Eda Doskočil: Musíme se postarat o to, abychom měli následovníky

Ahoj Edo, když jsem se ti ozval s žádostí o rozhovor, zněl jsi dost překvapeně. Proč?

Ahoj. Jako první mě napadlo, že už jsem asi hodně starej a je potřeba se mnou udělat rozhovor dřív, než bude pozdě. (smích)

Tak to není. Líbí se mi, jak vám v Chocni funguje oddíl a kolik toho pro ostatní vodáky děláte. A na koho se obrátit jiného než na předsedu. Každopádně bych to rád vzal popořadě. Jak ses objevil u vody?

Dá se říct, že můj vodácký začátek je veliká náhoda. Už odmala jsem totiž chtěl být rybářem. Dokonce už jsem při Domově dětí a mládeže měl vyplněnou přihlášku do rybářského kroužku, když přišli rodiče s tím, že bratránek a sestřenka budou chodit do vodáku a jestli tam nechci s nimi, že bych byl taky u vody. A tak jsem na to kejvnul. Vodácký dětský oddíl tehdy vedl Jarda Husák, bylo nás tam asi 30 a Jarda to dělal velice dobře, takže mě pro to okamžitě nadchnul.

Ryby už tě pak nezajímaly?

Ani ne čoveče. Vzpomínám si, že jsem byl na svých prvních rybářských závodech, které pro mě byly dost děsivým zážitkem a byly i poslední – měl jsem bambusový prut, celý den pršelo, prut se mi rozpadnul, nic jsem nechytil.

Kolik ti bylo roků?

S rybami jsem skončil a do vodáckého oddílu jsem vstoupil v deseti.

Jak oddílová činnost vypadala?

V podstatě se jednalo o klasický turistický oddíl. Scházeli jsme se každou sobotu na schůzku a k tomu jsme jezdili na zájezdy. Začínali jsme ještě v době laminátů a nejdřív jsme všichni jezdili na deblovkách, hlavně na bohemkách. Až když si člověk něco odkroutil na deblovce, mohl sednout taky do kajaku.

Ty jsi ale singlíř…

No to byla vlastně taky náhoda. Rodiče jednoho kamaráda z oddílu někde u silnice našli singlovku, TGTčko, takže jsme na ní začali jezdit. Já jsme tehdy sháněl po bazarech starší laminátový kajak, ale moc se to nedařilo a k mání byla pouze singlovka JAPE.

Kam jste s oddílem jezdili a jaké řeky? Utkvělo ti něco?

Protože nás bylo hodně, měli jsme autobus a tím jsme jezdili na vodácké akce po Česku a Slovensku. Teprve když se člověk něco naučil, což v mém případě bylo zhruba po třech letech, mohl se vydat i na zájezd do zahraničí. Já jsem byl na první zahraniční vodě ve Slovinsku, kde jsme objeli klasiky jako Sáva Bohinjka, Soča a další a u toho jsme měli i turistický program, takže jsme šli třeba na Triglav. A taky to byl můj poslední zájezd na deblu.

Potom si dobře pamatuju tábor na Slovensku, kde jsme kombinovali kola a lodě a trochu nám ho zkomplikovaly povodně, to byl rok 1997.

A ještě v tom stejném roce se Jarda spojil s pardubickým oddílem, kde to tehdy vedl Brunďa Davídek, že se vyrazí na vodu do Rakouska. Byla ale dána podmínka, že jestli chci jet, musím se naučit eskymáka a pořídit si plastovou loď. To se mi povedlo docela pěkně, protože jsem natrefil na člověka, který měl Merlina od Tondy Železného, ale neměl ho rád, takže ho se mnou vyměnil za moji laminátku. No a eskymák byla maličkost…

Přijde mi, že Jarda do toho hodně „šlapal“.

Udělal toho pro oddíl opravdu hodně. Oddíl směřoval k divoké vodě a dělal pro to, co mohl, ale třeba stál taky za tím – nejen on, že máme vlastní loděnici. Dva roky zpátky jsme oslavili 20 roků od její stavby.

