. Operativně jsme ho zachránili a nakonec prováděli nácvik záchrany nedaleko břehu. Řekla bych, že tak 5 metrů hloubky pode mnou stejně bylo.

Hledali se dobrovolníci. Vzhledem k tomu, že jsem mezi přítomnými pány byla jediná žena (ta druhá raději zůstala na břehu), došlo i na mě. Byla jsem na řadě jako třetí. Na rozdíl od mých předchůdců, kteří tápali, jak se vlastně i s lodí obrátit, já zaujala zkušeně přípravu na eskymáka a šup. Ještě dnes si pamatuji slova instruktora: „Ty vole, já myslel, že dá eskymáka.“ No, dodnes mě mrzí, že jsem ho alespoň nezkusila a nedůstojně vystoupila z lodi na klidné hladině bez boje.

Tenhle výlet se mi zalíbil natolik, že jsem na chvíli zatoužila po tom, mít na Slapech kajak a jezdit se projet. To jsem po zjištění, kolik by mě to stálo, zavrhla. Ale myšlenka splout si na „mořáku“ alespoň další kus Vltavy mi vydržela.

Věříte tak jako já na to, že sny se plní? Já teď už určitě. Stačilo se totiž letos na Hameráku zmínit před kamarádem a on, nejen že byl ochoten jet se mnou, ale navíc všechno zařídil. A nutno říct, že perfektně.

A tak jsme v termínu, kdy tekl Botič, který měl rekordní účast, vyrazili na liduprázdnou Vltavu. Je pravda, že Výtoni jsme se vyhnuli.

Původně jsme si chtěli udělat okruh z Mělníka Hořínským kanálem do Vraňan, a po proudu zpátky. Záměr ovšem zhatila odstávka (voda v kanále prostě vůbec nebyla), tak jsme museli změnit plán. Protože nejsme zkušenými mořskými kajakáři a mnoho z nás pěti (3), sedělo na mořském kajaku poprvé, zvolili jsme trochu kratší trasu než odvážlivci, kteří v listopadu jezdí z Tróji do Mělníka.

Ráno jsme měli sraz sice v Tróji, ale lodě (trochu větších rozměrů, než jsme zvyklí) jsme naložili na auta a popojeli do Veltrus. Tam tekla voda „sportovní propustí“ a přemýšleli jsme o krosové variantě mořského kajakářství, ale než jsme se rozhoupali, koryto kanálu bylo suché a místní brigádníci sháněli kýble na ryby, které lovili rukama. Pánové jeli přesunout vozidla a já byla ponechána svému osudu v ranní mlze. Dostala jsem za úkol naložit proviant. Vzhledem k tomu, že byl zabalen v docela velkém loďáku, připadala v úvahu jediná loď, která měla dostatečně velký otvor. Vlastně ty lodě byly dvě. Jedna z nich byla moje. Tak já si vzala gril.

A pak už byl jen kousek na příjemné místo se stoly a lavičkami u přívozu. Věřte, že jsme ještě v tu chvíli netušili, co nás čeká. To bychom totiž pádlovali mnohem usilovněji! Mistr provianťák rozdělal gril, vytáhl zrající sýr a olivy jako předkrm a potom vyndal takovou nenápadnou sklenici, v které se skrýval pravý poklad. Parádní biftečky. No, řeknu vám, že jsem dlouho nesnědla tolik masa najednou. A co víc. Ta sveřepá mlha, která se na vodě držela až doteď, najednou mizela. A najednou nad námi byla modrá obloha, sluníčko a okolo nádherná podzimní příroda. No, co vám budu povídat. Nechala jsem se tak unést, že mi ostatní dost ujeli a já měla co dělat, abych je dohnala.

Ostatně. Z nás pěti byli nejrychlejší ti dva nejstarší. Snad se na mě nebudou zlobit, že jsem je tady tak označila (oni jsou to totiž pořád báječní mladí kluci). Bylo znát, že jsou to vodáci tělem i duší. Ani v zimě jim totiž nestačí jen eskymáci na bazénu, ale chodí pádlovat na Vltavu, kde pilují techniku. Nám mladším to parádně natřeli. Doufám, že se teď neurazí ti mladší pánové. (Tak nevím, jestli bych toho psaní neměla nechat, aby mi zůstali taky nějací kamarádi.

A potom už se před námi otevřel výhled na Mělnický zámek. Opravdu krásné zakončení plavby.

Ale jestli si myslíte, že to byla nuda, tak pro mě ne. Příjezd k Vraňanskému jezu mě naplnil hlubokým respektem. A zastavení pod molem u přívozu bylo vyloženě adrenalinovým zážitkem. Dělat náklon, který vlastně pořádně neumím, na vratkém kajaku, na široké řece v proudu….

Nelze ještě nezmínit parník, plný německých turistů, který v cíli plavby právě kotvil nedaleko nás. Asi si dokážete představit, jaké pozdvižení na palubě způsobilo, když jsme se začali převlíkat z hydra a tu a tam na ně (opravdu nechtěně) vystrčili zadky. Nakonec vše dobře dopadlo a za nesmělého mávání z parníku jsme se vydali vrátit lodě do Tróje. Byl to nádherný výlet.

A co je nejlepší? Už máme v plánu další. Třeba si jednou vyzkouším mořský kajak tam, kam opravdu patří – na moři.

Pokud jste nečetli předešlé články věčné začátečnice, podívejte se na to jak začínala, i na její zkušenosti z Vavřince a Hameráku.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: