HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dobrodružné pádlování na divokovodních řekách v Zimbabwe

Dobrodružné pádlování na divokovodních řekách v Zimbabwe

Začátkem roku 2017 přišel Číva s tím, že zná kluka z Jihoafrické republiky, s kterým bychom mohli vyrazit na dobrodružnější výlet, a sice do Zimbabwe. Trip jsme odstartovali na začátku března letem do Johannesburgu v Jihoafrické republice.

Ihned po příletu nám Dewet oznámil, že v oblasti Eastern Highlands, kam jsme měli namířeno, jsou povodně. Jediná přijatelná náhradní varianta byla oblast Transkei v Jihoafrické republice a nedaleké Svazijsko. Nicméně tato oblast byla již po sezóně a cyklón, ze kterého zde bývá voda, už řádil někde nad Indickým oceánem. Po několika dnech strávených na téměř suchých řekách jsme hrdinně začali přecházet na teorii, že povodně přece nemůžou být horší než sucho, a zamířili jsme 2000 km směr sever.

Parádní peřeje obtížnosti WW IV–V v džungli / F: David Vory Sodomka
Parádní peřeje obtížnosti WW IV–V v džungli / F: David Vory Sodomka

Ze všeho nejdříve zařizujeme velký nákup jídla, protože Zimbabwe je na tom s obchody o dost hůře než civilizovaná Jihoafrická republika, a už uháníme směrem největší hraniční přechod Beitbridge. Již tady nám Zim (jak Afričané Zimbabwe nazývají) ukazuje svou pravou tvář. Byrokracie pro překročení hranic stojí dost peněz a zabere, i tak zdatnému týmu jako jsme my, krásných 5 hodin. Navíc, peníze zde lze směnit jen u místních veksláků, ze kterých jde strach už jen tím, že jsou všude a pořád Vám nabízejí dolary, i když jich máte plnou kapsu. Naštěstí po pár hodinách a úspěšné celní prohlídce (kontrolu až tak moc neřeší) vyrážíme do pro nás neznámé krajiny Zimbabwe.

Další překvapení čeká hned po pár kilometrech za hranicemi, jsou jím policejní kontroly. Potkáváme je snad každých 20 km a pokutují nás za cokoliv, co je napadne. Takhle to tu zkrátka funguje. Naštěstí s většinou z nich prohodíme zdvořilostní fráze a nakonec v Zim platíme pokuty jen dvě, a to protože nemáme u našeho Land Cruiseru vzadu osvětlenou poznávací značku. Přitom místní jezdí ve vozidlech, která se moc neliší od těch na vrakovišti. Celodenní cesta po místní highway, jež vypadá jako špatná česká okreska, je úmorná. Výhled z okna však připomíná obrázky z disneyovského Lvího krále a hory působí jako hromádka kamení s baobaby v popředí. Je to zkrátka úžasné.

Peřej v soutěsce na konci prvního dne řeky Hroni / P: Dewet a Honza / F: David Vory Sodomka
Peřej v soutěsce na konci prvního dne řeky Hroni / P: Dewet a Honza / F: David Vory Sodomka

Hroni

Dewet sehnal kontakt na člověka, který žije někde po cestě do Eastern Highlands, a údajně by pro nás měl mít nějakou specialitu, která by se nám mohla líbit. Začínáme návštěvou jeho skromného obydlí, jen se sedmi služebnými. Brandon je ředitelem již páté generace rodinné čajové továrny a vlastníkem přilehlých farem. Nejprve nám ukazuje řeku, která je vhodná možná pro uzavřené kanoe. Nicméně o údolí vedle, u vesnice Chimanimani, na satelitních snímcích objevujeme celkem zajímavou řeku. Zkoumáme vzdálenosti a gradient na Google Earth a výsledkem je 18 km dlouhý úsek se spádem přes 300 metrů, což zní jako krásný jednodenní prvosjezd.

Dalšího dne z rána vyrážíme s místním řidičem na nasedací místo. Cesta se mění z highway na místní okresku, kde se náš tank v podobě Land Cruiseru vyplácí, a bez problémů se dostáváme až do bodu A, odkud je nejbližší přístup k řece (jen 2 km pěšky).

Krásné peřeje na Pungwe / F: David Vory Sodomka
Krásné peřeje na Pungwe / F: David Vory Sodomka

Prvosjezd v Zim není jen tak, proto s sebou, i na takovouto „kratší“ řeku, bereme trochu jídla a věci na spaní pro případ, že bychom z nějakých důvodů skončili uprostřed džungle více dní. Nástup na řeku vypadá podle představ a bez problémů projíždíme prvními peřejemi. Odtud je řeka vážně idylická – parádní peřeje obtížnosti WW IV–V v džungli s teplou vodou. Všechno je nad očekávání dobré a zprvu si vážně myslíme, že první den na náš cílový soutok s druhou řekou bez problémů dorazíme. Koncem dne vjíždíme do soutěsky, kde je na můj vkus až moc přenášek, což nás dost zpomaluje. Až teprve se soumrakem se dostáváme k překvapení v podobě 20 metrů vysokého slajdu, na který nám už nezbývá čas. S mírnou panikou sedáme do lodí a pádlujeme o peřej výš, kde jsme viděli místo reálné pro přespání. Již za tmy vaříme kus instantního jídla a přesouváme se do našeho basecampu z hamak, který částečně visí přímo nad kaňonem řeky.

Ráno dáváme info našemu řidiči, že jsme krásné 2 km od něj, a skáčeme do lodí opět s pozitivní vidinou obědu v místní vesnici. Na probuzení nás čeká onen vysoký slajd, který nakonec jedeme jen Dewet a já. Naneštěstí řeka vypadá přibližně jako Achstürze na řece Öetztaler Ache, ale daleko od civilizace. Tak začíná naše přenášecí pouť. S ubývajícím časem zjišťujeme, že asi žádná z peřejí není úplně reálná ke sjetí a přenášecí maraton se postupně protahuje na celý den. Se zapadajícím sluncem jsme nuceni vytvořit další camp. Nyní jen 1 km od našeho cíle.

Vysoký a strmý slajd na Hroni / P: Dewet / F: David Vory Sodomka
Vysoký a strmý slajd na Hroni / P: Dewet / F: David Vory Sodomka

K jídlu nám už nic nezbývá, a tak ohříváme zbytek ze včerejší nepovedené bašty. Spát jdeme s představou, že pokud to zítra bude v nejhorším případě stejně strašné jako dnes, tak jsme večer u auta.

Probouzíme se brzy ráno, ke snídani zapakovat spacák a hurá do pokračování v přenášení velkých peřejí. Po dalších asi 2 hodinách docházíme k peřeji, která je noční můrou každého kajakáře – nejde sjet, ale ani přenést. První nás všechny napadne helikoptéra, ale na to jsme ještě drsní, a tak si vybíráme jeden ze dvou kopců, které bychom mohli přejít. Kopců… spíš skalních masivů. Samozřejmě to vyhrává ten menší z nich. S představou, že přelezeme onu horu do vedlejšího údolí druhé řeky, která bude jetelná, vyrážíme skrz les na několikahodinové šplhání s loděmi na lanech. Čtyři hodiny nahoru a dvě hodiny dolů do řeky, která nepřipomíná nic jiného, než koryto plné bahna svítící dost jedovatě červenou barvou.

Po prohlídce první peřeje nasedáme s dobrým pocitem, že končí naše strasti, a jedeme vstříc peřejím. Naneštěstí po dalších dvou peřejích nacházíme místo končící asi třímetrovým skokem přímo pod skálu. Bez váhání rovnou vyrážíme přenášet. Tento postup, který jsme již mnohokrát za poslední dva dny odzkoušeli, se nakonec ukazuje dost nevýhodným… Následující peřej je podobným příkladem toho, kvůli čemu jsme z předchozí řeky utekli. Hodiny ubíhají a my musíme vymyslet pořádné řešení. Nakonec v potaz připadá akorát možnost pokračovat na další kopec ve stejném směru jako naposledy s vidinou záchrany na místní farmě, kterou jsme viděli z vrchu předchozího hřebenu. Lodě již necháváme u řeky s tím, že se pro ně další den vrátíme.

