Cedník skončil a vzala to po něm Šišule. Přijde vám, že tuhle větu musel napsat někdo, kdo si popletl houbičky do smaženice? Není to tak. David „Cedník“ Svoboda byl hlavním kapitánem Vodních skautů od roku 2014 po několik volebních období (a samozřejmě jsme s ním také vedli rozhovor). No a Eliška „Šišule“ Ebelová, která předtím byla jeho zástupkyní, po něm v roce 2023 tuto funkci převzala. Pojďte novou šéfku vodních skautů poznat společně se mnou.
Ahoj Šišule. Před více než dvěma lety jsi byla zvolena hlavní kapitánkou vodních skautů. Proč ses rozhodla jít na post nejvyšší?
Ahoj. Je to vcelku jednoduché, vnímala jsem to jako přirozené pokračování započaté práce. Hodně roků jsem byla zástupkyní hlavního kapitána, a tak se to vysloveně nabízelo.
Někteří členové kapitanátu po deseti letech, kdy odpracovali neuvěřitelné množství práce (mimo jiné sestavení Vodácké příručky ke kapitánské zkoušce), již chtěli končit a posunout se dál. Vnímala jsem, že já bych některé své myšlenky ráda dotáhla. Navíc mě lákalo zapojení se v rámci Náčelnictva.
Promiň, ale co je Náčelnictvo? Myslím, že i řada našich čtenářů to nebude tušit.
Náčelnictvo je nejvyšší výkonný orgán Junáka – českého skauta, který mezi valnými sněmy vede organizaci a určuje její celostátní směřování, a hlavní kapitán/ka je ze své pozice automaticky členkou/členem.
Působí to na mě, že jsi do toho šla s bohatými zkušenostmi. Byl pro tebe přechod o „stupeň výš“ náročný?
Musím přiznat, že docela byl. Vzhledem k tomu, že agenda hlavního kapitanátu je poměrně obsáhlá, nějakou dobu trvalo jenom seznámení se s celou její šíří. Část předchozího období navíc spadala do covidu, kdy všechno bylo trochu jinak a fungovalo specifickým způsobem.
Musela ses rozhodovat, jestli do toho opravdu jít, nebo jsi měla jasno?
Asi kombinace obojího. Měla jsem velký respekt k tomu, kolik práce to obnáší, ale zároveň velkou chuť se do toho pustit.
Říkala jsi, že agenda kapitanátu je obsáhlá. Co všechno tedy tvoje funkce obnáší? Máš nějaké vize nebo cíle, kam bys chtěla vodní skauty posunout?
Spolu s ostatními členy současného kapitanátu jsme si samozřejmě na začátku volebního období stanovili cíle, k jejichž naplnění se snažíme směřovat. Někdy úspěšněji, někdy méně.
Zásadní téma je pro nás vzdělávání. V Junáku máme systém vzdělávání pro vedoucí oddílů, aby bylo možné garantovat do nějaké míry kvalitu výchovy a programu v oddílech. Část vzdělávání máme společnou s pěšími skauty, ale máme i nějaká vodácká specifika – z nich by nejvýše stála kapitánská zkouška pro kapitány vodáckých oddílů. Nicméně další oblastí jsou i jiné vzdělávací akce, jako jsou například plachetní a kajakové semináře, víkendy divoké vody, suchozemské kurzy jako lodní tesař a další. Vzhledem k tomu, že jako organizace pořád rosteme, je jednou z výzev dělat vzdělávání dostupnější a zároveň zachovat jeho kvalitu.
Dalším cílem, nebo by asi bylo lepší říct výzvou, je, jak dostat informace k mladší generaci. Zatím se podařilo zprovoznit nové webové stránky vodni.skauting.cz a Instagram vodních skautů @vodniskauti. Přesto máme v komunikaci ještě rezervy – občas se nám nedaří dostat informace včas ke všem, a toto chceme dál zlepšovat. S komunikací souvisí i vydávání Kapitánské pošty, což je metodický a informační časopis pro vodní skauty, který vychází čtyřikrát ročně. Kdyby to čtenáře zajímalo, najdou ho na casopisy.skaut.cz/kp.
Zabýváte se i pořádáním velkých akcí jako třeba Navigamus?
Ano, zabýváme. Konkrétně loňským velkým úspěchem byl právě zmíněný Navigamus, což je celostátní setkání vodních skautů, které se pravidelně koná každé tři roky už od roku 1994. Loni se nám ho podařilo uspořádat a znovu přilákal veliké množství vodních skautů – na Slapech se nás sešlo ke dvěma tisícům.
To je velké číslo. Jaké další projekty má kapitanát na starosti během roku?
Mezi další agendu, které se věnujeme na pravidelné bázi, patří podpora vodácké metodiky a její propagace do oddílů, každoročně zastřešujeme pořádání Skare, což je zkratka pro plachetní závod SKAutská REgata, potom obří akci Napříč Prahou – přes tři jezy. Na jaře a na podzim pak srazy vodních skautů. Velkým projektem, kterým mimo jiné podporujeme vodácké oddíly a který jede už mnoho let, je Černá eskadra – oplachtění pro skautské pramice.
V neposlední řadě to pak je zastupování vodních skautů v už zmiňovaném Náčelnictvu. Tam, kromě zapojení se do směřování celé organizace, by měl být hlavní kapitán/ka i jakýmsi advokátem zájmů vodních skautů. Junák, jako celostátní organizace, má přes 78 000 členů, z toho vodní skauti tvoří okolo 7 %, což je přes 5 000 vodních skautů.
To opravdu není málo práce. Jak to všechno zvládáš?
Občas dost obtížně, abych řekla pravdu. Vzhledem k tomu, že své skautské aktivity kloubím ještě s rodinou s malinkými dětmi a s prací, je to občas s jazykem na vestě.
Někdy se daří lépe, někdy hůř. Ale funkce hlavní kapitánky je hlavně koordinační, na další agendě se podílíme i s ostatními členy kapitanátu. Hodně mě baví to zapojení v Náčelnictvu, je to intelektuálně stimulující prostředí a přijde mi super, že je možné něco přinášet, i když už člověk trochu odroste z role vedoucího v oddílu.
Tím se dostáváme víc k tobě. Zmiňuješ roli vedoucí v oddílu, tak mi pověz, jaká je tvoje historie ve skautu?
Když bych to vzala úplně ze široka, moje skautská historie je vlastně dána už od předchozích generací. Můj dědeček chodil ke konci války do oddílu ke známému Jestřábovi – Jaroslavu Foglarovi. Později se ještě s pár kluky oddělili a založili vlastní oddíl, vodní Dvojku. Ve skautských tanečních se pak potkal s mou babičkou. Po zákazu skautingu v roce 1950 se k němu oba vrátili až po 18 letech, ale netrvalo to moc dlouho, protože v roce 1970 byl skauting zakázán opět. V té době prošel jako malý kluk oddílem i můj táta. Když jsme pak byli malí my s bráchou, rodiče sháněli skautský vodácký oddíl. Ten byl tenkrát v naší blízkosti pouze klučičí a já nechtěla do pěšího. Až po mnoha letech se tenhle chlapecký oddíl otevřel i dívkám, a hned jsem toho využila. Postupně jsem od svých patnácti let začala pomáhat, orientovat se mezi skauty, vzdělávat se, až mě to nějak úplně pohltilo. (smích)
Dělala jsi tedy i tu oddílovou vedoucí? Jaký byl postup až ke kapitanátu?
Nikdy jsem nevedla oddíl jako hlavní vedoucí, nicméně účastnila jsem se běžného oddílového života, jako je organizace schůzek, výpravy, občas jsem měla na starosti nějaký letní tábor, pravidelně zimní. Poměrně brzy jsem se začala věnovat hospodaření v rámci střediska. Středisko nebo přístav sdružuje vždycky více oddílů většinou v nějaké lokalitě. Poté jsem se začala věnovat hospodaření jako instruktor a několik let velkým akcím. To jsou akce pro různé věkové skupiny. S jedním týmem jsme uspořádali v roce 2019 Obrok – setkání roverů a rangers (věková skupina od 15 do 26 let) pro zhruba 2 000 lidí. Bylo to dost náročné a tenkrát jsme jeli s kamarádem, který tu akci vedl (já dělala hospodaření) ve dvě v noci vyložit kamion do skladu v Praze a přišlo nám v tom deliriu jako skvělý nápad uspořádat Národní skautské jamboree. To jsme také po nucené covidové pauze v roce 2023 zorganizovali. To už byla docela jiná jízda, protože spoustě z nás v užším týmu se narodily v mezičase děti, kterým bylo v době konání pár měsíců, a navíc to byla akce, na které se sešlo kolem 6 000 lidí.
