HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak Ploučnice přichází o vodáky…

Jak Ploučnice přichází o vodáky…

Veškeré mé znalosti o Ploučnici pocházely z pěších výletů, z rychlých brodů během orientačního běhu a z romantických vyprávění starců. Proto, když nedávno kamarádi nevodáci projevili touhu jet právě Ploučnici, s radostí a zvědavostí jsem je tam vzal.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Přiznávám, moje představy o divočině byly nemístně romantické. Nehodlal jsem se na řece zdržet více, než víkend, takže případná radioaktivní voda mi nemohla být, než ku prospěchu. Celou skupinu jsem nahnal na vodu hned nad slavnou průrvou Ploučnice, abychom nepřišli ani o kousek té divočiny.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Řeku jsem nejdřív nemohl najít, protože tu meliorační strouhu, co sem mířila od Stráže pod Ralskem, jsem nebral vážně. Ale byla to ona, řeka jak podle pravítka. Nedaleké ústí Průrvy všechny pochybnosti rázem překrylo. Vyplouváme. Kolem řeky se zvedají mechem porostlé pískovcové stěny, úzká řeka se ještě zužuje. Vzápětí se nad lodí skály zavírají. Řeka uhýbá o 90° vpravo, trochu drhneme o dno. Smýkne s námi o skálu a malým skokem nás propustí do romantické laguny. Scény z Pokladu na Stříbrném jezeře vzápětí zkazí kiosek na břehu, ale přestávka je stejně nutná: když to začalo drhnout, páreček našich pejsků se rozhodl v tunelu spolehnout spíše na vlastní tlapky, ale protože to nejsou extra odvážní psi, skok do laguny už na ně je příliš. Ale zachraňování zbabělých psů sem nepatří.

Pod Průrvou začíná mnoho trudných kilometrů. Na hladině plavou kachny, králíci stažení z kůže, vyvržené vepřové pajšly, mrtvá koťátka (v kožichu) a spousta dalších živočišných součástek. Jejich význam mi prozatím uniká, ale spolu s geometricky rovným korytem, sevřeným kamennou navigací, připomíná Ploučnice nefalšovanou stoku. Jediným vzrušením je balík slámy, blokující podstatnou část řečiště.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Chtěli jsme divočinu, máme ji mít! Proto nevadí, že jediná otevřená hospoda ve městě Mimoni je pěšky dvacet minut od řeky a trpělivě sneseme i to, že obyvatelé města dělají čest jeho jménu. Mimoni! V restauraci jsme sami, ale strávíme zde kromě vynikajícího oběda téměř celé odpoledne. Snad ani jedna objednávka není vyřízená správně, jediný účet není spočítán správně. Ne vždy ku prospěchu hospodského, abychom byli spravedliví! Jednou tak, jednou tak: padni, komu padni.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Pod Mimoni se situace zlepšuje. Zprava přitéká skoro celá další Ploučnice, takže průtok se téměř zdvojnásobuje. Proud nese lodě do opravdového luhu. Dobrodružství začíná. Řeka, sevřená vysokými bahnitými břehy, je stále častěji zatarasena křovím. Ploučnice, nespokojena s takovým zacházením, se začíná kroutit. Křoví je stále častěji propleteno kládou. Někdy lze projet u břehu, někdy se musí člověk hodně ohnout, aby projel pod letitým stromem a někdy nezbývá, než to vzít přes.

Vlastní džungle ale netrvá dlouho. Za mostem, který vypadá jako železniční, má pražce, ale nemá koleje (vytrhali je Indiáni???), se otevírá pohled na kilometry daleko. Nádherný nekonečný luh, porostlý vysokou trávou. Občas osamělý košatý strom. Uprostřed tovární komín. Nejdřív plujeme chvíli přímo k němu. Je to pro zlost, kazí scenérii Divočiny. Sem tam se musíme shýbnout pod nějakou kládu nebo nějakou přelézt, a pak už se řeka stáčí a máme komín po pravici. Zase se trošku prolezeme po stromech a komín je po levici. Celý zbytek odpoledne, co nám zbyl po návštěvě Mimoňů, vlastně obeplouváme jeden jediný tovární komín. Jeden tovární komín uprostřed divočiny. Komín vpravo, komín vlevo, komín před přídí, komín za zádí. Pořád jeden a ten samý komín! Přibližuje se, vzdaluje, podle toho jak se řeka kroutí. Přelud! Chiméra!

Konečně, konečně jsme blizoučko tomu klenotu industriálního inženýrství. Jeden ladný dlouhý oblouk s komínem po pravici. Komín je úplně blízko a přitéká od něj malá strouha s šedivou vodou. Větřím. Znám ten pach! Divočina tříbí smysly! Kdo jednou nasál, už nikdy to z nozder nedostane. Celulózka? Ne, ne, kdepak… Ve vzduchu se vznáší slabá vůně kafilerie.

Nepochopitelný odpad v řece dostává svůj smysl. Obyvatelé Stráže, Novin, Mimoně všech těch obcí proti proudu po vzoru jakési železné neděle nahází spalitelný, tedy biologický odpad do řeky. Vepřové vnitřnosti, stažený králíček… vše plyne po vodě přímo do kafilerky. Kachničky doplavou samy. Zřízenec vyloví a je uklizeno.

Plavba končí zanedlouho na pěkném místě u silničního mostu. Provoz malý, skoro bych věřil, že je to most bez silnice. Ale asfalt je tam a čáry taky. Čáry a kouzla! Nahoře v lese u starého betonového objektu zrovna dozrály obrovské lesní jahody! Celé plantáže. Nakonec si nedám. Už celé odpoledne začínám mít obavu, že přemíra radioaktivity nemusí být vždy jen ku prospěchu.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Krásný letní večer přechází ve vlahou, jasnou noc. Praská oheň, dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Borový les, pokrývající pískovcové skály, šumí vůkol. Ne, moment, to nešumí les. Spíš to nějak temně hučí. Ale Niagara, respektive Ploučnice, to není. S hučením se do tábora plíží smrad. Ne, to nejsou kanály jako před bouřkou, ostatně jsme v divočině. Ani hnůj či močůvka z okolních zemědělských družstev. Dívám se na hodinky. Je půl jedné ráno a právě se spustila kafilerka. Tak tady už se dozpívalo.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Ráno se pouštíme na řeku s bezdůvodným, téměř hysterickým optimismem. První den v divočině zřejmě jen tak něco nepřekoná.

Ploučnice začíná meandrovat na dně údolí, vymezeného pískovcovými skalami. Tělocviku s přelézáním stromů výrazně ubylo. Ploučnice začíná vypadat víc jako řeka, než jako stoka, i když i nadále je to strašný bahňák. Občas ze břehu do vody sklouzne hbitá krysa, nebo možná potkan, ale při troše dobré vůle by to mohla být i ondatra.

„Kde se tu bereš?“ divím se a on se usmívá, že do divočiny vedou i jiné cesty, než po vodě.Chvíli tlacháme a pak zase hodinu kličkujeme divočinou.

„Ahoj!“ Překvapeně koukám na záda rybáře. „To jsi zase ty? Kde se tu bereš?“

„Ale já se přece ani nehnul…“

Fakt je, že občas by bylo lepší vzít to přes louku. Některé meandry se otáčí o stoosmdesát stupňů, i víc, a když se v lodi postavíme, můžeme si povídat s posádkami lodí, které jsou o zatáčku pozadu i o zatáčku napřed.

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

A pak se už zase sklání křoví nad hladinu. Ani vodákovi nezbývá, než sklonit svůj hřbet a prorážet tunel zeleným peklem. Haluze švihají, padají z nich larvy a jiný hmyz. Taky pavučiny, abych nezapomněl. Malá česká Kambodža…

Kambodža skončí tak rychle a nečekanně, jako začala. Proskočíme mezi zdmi starého jezu v Brenné a končíme. Jestli je to dál ještě jednou nebo dvakrát tak pěkné, tak ať.

Ploučnice krásná, Ploučnice odporná, Ploučnice plytká, Ploučnice rozmanitá. Ploučnice špinavá i Ploučnice nádherná. Ploučnice uctívaná i Ploučnice proklínaná. Ploučnice divoká i Ploučnice zcivilizovaná?

Mám-li být upřímný… Ploučnice je zajímavá. Ale že bych to musel vidět dvakrát… Promiň Vojto, ale já s tebou nějak nemůžu souhlasit.

V Brenné jsme se při parkování auta stali vítanou zbraní v dlouholetém sousedském sporu a v bezprostřední blízkosti Novin pod Ralskem nám během odpoledne auto zručně vykradli. Přece jen je to divočina…

Jak Ploučnice přichází o vodáky...