Vyrážíme vzhůru svahem k našemu vysvobození. Po dalších pár hodinách skutečně nacházíme farmu, kde nám ukazují cestičku, po které jsme prý do hodiny ve vesnici, kde na nás čeká náš řidič s autem. Strach z nás absolutně opadává a místní obyvatelé nám spravují náladu historkami o nezapomenutelných zkušenostech z této řeky.

Výhled do údolí řeky Pungwe / F: David Vory Sodomka
Výhled do údolí řeky Pungwe / F: David Vory Sodomka

Garesi

Další řekou na našem seznamu je Garesi, které se přezdívá Africká Kalifornie, jelikož velká část peřejí na této řece připomíná kalifornské klasiky. Z Chimanimani vyrážíme do centra Eastern Highlands, kde získáváme další skromné ubytování u hararského kajakáře Jana. Tentokrát sice jen se dvěma sluhy, ale za to máme každý svůj pokoj a v obýváku hoří krb. Druhý den potkáváme Jana, nasedáme k němu do auta a vyrážíme směr vysněná řeka tohoto tripu. Podle Jana má řeka moc vody, a tak navrhuje, že místo dvoudenní sekce nás vezme jen na nejzábavnější konec, který je jetelný i za větší vody. K řece musíme vyšlapat, to nás po předchozích zkušenostech nijak neodrazuje a vesele šlapeme proti proudu řeky.

Když konečně dorazíme k řece, zjišťujeme, že vody je tam opravdu trochu moc. Hned první peřej, do které jsem se odvážil jen já, mi ukazuje, že to nebude úplně zadarmo. Každá peřej se dá popsat jako vysoký slajd s válcem na konci. Takže se často stává, že některé z nich obnášíme. To nám však celkový dojem z řeky nekazí a celý den si užíváme od začátku až do konce. Především poslední slajd, který má na výšku kolem 10 metrů. Večer končíme s Janem u piva značky Zambezi v místním hotelu, který je na poměry nás všech více než luxusní.

Namguru a Pungwe

S dalším dnem vyrážíme za posledním naším známým – Chrisem, který spravuje rekreační středisko blízko našich posledních řek Namguru a Pungwe. Opět jsme ubytováni v dalším skromném domku na kopci obklopeným čajovými plantážemi. S Chrisem vyrážíme na jeho homerun zvaný Niamguru alias „ňam ňam“ řeku. Bohužel tato řeka před naším příjezdem klesla na stav pro nás nižší než nízký, takže ji s díky vynecháváme.

Další den nás Chris veze na jeho nejoblíbenější řeku Pungwe. Tady konečně nejsme zklamaní a už s prvním pohledem na zábavný bouldergarden očekáváme super řeku na závěr našeho tripu. Pungwe mi nejvíce připomíná řeky v Ekvádoru, jak korytem a kameny, tak i džunglí kolem. Celý asi 10 km dlouhý úsek skrývá nekonečné množství skoků a technických kombinací napříč džunglí, což každého zkrátka musí bavit. Na konci na nás čeká Chris a my mu konečně můžeme poděkovat za super svezení, protože tato řeka za to rozhodně stála.

Začátek obnášecího úseku na Hroni / F: David Vory Sodomka
Začátek obnášecího úseku na Hroni / F: David Vory Sodomka

Bohužel nám v této zemi nezbývá již moc dní a tak se musíme s Chrisem rozloučit. V našem tanku vyrážíme zpět směr Joburg. Cestou ještě navštěvujeme známý Krugerův park, abychom viděli alespoň nějaké slony a žirafy ve volné přírodě, a pak už nás čeká jen letadlo zpět do Čech.

Zkušenosti čtenářů

Xxx

Jste neuskuteční frajeři, klobouk dolů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: