Galicie 2015

Přivítání na letišti s klukama je velkolepé. Až security neví co s tím a tak radši urychleně mizíme. Do auta se skoro nevejdu jak už je upravené (čti narvané bordelem), přeci jen tu kluci brázdí místní řeky už pár dní. Do jedné ruky dostanu plzničku a do druhé mi Anděl vrazí lahev portského. Mno, asi to tu nějak vydržím. Zkouším z Djembeese a Pandy vytáhnout alespoň náznak toho co sjeli, ale odpovědí mi je pokaždé to samé:

1. Čívo, jaký byl let?
2. Co turbulence, byly?
3. A letušky, pěkný?
4. A jídlo?

Dvakrát tedy slušně odpovídám na všechny otázky. Po třetí si už říkám, že si ze mě buď dělají srandu, nebo jsou víc mimo než obvykle. Dopíjím plzničku, rozdám řízky a zkouším to znova (nejsem nejbystřejší). Světe div se, odpovědí je opět set čtyřech otázek, které mi kluci dávají na střídačku…

Tak si radši beru mapu a naviguju směr Castello de Paiva, kde teče řeka Paiva, která je jednou z mála jistot v Portugalsku. Úsek Paiva Gorge bude mít na 100% vodu, je tam super spaní a je to taky nejblíž. Uvítací večírek proběhl v poklidu a tak už od 8 jsem vzhůru a těším se na vodu. Dobrovolně jedu převézt auto, protože si pamatuju, že to byl asi nejjednodušší shuttle v Galicii. Mno, spletl jsem se. Vždycky jsme měli dvě auta anebo řidiče. Autem mi to trvalo 25 minut a z toho pět minut jsem jel do kopce a dvacet minut z kopce. AUTEM. A jako bonus doplňuji, že na kole jsem neseděl od té doby co mi ho v prváku na VŠ ukradli a z VŠ už jsem hodně dlouho pryč.

S prvním záběry na Paivě, zapomínám repliky z Pulp Fiction „o bandě zfetovaných negrů s letlampama“ a začínám si to užívát. Peřeje si celkem pamatuji a tak to pěkně odsýpá. Prohlížíme akorát dvě komplikovanější místa (pravotočivou zatáčku s velkým vlnoválcem a „The Drop“). Všechno jde rozumně sjet nebo oběhnout po břehu. Kousek nad vysedáním nám zamává tlapkou vydra, kterou vidím asi jen já s Andělem, takže to samozřejmě rozpoutá celkem vášnivou diskuzi o ničem. Marně čekám, jestli se mě opět někdo začne ptát na let, turbulence a letušky.

Přesouváme se na Louredo, ale ráno hned zjišťujeme, že je to opravdu suché. Volíme tedy rio Cavado, což je jedno z TOP 3 řek v Galicii a já doufám, že bude mít alespoň nějakou vodu. Počasí je studené, je už docela pozdě a tak trochu poprchává. Kluků se moc nechce na vodu, ale nakonec mě v tom Anděl nenechá a tak jedeme ve dvojku. Řeku si pamatuju, takže vím, že to stihneme v pohodě. Po kilometru standardního drbání začíná žulový masiv a s tím i kopec legrace. První peřej si pamatuju, že je celkem nepříjemná a tak popisuju cestu Andělovi: „Nájezd esíčko, pak boof přímo přes tu bublinu, co vidíš a dole jeď okamžitě doprava. Žádný drama.“ Jedu první. Dole ve vracáku pro jistotu vylezu, protože mi něco říká, že by to Anděl nemusel stihnout. Mno, nestihnul. Chvilku sedí na prostředním kameni jako vyvrhnutý vorvaň a dokonce se i tak tváří, ale hned jsem u něj, aby mu tam nebylo smutno. Během vteřiny je zpět v proudu, ale aby to nebyla nuda, tak ještě při eskymáku ukazuje, že freestyle mu není cizí a žertovně pouští jednou rukou pádlo. Naštěstí vracák je opravdu velký a Anděl zkušeně zvedá. Přijíždíme k prvním slajdům a skokům. Je to paráda.

Po chvíli přichází nejtěžší místo – cca 20m slajd, do zúžení na šířku lodě, ukončený cca 3m flusátkem do vířivky tak pro 20 lidí. Jako třešnička na dortu je těsně nad tímto místem slajd ve tvaru Z ukončený slušným válcem, kde už jsem pár rozplaveb viděl.

Pamatuji si z minula, že to šlo celkem v pohodě, ale asi jsme měli míň vody. A po chvilce prohlížení jedu a je to super. Zbytek řeky jedeme po paměti a brzo jsme dole. Chvilku na to počasí se úplně zkazí. Tak třeba to nastoupá. Panda s Djembeesem opět nezklamou a najdou výborný přístřešek od EU.

Ráno svítí slunce a tak jedeme znova Cavado v plné sestavě. Je trošku víc vody a tak už od začátku ve mně hlodá jestli „flusátko“ půjde nebo ho tentokrát oběhnu po břehu. Zábava opět začíná na místě s potenciálem na odchyt velryb. Jdu rovnou jistit a jestli si dobře pamatuju odchytávám 3 ze 3 možných. Legrace.

Už jsem u velkého slajdu a přijde mi, že se to moc nezměnilo až na to, že je mnohem rychlejší a dole o dost víc vaří. A ten nájezd je taky o dost poctivější. I tak jedu. Vše mi vychází dobře, než vlétnu do zúžení, které mě vyplivne do vířivky, kde na několikrát zvedám. Hmm, legrace.

Ještě kluky pobavím, když na poslední tři peřeje – slajd do metrového boofu, trojitý slajd a 8m vysoký závěrečný slajd nasazuji na hlavu rotor od Epic Mounts. Tohle zařízení je vážně super, když chcete pobavit okolí a sobě hodně zkomplikovat život. Každopádně co bych neudělal pro pěkný záběr a kluky z GoPro.

Naštěstí žádné divadlo už nikdo nepředvádí a tak v pohodě dojíždíme do cíle. Přejezd za další řekou je v duchu intelektuální zábavy v podobě portského, piva a teorie relativity. Nečeká nás nic menšího než portugalská legenda – Castro Laboreiro. Opět nacházíme luxusní spaní cca 300m od nasedačky, tentokrát v nedostavěné garáži.

Ráno je na vodočtu pěkných 22 resp. 220cm. Pamatuji si od místních kajakářů, že by na vodočtu mělo být něco mezi 19 – 24. Rozhodně to vypadá, že vodu to má. Kluci se trošku kroutí, jestli to nemá moc. Nakonec převáží Djembeess auto a my čekáme. Po hodině a půl zvoní telefon. Volá Lance Armstrong (DJ), že to asi nedá a ať jedeme bez něj a ještě si žertovně zakašle, aby to vypadalo, že je ve smrtelném tažení. Bohužel pro Djembeese máme času dost a tak ho ujišťujeme, že na něj s radostí počkáme. Je u nás za pět minut. Trošku si to teda od nás vyslechnul. A vždy, když chtěl něco říct na svoji marnou obranu, tak sborově simulujeme kašel.

Už se těším na super místa, a jak si to dneska užijeme, protože Castro je prostě super. Po chvíli přijíždíme k první peřeji. Ještě než jdeme prohlížet, už slyším kluky nadávat. Dál už se jen maskují zelenou barvou obličejů a tváří se jako by jim hračky spadly do kanálu. Dělám, že to nevidím a prohlížím vstupní peřej, která je opravdu z kopce. A vody je spíš víc než míň. O dost. Je to celý takový docela norský. Opět kouknu, co na to ostatní a vidím, že dneska asi není ten správný den. Ani je nepřesvědčuji k přenášení, protože moc dobře vím, jak řeka pokračuje. Tak se akorát s pobavením ptám, jestli jdeme zpátky. Úleva, která jim přelétne přes obličej, se nedá přehlédnout. V duchu si říkám, aspoň to nemusím jet. Ale najednou Panda úplně nezáludně začne: „Čívo, tak si to sjeď a mi ti to moc rádi odjistíme. Loď ti vyneseme, fotky uděláme…“. V duchu mi jen zazní „A ku.va!!!“ Samozřejmě s díky odmítám. Nejsem přeci debil, abych si sjel vstupní peřej a pak to nesl 4 km zpátky atd. Mno, debil asi jsem a lajnu tam vidím.

Po asi hodinovém pochodovém cvičení, které jak říká Anděl, nebylo zase tak zlé, sedá Djembees na kolo a jede pro auto. My se zatím snažíme nezmrznout, protože počasí se zhoršuje. Ani nemrkneme a za 2 hodiny je zpět i s autem. Padá rozhodnutí dát Upper Vez (3. řeka z TOP 3) a pak se vrátit na Castro až nám trošku opadne voda. Po cestě dopíjíme poslední piva, takže konečně můžeme položit i nohy na zem, a kupujeme maso a obligátní portské. Jak už to bývá najdeme super spaní, ugrilujeme, popijeme a řádně oceníme Djembeesův kašel a samozřejmě převoz auta.

Rio Vez nikdo z nás zatím nejel a nevypadá, že by měl nějakou super vodu. Sjet to půjde, ale spíš to bude taková labutí píseň. Koukáme na okolní přítoky, ale ty jsou bez vody, takže jedeme na nasedačku do zapadlé vesničky, kde končí cesta. Vypadá to na solidní sjezdovku, po žule ani památky. Přitom kilometráž hovoří jasně. Slajdy, skoky, vodopády v otevřeném, ale špatně přístupném údolí. Kilometráž nekecala. Všechno bylo a k tomu ještě trochu navíc. Rio Vez je super svezení pěkně z kopce.