Jak pokračovalo tvoje vodáctví? Já si tě vybavuju jako výraznou postavu závodů v rodeu.

To už je u mě zhruba konec střední školy a začátek vejšky. Rodeo se tehdy dostávalo do módy a spousta z nás se z velkých lodí přesunula do rodeovek a nějakou dobu nám to vydrželo. Pamatuju si, že na prvních rodeových závodech v Troji jsem ani nebyl s lodí, jel jsem tam tehdy jenom okouknout, o co jde s vypůjčenou videokamerou. (směje se) Pro mě je začátek rodeové éry spojený ještě s počátkem pořádání Vodáckých dnů v Chocni, které jsme dělali několik let. Na ty jsi ostatně taky jezdíval, našel jsem tě třeba na videu z roku 2007, to je veliká legrace.

Tak to budu chtít vidět. (smích) Já si tě z rodea pamatuju jako úspěšného závodníka, který stál často na bedně, tak se pochlub.

Po střední škole jsem šel studovat na ČVUT do Prahy, chytil jsem místo v bunkru a samozřejmě jsem trávil spoustu času na kanále, kde jsme drtili zejména rodeo. Podíval jsem se na ME v Thunu a MS v Grazu, což byly asi největší akce, na kterých jsem byl. Sice jsem tam nezískal medaile, ale bylo to super. V rámci Česka jsem nějaké medaile posbíral, ale v kategorii C1, kde nebyla taková konkurence, tam jsem se naháněli hlavně se Štěpánem „Řezníkem“ Fiedlerem a Ríšou Hrčkem.

Já ale rodeo vnímám hlavně jako životní období a disciplínu, okolo které se začala setkávat super parta lidí z celé republiky, a vlastně jsem díky tomu získal spoustu kamarádů, o kterých se dá říct, že to jsou opravdoví přátelé. To mě na tom těší asi ze všeho nejvíc.

Po letech se do toho začaly motat extrémní závody, které jste jako Vodáci Choceň taky pořádali. Jak to vzniklo?

To byl přirozený vývoj. Po několika letech jsme se nabažili rodea a začali jsme se zase pomalu vracet k větším lodím, ale chtěli jsme pořád i závodit, takže se začalo s tímhle.

Jestli se nepletu, byli jste jedni z prvních pořadatelů takových závodů…

My jsme v tu dobu už pár roků pořádali de facto kayak crossové závody tady u nás na bubnu v rámci Vodáckého dne v Chocni. V roce 2006 jsme uspořádali celý seriál závodů nazvaný Extreme Tour, který začínal tady u nás v Chocni na bubnu, další část se jela na Vrchlabské soutěsce a třetí závod byl na Mezimostí na Ötzu.

Mimochodem, příští rok to bude 20 let, co jsme tohle uspořádali, a doufám, že tomu na Trnávce věnujeme nějaký prostor, abychom trochu zrekapitulovali, co s námi lidi už prožili a sjezdili.

Tvůj kontakt s oddílem se tedy nevytratil ani během studií? To se totiž často stává a přijde mi, že je to v mnoha oddílech velký problém.

Samozřejmě ten kontakt nebyl takový, třeba jsem nebyl schopný fungovat v rámci oddílu mládeže, ale na pořádání akcí nebo zájezdech jsem se snažil vypomáhat. Pořád jsme v té době měli autobus, o který se bylo třeba starat, na čemž jsem se taky podílel, a dělaly se úplně úžasné zájezdy. Podívali jsem se všude možně po Evropě – opakovaně jsme byli v Norsku, dokonce jsme s autobusem byli i v severovýchodním Turecku. Nejezdilo se na žádné divočárny, většinou jsme jezdili věci okolo WW III, sem tam se šoupla nějaká čtyřka, prostě zájezdy pro všechny. A myslím si, že tyhle zájezdy parádně udržovaly naši bandu pohromadě.

Probrali jsme už různé akce, které pod hlavičkou choceňských vodáků vznikly. Jak a koho vůbec napadlo kupříkladu Vodácký den pořádat?

Asi nejde říct jedno jméno, a to samé bude platit i pro všechny další akce. Součástí vodáckého dne byl vždycky Vodácký ples, přidal se malý festival vodáckých filmů a samozřejmě Choceňský buben. U zrodu byli Petr „Pítrs“ Kašpar, Petr Jílek, já jsem měl na povel hlavně tu vodáckou část, tedy závod buben, ale celkově vzato by se dalo říct, že to byla kolektivní záležitost, jako je to ostatně dodnes. Když si vezmeš třeba Trnava Xrace, tam jsme vlastně tři ředitelé – David „Dejvák“ Felgr, David Husák a já. Každý máme na starosti nějakou část, protože v jednom člověku by se to dělat nedalo. A na tom závodě se podílí i velká spousta lidí z oddílu, bez nich by to nešlo. Je to všechno prostě společná oddílová záležitost.

Je paráda, že vám to takhle funguje. Vodácký den, Extreme Tour, pak už přišly závody na Kamenici?

Ano přišly. Extreme Tour proběhl jenom jeden ročník a hned od roku 2007 jsme začali pořádat závod na Kamenici. Takový lesní vodácký závod. (směje se) Lokalita je dobrá, voda je tam taky krásná, ale problém byl se zajištěním závodu, protože jsi hluboko v lese a je problém tam cokoliv dostat. První ročníky byly hodně jednoduché a postupně se to zlepšovalo, až jsme tam ke konci, myslím, že v roce 2012 byl poslední ročník, tahali i hudební aparaturu a spoustu dalších věcí. Myslím, že Kamenice byla začátkem pořádání opravdu seriózních závodů.

Proč jste s Kamenicí přestali?

Trochu s nadsázkou bych řekl, že už nám začala být Kamenice malá a rozhodli jsme se pro přesun na Trnávku, kde závody probíhají dodnes. A doufám, že ještě probíhat budou, protože všichni víme, co se na Trnávce aktuálně řeší za problém.

Budeme doufat, že to dobře dopadne. Kolikátý ročník Trnávky už jste vlastně uspořádali?

Letos proběhl 11. ročník s tím, že jsme jeden rok museli vynechat kvůli covidu a jeden ročník jsme udělali takový osekaný, taky kvůli covidu, ale vlastně se nám to zalíbilo a od té doby je zavedený jednodenní formát, který nám vlastně přijde lepší, takže covid nepřinesl jenom špatné věci.

Co jste se za tolik let pořádání akcí naučili?

Toho by se dala vyjmenovat spousta, ale řeknu pár větších věcí. Máme vyvinutý vlastní systém na registraci do závodu a zároveň na zpracování výsledků, což je Dejvákova práce. Máme i vlastní časomíru, na které jsme postupně pracovali už od prvních závodů na Kamenici – to si možná vzpomeneš, že bylo někdy hodně veselé měření. (směje se) Na Trnávce sice svěřujeme měření času externí firmě, abychom si to pořadatelsky trochu ulehčili, ale u dětských závodů Junior Xrace si to dokážeme kompletně obhospodařit sami. Letos jsme přidali zobrazovací jednotky a máme i mobilní aplikaci pro rozhodčí, kteří přes ni hned zadávají průjezdy a penalizace závodníků do systému. Myslím, že už jsme se dostali na docela slušnou úroveň.

Jsou nějaké další nápady? Třeba velkoplošná obrazovka… (smích)

Nikdy neříkej nikdy. Nápady samozřejmě jsou, postupně na dalších vylepšeních pracujeme a není to jen o technice. Třeba pro příští sezonu jsme si domluvili, že by nám rozhodčí prošli odborným zaškolením, kterým procházejí i rozhodčí pro profesionální kayak-crossové závody pořádané pod Mezinárodní kanoistickou federací (ICF).