Zkušenosti čtenářů

Lékorka

Pěkně napsáno, jen mě trochu zaráží, že jste se zcela zjevně vydali na vodu neinformovaní 🙂 Tolik už toho bylo napsáno o kafilérce, jejím komínu a smradu, o meandrech a zarostlém korytu.. My byli s partou na Ploučnici asi před 3mi lety a byla to jedna z nejkrásnějších říček, jakou jsem kdy jela. U průrvy žádný kiosek nebyl, kafilérka páchla, ale voda byla celkem čistá a rozhodně v ní nic neplavalo. Možná se s rozmachem vodáctví na této říčce obyvatelé rozhodli zakročit proti vodákům po svém. Mimochodem, pod starým jezem už tehdy nebylo o co stát, neustálá džungle, několik kilometrů jsme měli založená pádla v lodi a postupovali ručkováním po lijánách plných pavouků, housenek a kdoví čeho ještě.. 🙂 Zkuste příště stará koryta na spodním toku Metuje, tam je to dost podobné, jen bez kafilerky 😉

Papouš
Jirka z Turnova

Tedy jel jsem tu Ploučnici od mostu u Hradčen k Brenskému mlejnu už asi pětkrát. Musím přiznat, že se mi to líbí. Ale to se musí jezdit jinak než Šťovík. Nejlépe je jet to sám. Není to nebezpečná řeka. Když člověk jede sám a potichu má možnost vidět jak z děr ve břehu vylézá ledňáček nebo může spatřit mořského orla. To jsou asi ty hodnoty kvůli kterým se to jezdí. Když už parta tak lepší jsou nějací rybáři nebo trampové. Nikdy sportovci. Ti pořád chtějí peřeje a pivo a to tam není.
U Brenné jsou ty vrby dost husté. Tam se vyplatí na rozrážení větviček helma. To jsem tedy zase předpokládal, že tak známý vodák jako Šťovík má helmu stále na hlavě a sundavá ji pouze když se hraje hymna.
Největší problém Ploučnice je, že se tam začalo hodně krást.

Jan šťovíček

Šťovík je naopak známý tím,že si helmu sundá,kdykoli to jen jde. V dávných dobách Hydromagazínu byly dokonce jeho fotohgrafie doprovázeny textem „hydro varuje – nepádlujte bez helmy…

Petr

No autor má rozhodně smysl pro dramatično. Výsledke je, že jeho povídání o Ploučnici je i není :-)). Já tam jezdím tak dvakrát ročně už dost let, je to hezká řeka. Ne tak špinavá jak píše autor, podle mne o dost hezčí, než jo popisuje … Každej jsme holt jinej, zajeďte se podívat sami :-))

Tomáš z Klokočí

Článek je veden po skeptické lince, přesto se autorovi nepodařilo skrýt, že ho Ploučnice velmi zaujala, musím pochválit nádherné fotky, na závěr také poděkovat, že článkem od plavby odradil rozmazlené panenky a fňukny. Tak se na Ploučnici budeme potkávat už jen s opravdovými vodáky se srdcem dobrodruhů. Nevíte někdo, kde je na Ploučnici solární studio a pedikůra? Tomáš z Klokočí

Vendula

Právě před dvěma dny jsem se z Ploučnice vrátila. Komentář Šťovíka jsem si přečetla až dnes a přemýšlela jsem, jestli jsme jeli stejnou řeku. Na řeku mě vzali známí a v podstatě nic jsem o ní nevěděla. Rozhodně ta řeka nebyla tak špinavá, jak popisuje Šťovík, asi tak jako každá jiná řeka v Čechách. Žádných mrtvolek zvířat a vyhřezlých vnitřností jsem si tedy nevšimla. A zápach z kafilerky. Kdybych si nepřečetla, že tam nějaká je, tak bych to ani nevěděla. Mám pocit, že Šťovík je trošičku zmlsaný, nevím.
Naopak Ploučnice mě nadchla. Místy je to džungle, kam se člověk jinak než po vodě nedostane. Chvílemi si člověk připadá jako někde v pralese a už jen čekáte, že na vás někde z vody jukne krokodýl. Je to prostě čistá příroda bez zásahu člověka. Balzám na duši. Tělo si sice moc neodpočine, protože na Ploučnici musí fungovat jak zadák, tak i háček, abyste ji sjeli bez újmy. Ale jinak všem správným vodákům vřele doporučuji.

Václav

je ze všeho nejvíce (subjektivní) literární konstrukcí reality, v níž lehká nadsázka tvoří nutný dramatický prvek, který má za úkol vyvolat nějaké emoce čtenářstva. Z ondater se stávají krysy, z utopeného zajíčka plouvoucí mršiny, z pšouknutí kolegy u ohně zápach kafilérky, z auta pozorně prohlédnutého sociálně slabými spoluobčany auto vykradené atd. atd. Co také čekat od tak zavedeného autora …. 🙂 🙂
p.s. Každý si tu Ploučnici holt užije po svém….

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: