Už je to hezkých pár let, co jsme si naplánovali vodácký rodinný víkend na Šumavu. Mělo nás jet osm – dva manželské páry, naše tři dcery kolem osmi let a 12ti letý syn Tomáš. Odjezd se malinko pozdržel, protože kluci museli ještě v sobotu ráno na naší zcela nové epoxidové deblovce dodělat klečení. Pak jsme naložili na vlek dvě deblovky a vyrazili.
Na programu jsme měli Čeňkárnu a co poteče. Během oběda se za okny chaty na Srní rozpoutala pořádná bouře a Jára dostal nápad. „Poteče voda a vojáci u závory nebudou hlídat. Pojďte, pojedeme na Křemelnou“.
Bylo už po bouřce, když jsme nasedali. Vody v Křemelné bylo plné koryto. Řeka se po chvíli začala sklápět, a z pravé strany jsme slyšeli hukot vody a nějaký neznámý zvuk. Byl to rachot převalujících se kamenů v Sekeráku. Začalo to být dramatické. Nevím, zda ze Sekeráku, nebo po Křemelné k nám připlavala poloutopená srnka. To už jsem věděla, že je zle.
Jára jel s Tomášem první a za chvíli na nás něco řval. V té vřavě jsem mu nerozuměla. Co volal jsem se dozvěděla, až když už bylo po všem. Volal ať zaberem, že je tam pořádný válec. Byly jsme nad Primátorem, kterého kluci zdárně projeli. Měli kliku, že na háčku byl těžší Jára a loď z opravdu silného a dlouhého válce vytáhl.
Ne že bychom se flákaly, ale ten válec nás s Marií sežral. Vypadly jsme do valící se řeky a zachraňovaly nejdříve i loď, což jsme po chvíli vzdaly a zachraňovaly už jen samy sebe. Voda měla pořádnou sílu, snažila jsem se chytat kluzkých kamenů, ale proud byl silný a dostávala se na břeh velice obtížně. Povedlo se. Nakonec jsme se vydrápaly na břeh alespoň s pádlama. Zjistila jsem, že prstýnek na ruce, který mi normálně nešel vůbec sundat, to nevydržel. Při tom drápání po kamenech se ohnul do oblouku a na prstu jsem od něj měla krvavou rýhu.
O prst jsem nepřišla, o život taky ne. O loď mi nešlo, bála jsem se o kluky. Tomáš měl sice už zkušenosti z divoké vody a docela pořádnou páru, ale jak si poradí oba v té vřavě…
Kolem vody se jít dlouho nedalo, musely jsme se vydat na stráň do lesa. Byly jsme dost vysoko nad vodou, ale pořád jsme slyšely rozvodněnou řeku. Ještě teď mi je úzko, když jsi na to vzpomenu, málem jsem se modlila, aby to kluci zvládli.
Co bylo s klukama jsme se dozvěděli až na soutoku po víc jak hodině cesty lesem.
Nebudu napínat, zvládli to. Několikrát se jim podařilo debla chytit, ale museli ho zase pustit, protože byl plný vody a polyuretanové výplně špiček, což byla tenkrát převratná novinka, ho sotva udržely při hladině. Nepodařilo se jim s deblem přistát a tak ho nakonec nechali na pospas vlnám a kamenům. Dojeli až na Čeňkárnu bez ztráty kytičky.
Když se vrátil zpět na soutok, našel tam už naštěstí Járu s Tomášem a dozvěděl se, že jsme v pořádku.
Tak jsme se celí šťastní na soutoku všichni sešli. Měli jsme obrovské štěstí, že to nedopadlo hůř. K plánované oslavě našeho znovunarození však nedošlo, byli jsme na to příliš utahaní.
Druhý den jsme se vydali na procházku od soutoku proti proudu Křemelné. Řeka byla klidná, jako by ani jiná neuměla být. Druhou část lodi jsme našli vyplivnutou na břehu.
Letos v červenci jsme si udělali procházku kolem Křemelné. Došli jsme i k úseku, který dal klukům dost zabrat. Řeka tu byla klidná, hodná a my měli ještě stále ve vzpomínkách, jaká dokáže být.
Křemelná bývala dobrodružná. Pamatuju sjezd po sněhu na laminátovejch slalomkách amerikách k Prášilskýmu potoku, manévry s vojákama apod. A k takový tý kaskádě na Křemelný se váže známé pořekadlo, podle kterého dnes jezdí stále víc lidí. Okukovali jsme to jako nezkušení ze břehu, někdy v předrevolučních dobách. Připlul tam i nějaký starší borec, naši zkušeněnjší kámoši v té době ho znali, jméno už jsem zapomněl. Na dotaz, jak a kudy to jet, odpověděl dnes již klasickou větou: „Prostě to tam napr..š, a vono to s tebou už ňák vym..á..“