Zmínila jsi, že svoje aktivity kloubíš také s prací. Já jsem se někde dočetl, že jsi vystudovala fyzioterapii, věnuješ se tomuto oboru?
V podstatě se teď k fyzioterapii zase pomalu vracím. Měla jsem trochu pauzu po narození druhého dítěte a věnovala jsem se hlavně jiné práci, která jde dělat více po nocích a je trochu operativnější z hlediska plánování. Nicméně začíná to být trochu víc možné, takže se těším, že se fyzioterapii zase budu věnovat o něco víc. Snažila jsem se v tomto směru úplně nezakrnět a občas vedu aspoň nějaké sportovní bloky a praktické i teoretické aktivity na kurzech. Určitě vím, že se fyzioterapii nebudu věnovat na plný úvazek, protože jsem zjistila, že potřebuji čas s lidmi trochu pracovně kompenzovat u excelových tabulek s čísly.
Když zmiňuješ děti. Dá se očekávat, že budou pokračovat v rodové tradici a budou z nich taky skauti?
Doufám v to! Vzhledem k tomu, že s partnerem jsme se potkali také ve skautu, chceme jim tuhle možnost nabídnout. Jak s tím časem, až budou starší, naloží, to už je na nich, ale považuji skauting za skvělý prostor k rozvoji, zážitkům a i hledání vlastní cesty. A hlavně, aspoň dle mé zkušenosti, tam můžeš najít kamarády na celý život. Největší spor bude o to, zda vodácký nebo pěší oddíl. (smích)
Jak by ses charakterizovala z vodáckého hlediska? V medailonu autorky Pádlera uvádíš, že jsi amatérská kajakářka se zálibou v cestování a rozličných outdoorových sportech.
S rodiči jsme na vodu jezdili opravdu odmala. Jezdívali jsme na kánoi po prarodičích, která byla dostatečně široká na porcelánu pro mě i pro bráchu. Říkali jsme jí Stračena, zřejmě proto, že byla těžká jako kráva (směje se), ale to jsem si tenkrát jako dítě nespojila, to si uvědomuju až teď. Po povodních v roce 2002 jsme tuhle loď poničili takovým způsobem, že už nebyla použitelná, ale rodiče si jako náhradu pořídili kajaky. To nás hodně nadchlo a můj brácha pak dost let i závodil ve vodním slalomu na singlu a na deblu. Já už jsem na závodění v tu dobu byla celkem stará, nicméně začali jsme jezdit postupně s vedoucími z oddílu, a ještě později učit na kajaku i děti v oddíle. Nejdříve jsme cílili na naše toky, později i v zahraničí. Ty děti, teď už některé odrostlé, mě už dávno svými dovednostmi předčily. Celý oddíl jel před dvěma lety na tábor do Černé Hory, což vyžadovalo jednak dost organizace, jednak spoustu tréninku dovedností.
Co všechno máš na lodi sježděno? Je něco, co ti vysloveně utkvělo nebo čeho si považuješ?
Hm, asi nemám nic, čím bych si vyloženě splnila nějaký velký sen. V rámci našich luhů a hájů různé řeky a potoky, co zrovna tekly a na co jsem si troufla – někdy bych si chtěla sjet na kajaku spodní Čerťáky, ty se mi celé podařily jen na raftu. Vždycky se ráda vracím na horní Otavu, to je taková krotká srdeční záležitost. V rámci zahraničí to byly hlavně řeky u našich sousedů, v Rakousku, Německu, na Slovensku, v Polsku… Hodně se mi líbily třeba různé části Innu nebo Sanna.
Jaké jsou ty další outdoorové sporty, kterým se věnuješ?
Plachtění. To jsem vždycky považovala za aktivitu, která je taková až nudná. Ale jen do té doby, než jsem to poprvé zkusila. Například takový La Manche, ten měl k nudě opravdu hodně daleko. (smích) Několikrát jsem absolvovala delší přeplavby. Teď testujeme, co jde podnikat s dětmi, a ukazuje se, že s ročním a tříletým dítětem je adrenalin i Lipno, když na to přijde.
A kromě těch vodních sportů a plavání jsem občas takovým běžcem z leknutí, protože je to sport, který jde dělat bez přípravy v podstatě kdekoliv a i s malou časovou náročností, což je něco, co dost potřebuji. Ostatní sporty, ke kterým se pomalu vracím, jsou v létě treky nebo v zimě skialpy.
Co všechno jsi procestovala, ať už na vodě, nebo i po suchu?
S partnerem postupně zkoušíme, co s malými dětmi jde a nejde. Vandry teď sice nejsou na týden v Kyrgyzstánu, ale víkend v Brdech má také velké kouzlo. Na dovolenou jezdíme obytnou dodávkou a to nám dost příjemně rozšiřuje perimetr.
Než přišla rodina, procestovala jsem něco z Asie. Nejdál jsem byla asi v Kambodži a Laosu, užila jsem si tam ježdění na motorce a doma mě to namotivovalo si na ni udělat papíry. Nesnáším moc vedro, vždycky se mi hrozně líbilo na severu, takže sólo Island a trek v Grónsku byl v tomhle úplně skvělý. Jezdila jsem takovým dost low cost baťůžkařským způsobem, využívala jsem hodně stopování a mnohokrát couchsurfing. S bráchou a jeho tehdejší přítelkyní jsme ve třech prostopovali celým Tureckem v kamionech směrem do Íránu a bydleli u místních. To byla zkušenost, která byla opravdu zajímavá v tom nejpozitivnějším slova smyslu.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Na více místech jsem narazil na informaci, že pořádáš kurzy, jak to udělat, aby měl den 25 hodin. Asi už trochu začínám chápat, co je tím myšleno, ale pověz mi o tom trochu víc.
Myslím, že to má vícero rovin. Na jednu stranu si myslím, že toho vlastně asi stíhám dost, na druhou stranu je to takové rýpnutí od mých přátel, kteří mi mnohdy musí připomínat, že den má skutečně jen těch 24 hodin. A noc, chtělo by se mi dodat. (smích) Mám trochu problémy odhadnout své skutečné časové možnosti a taky to, jak mi co bude dlouho trvat. Ale postupně se to malými krůčky učím a zlepšuje se to.
Někde jsi na sebe taky prozradila, že se „necháš snadno vyhecovat, často ke své škodě“. Narážíš tím na něco konkrétního?
Myslím, že to dost navazuje na předchozí otázku – většinou mám dost potíže říct na nějaké zajímavé projekty ne, čímž pak vznikají ty dny delší, než skutečně jsou. Mám ráda situace, které mě trochu nutí vykročit z komfortní zóny. A že těch zajímavých projektů a potenciálních výzev je okolo mě spousta! Před založením rodiny jsem takhle třeba vstoupila do aktivních záloh Armády ČR. Teď mám v tomhle směru takovou nucenou pauzu. Nicméně musím říct, že rodičovství takové výzvy a výstupy z komfortní zóny poskytuje dennodenně. Takže stejně jako se postupně učím odhadovat své časové možnosti, učím se postupně říkat ne a delegovat.
A jak se ti to daří? Protože třeba vznik tohoto rozhovoru na mě působil, že zatím moc ne. (smích)
No, myslím, že tenhle rozhovor je poměrně výmluvným příkladem, že se mi to daří skutečně jen velmi postupně a pomalu (smích). Vždycky mám pocit, že „to ještě stihnu“, nebo že „to přece nebude trvat tak dlouho“. Realita mě ale pravidelně usvědčuje z opaku a pak to skončí tak, že materiály posílám někdy v noci, často po termínu. Mám ale štěstí na lidi kolem sebe, kteří to se mnou ještě nevzdali a dokážou se nad tím spíš pousmát než rozčílit.
Taky se řadím, k těm, kteří to berou s humorem. Ve vodáckém světě to má spousta lidí podobně, takže jsem už dávno zvyklý.
Moc ti děkuju za rozhovor a až jednou přijdeš na to, jak udělat den delší, předej mi prosím know-how. Ahoj.
Eliška Ebelová – Šišule
*1990
Narodila se do skautské rodiny a sama je ve skautu od patnácti let. Postupně prošla různými rolemi – od působení v oddíle přes organizaci velkých akcí až po hlavní kapitánku vodních skautů. Vystudovala fyzioterapii, věnuje se práci s klienty a finančnímu řízení v neziskovém sektoru. Žije s partnerem, dvěma malými dětmi, kočkami a včelami a volný čas tráví nejraději venku – na zahradě, v lese, na vodě, na motorce nebo na cestách s dodávkou. Sledovat ji můžete na Instagramu @elsisak.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