Jaký je vývoj co do počtu účastníků? Roste komunita okolo extrémních závodů?

Hodně let jsme měli rostoucí trend a poslední roky se to víceméně drží na velmi podobných číslech. Uvidíme, co s tím udělá vznik Czech Whitewater Tour (CWWT), která by mohla, coby ucelený seriál závodů na divoké vodě, motivovat více lidí přijet a závodit jak na naší Trnávce, tak na dalších závodech, které se v rámci seriálu jezdí. Velmi pozitivní vývoj je v počtu startujících juniorů, což mi dělá velikou radost. Nová silná generace je potřeba.

Toho počtu juniorů jsem si taky všimnul. Navíc jim to jezdí fakt pěkně. Ale letos na Kanufestu mi přišlo, že drtivá většina juniorů byla z Chocně. Je to tak?

Letos jsme to tam obsadili hodně, to je pravda. (směje se) Ale bylo to dané tím, že jsme roudnické závody měli zařazené na konec našeho letního soustředění, které jsme měli na Salze. Beru to tak, že je potřeba všechny tyhle závody podporovat, tak jsme snad podpořili nejen Kanufest, ale i celou CWWT.

A co se týká toho ježdění, souhlasím, že mlaďoši jezdí opravdu krásně a myslím, že brzy začnou zatápět dospělákům. Někteří už jim hodně dýchají na záda teď.

Ta početná nastupující skupina prošla z určitě části i tvýma rukama. Dělají ti radost?

No ježišmarja… Je to neuvěřitelná radost, když si vzpomeneš, jak byli malí žáčci a jaké byly jejich začátky, a potom se po pár letech díváš, že najednou stojí na startu na velkých závodech. To je prostě úžasné. Je to vlastně taková odměna za ten čas, který jim člověk věnoval a který s nimi strávil. Já si rozdílů a pokroku vždycky hodně všimnu na našem soustředění. Když jedeme řeku, já si je nechám malinko poodjet a dívám se, jak si skupina pětadvaceti dětí začíná hledat svoje cestičky, zavěšujou si vracáky a tak. Najednou vidíš, že už jsou z nich vlastně hotoví pádleři.

Jaký je recept pro ostatní oddíly, aby měly podobně úspěšnou základnu?

U nás v oddílu je základem suprová banda lidí, která se o to všechno stará. Je nás nějakých pět šest instruktorů, nebo by se možná dalo říct amatérských trenérů. Ti jsou každý čtvrtek nastoupení na loděnici a starají se o mládež, což zahrnuje děti od první třídy po střední školu. Snažíme se být jednou týdně na vodě – okolo loděnice nebo na cvičných proudech kousek nad loděnicí nebo na bubnu a na jalové výpusti u něj. Samozřejmě taky pilujeme záchranu nebo třeba tábornické dovednosti a přes zimu je domluvená tělocvična, eskymování na bazénu nebo třeba aktivity na sněhu. Pro ty, kteří si chtějí „dávat do těla“ trochu víc, děláme ještě středeční tzv. kondiční tréninky. No a samozřejmě jezdíme na víkendové nebo i delší akce po řekách a slalomových tratích.

Dostaneš se taky ke „svému“ pádlování?

Toho času, který člověk tráví s oddílem, je opravdu hodně. Ale zase musím říct, že děti, včetně mých, už odrostly, pádlujou docela slušně a vlastně se to začíná vracet. Posledních pár roků jsem si říkal, že vlastně nevím, jestli se těším, až budu našeho Edu provádět třeba Loferem. Člověk má přece jenom obavy. No a letos na podzim jsem si spolu ten Lofer sjeli a bylo to super. Čerťáky už jezdíme nějaký čas a už jsme sjeli třeba i závodní trať na Ötzu na spodním Wellerbrücke, kde jsem si říkal, že už je asi opravdu dobrej. Dcerka Ela je o něco mladší, ale taky už pěkně drandí – ta se velice dobře chytla party holek, které na loděnici máme. Takže toho vyrážení na vodu přibývá. A samozřejmě mám v hlavě sen, že jednou pojedeme na nějakou větší cestu spojenou s pádlováním.

Vaše děti asi neměly jinou možnost než se věnovat vodě, co?

(směje se) S oddílem jsme opravdu hodně provázaní a strávíme tam spoustu času, takže to od mala byla součást běžného života naší rodiny. Na vodu jsme je brali od úplných prťat na otevřenkách, pak už chtěly pádlovat samostatně, přišly dětské kajáčky a už se to nabalovalo dál. Ale myslím, že velkou roli sehrálo i to, že byly v tom oddílu, kde viděly i další děti pádlovat. Myslím, že v rámci bandy je pro ně mnohem přirozenější a příjemnější dělat jakoukoliv činnost. Jestli u vody vydrží, ale říct nedokážu, naučili jsme je to, a jestli u toho zůstanou, už bude na nich.

Řekl jsi, že máš sny o vodáckých cestách s dětmi, prozradíš mi nějaké? Sjezdil jsi toho hodně, tak možná by ses i rád někam vrátil?

Ty sny nejsou nic konkrétního, spíš je to v takové obecné rovině, že by to bylo fajn. Určitě to budou nejdřív věci po Evropě. Někam letět, to je ještě vzdálená meta.

Sám jsem se podíval třeba do Kanady do oblasti okolo Vancouveru, což v tehdejší době byla docela solidní expedice, protože jenom získat víza a všechno si na místě zařídit bylo o dost obtížnější, než je to dneska. Pojezdili jsme toho v okolí spoustu, parádní destinace. Evropu mám sježděnou křížem krážem, zmiňoval jsem už třeba to severovýchodní Turecko a hodně zajímavá byla cesta na Nový Zéland, kde jsme společně s manželkou Evkou strávili po studiích skoro celý rok. Nebylo to tak, že by se celou dobu jenom pádlovalo, ale samozřejmě na nějaké řeky taky došlo, to ani jinak nejde.

Na Zéland bych se rozhodně rád vrátil a ideálně to tam ukázal i dětem.

Držím palce, aby se to podařilo. Odbočili jsme od pořádání závodů, kde jsme vynechali seriál závodů Junior Xrace (JXR). To mi přijde jako hodně úspěšný projekt.

To je za mě velmi úspěšný projekt a je to zase v něčem jiné než závody pro dospěláky. Když člověk vidí tu obrovskou dětskou energii a radost, je to naprostá paráda. Však se někdy přijeďte podívat.

Jak jste přišli s nápadem JXR pořádat?

Závod Buben je vlastně návaznost na Vodácký den v Chocni a na závod Choceňský buben, kde se nám scházelo stále míň a míň dospělých účastníků, takže jsme začali víc a víc lákat děti, což se osvědčilo. Potom přišel covid, kvůli kterému jsme přesunuli závody z března do května, a už to tak zůstalo. Samozřejmě jsme tomu dali ucelený formát, který už se ustálil – u loděnice máme zázemí a jede se tam slalom. Pak je sprint, kterým se děti po vodě přesunou k bubnu, kde je další závod, a závěr akce je zase na loděnici. Máme tři kategorie – žáčci, žáci, junioři. Nebyli jsme ale s dětskými závody první, protože kluci v Hradci Králové už dělají svůj Junior Kayak Fest nějaký ten pátek. Další krok byl, že se tyhle dva závody spojily do „série“ Junior Xrace. No a pak k tomu přibyl ještě Brandýs nad Labem, který už jsme v hlavě nosili nějakou dobu, ale bylo potřeba to dotáhnout do realizace.

Chtěli jsme, aby děti měly ucelený seriál závodů. Hlavní myšlenka je, že se potkají děti z různých oddílů, díky čemuž dohlédnou za svojí oddílovou bublinu, porovnají se mezi sebou a zároveň už tam třeba začnou vznikat nějaká kamarádství, partičky a tak dále. V podstatě dětská obdoba toho, co jsem popisoval, že mi daly závody v rodeu.

Zájem o závody je?

Zájem o závody je a je rok od roku větší. Letos jsme v Brandýse měli 83 dětí. Od příštího roku otevřeme sólo kategorie pro holky v kategoriích juniorky a žákyně, protože se jich na to dokáže sejít dostatek a myslím, že by to pro ně bylo určitě příjemnější.

Zároveň musím ocenit, že je cítit zájem a stále větší podpora ze strany ČSK – sekce vodní turistiky, což mi přijde taky fajn. Doufám, že se nám bude JXR dařit nadále vyvíjet a zlepšovat.

Není toho málo, tak mě napadá, co bude dalšího? Můžeme se těšit třeba na Senior Xrace? (smích)

(směje se) Přesně z toho jsme si letos dělali srandu. Ale vážně, v CWWT přibyla kategorie Masters, což jsou závodníci 40+, a to zatím asi bude stačit. Myslím si, že spíš se budeme snažit posouvat ty stávající akce po organizační stránce, aby si je lidi užívali a vraceli se každý rok znovu. A pomalu začíná být cílem taky to, abychom měli nějaké následovníky, kteří by to po nás potom dokázali převzít. O to se musíme postarat teď, v nejbližších letech, protože to skokově udělat nejde. Postupně je do toho musíme zapojit a třeba jednou sami přijdou, že už to klidně zvládnou bez nás.

Myslím, že máte dobře nakročeno. Na závěr mě napadá ještě jedna otázka. Co tě na vodě baví? Co tě na ní tak chytlo, že jsi jí zůstal věrný?

Rozhodně mi voda dává to, že se můžu podívat do míst, kam se nijak jinak nepodíváš. Takových míst jsem už navštívil spousty a vždycky je to parádní pocit, když se člověk zastaví, rozhlédne a uvědomí si, kde zrovna je, kde sedí ve vracáku a na co se to vlastně dívá.

Potom se mi na divoké vodě hrozně líbí to, že jsi tam sice sám za sebe, protože peřeje prostě musíš zvládnout jenom ty, ale zároveň jsi tam s partou lidí, na které se můžeš spolehnout. Jsem moc rád, že máme v rámci oddílu stabilní partu, kde vím, že tohle funguje na jedničku. Občas se podívám do starších fotek nebo na starší videa a uvědomím si, kolik už jsme toho spolu vlastně zažili a prožili. Je to až neuvěřitelný.

Taky je to pro mě skvělé vyčištění hlavy, protože když jedeš nějakou náročnější vodu, nemáš šanci se soustředit na nic jiného než na jízdu a to je opravdu skvělé odreagování.

Edo, díky za krásná slova na závěr i za celý rozhovor. Držím palce a přeju si, aby takových oddílů, jako je ten váš, přibývalo.

Eda Doskočil
(* 1983)
Vodáctví se věnuje od deseti let a téměř výhradně jako singlíř. Celý život je věrný oddílu Vodáci Choceň (www.vodaci.cz), kde je od roku 2022 předsedou. Závodil v rodeu na divoké vodě, kde získal několik medailí na závodech Českého poháru a Mistrovství ČR. Postupně přešel na extrémní závody a to závodnicky (i zde se mnohokrát umístil na stupních vítězů) i pořadatelsky. Spolu s kamarády v oddílu za sebou mají pořádání akcí Vodácký den v Chocni (2001–2019), Extreme Tour 2006, extrémních závodů na Kamenici (2006–2012), zatím dvanácti ročníků Trnava Xrace (www.txr.cz) a pěti ročníků série závodů JuniorXrace (www.juniorxrace.cz), ve které pořádají závody Buben a Kanál Brandýs. V civilním životě je ředitel vývoje ve firmě Advantech Czech a výrobce vestaveb EDVA campers.