Cesta zpět na Castro už neprobíhá v tak veselém duchu jako naposledy. Naštěstí přijíždíme za tmy. Ráno svítí slunce a vodočet ukazuje 21. Djembees sedá na kolo a já mám pocit, že tohle jsem už zažil. U první peřeje se pocit ještě znásobuje. Ale svítí slunce. Kluci přenáší vstupenku a hned pod ní nasedají a jedou první dvojskok.

Vychází jim krásně a v duchu doufám, že je to navnadí na zbytek řeky. Další peřej je docela složitý slajd, na jehož konci je válec, který ani Director neprojede. Cesta tam je, ale rozhodně není moc široká. Nakonec to s DJ posíláme a dál nás čeká Backbreaker. Netuším, proč mají vodáci ve zvyku pojmenovávat místa, podle toho, co se tam komu stalo nejhoršího. Možná o tom něco ví Karel Boukal. Každopádně Backbreaker je super a všichni si to moc užíváme. Anděl si sice podává přihlášku k Jesus Riders, ale i tak mu náladu nekazí.

Dál následuje must run, který vždycky vyrobí spoustu zábavy a karnáže. Jmenuje se „Červí díra“. Asi proto, že je cca 30m dlouhý a místa tam skutečně moc není. Naštěstí máme ideální vodní stav, takže není moc, co řešit. A i kdyby bylo, tak není moc jak…

Výsledné skóre je, já zvedám ve 2/3, Anděl láme pádlo a krysí, Panda je pro rider a zkušeně to jede se suchou šprickou a DJ jsem neviděl, protože lovím loď. Anděl je drsnej kluk a během chvíle je na břehu s úsměvem, že by mu to i critters záviděli. Vylejvá kajak a z nudy ho znova hází do řeky. Bohužel si toho všímám celkem pozdě a tak kajak odplouvá do 100% nesjízdného místa. Radši bych si ukousl vlastní jazyk než, abych se snažil ho tam následovat. Dobrá zpráva je, že pod přenáškou určitě počká. Špatná, že už asi nebude použitelný. Tuhle přenášku mám jako jednu z mála rád a to ze tří důvodů:

a) Fakt to nejde jet.
b) Je to krásné místo se super výhledem.
c) Nemusíte se tahat s lodí. Hodíte ji z 10m do laguny a skočíte za ní.

V tu chvíli z DZ vypadne, že se fakt bojí výšky. Mno, velká legrace, ale nakonec se pochlapil a skočil jako nic.

Dole posbíráme hračky a zjistíme, že Andělova loď je netknutá. Což doposavad považuji za zázrak – inu je to Andělova loď. Čeká nás ještě jedno přenášení fakt nepěkného slajdu, který jsem před lety s Georgem / PCL a Kopečkem jel. A asi to tehdy byla pěkná blbost, ale bylo to v době, kdy byl člověk nesmrtelnej, takže to prošlo krásně. Zbytek Castra už je taková kochačka a tak v poklidu, plni nadšení se zapadajícím sluncem přijíždíme k autu.

Pomalu balíme a řešíme co dál. Času už moc nemáme. Chceme zkusit novou oblast u Bilbaa a tak volíme přesun na řeku Ulla ve Španělsku. Po cca 5 hodinách jízdy, kdy nemůžeme najít vůbec žádné spaní, usínáme v -2 stupních vedle polní cesty cca 500m od nasedačky a doufáme, že budeme mít alespoň trochu vody. A nakonec máme štěstí a vody je víc než dost. Celá Ulla je parádní záležitost a patří mezi řeky, které se dají vždycky sjet. Je to taková těžší a delší Kamenice s vodopádovou vložkou uprostřed.

Přejezd na Gandaru a Soju poblíž Bilbaa nás přiblíží domovu na snesitelných 2 000km. Bohužel máme smůlu. Není žádná voda a k tomu je zima jak v psírně. Koukáme na možnosti kolem, ale všechny znamenají více než dvou hodinou zajížďku opačným směrem a velmi nejistý vodní stav. Takže Panadeiro slide na řece Umia i 12m vodopád ve městečku Pedrosa de Tobalina musí počkat do příště. No, nebyli jsme v zimě v Galicii naposled, pořád tam máme pár restů, že kluci?

Na závěr bych rád poděkoval všem, co mě podporují HG Sport, GoPro, Tilak a Noname!

Za fotky velké díky Laďovi „Dzembees“ Hamalovi a Petrovi „Panda“ Panuščíkovi.