Hranice mezi tím, kdy dojde k neštěstí a kdy ne, je tak tenká, že si mnohdy ani neuvědomíme, že v nějakém nebezpečí vůbec jsme. A dokonce i jedna a ta samá situace může vyústit naprosto rozdílně. Jednou se nestane vůbec nic – a příště ta samá situace skončí tragicky…
Vjížděli jsme do krhanických peřejí jedna loď za druhou a dávali pozor na dětské posádky. Moc jsme se nebáli, protože už něco umí a děti okolo 10 let se na kánoi převrátí málokdy. Pokud se to přece jen stane, děti se obvykle bez odporu vysypou. Nestalo se mi ještě, aby se dítě v kánoi zakleslo a nemohlo ven.
Když teď jedna z kánoí skončila břichem vzhůru, nebyl důvod k panice. Kormidelník se zachoval přesně, jak měl, držel pádlo a štrádoval si to ke břehu. Háček ale překvapivě zůstal u středu lodi, jako by se jí držel a z vody mu čouhala jen hlava.
„Pusť se! Pusť tu loď! Plav pryč!“ volali jsme na něj. Převrácená loď se blížila, chystali jsme se ji zachytit a báli se, že se nám kluk přimotá mezi borty a zmáčkne ho to.
Ale on nic. Dál se tvrdošíjně držel lodi. Najednou se loď zachytila špičkou o kámen, stočila napříč proudem a vzápětí převalila „roládou“ přes balvan. Doufali jsme, že se nedostane mezi loď a balvan a naopak jsme si byli jistí, že teď už ho to donutí se pustit. Jenže loď plula dál a kluk – se už neobjevil.
„Zůstal pod lodí! Utopí se!“
Nemělo smysl se dohadovat o tom, jak moc je reálné utopit se ve vzduchové kapse pod převrácenou lodí. Na vnější straně se objevila dětská noha a kopala ve vzduchu. Uteklo pět vteřin, možná deset. Byli jsme už doslova na dosah. Skočili jsme do vody a otočili převrácenou kánoi. Šlo to lehce, přece jen pod ní ještě byl nějaký vzduch.
Hrábl jsem po chlapci, abych ho vytáhl. Překvapeně mrkal kolem, všechno bylo dobrý… jenomže mně se nedařilo ho zvednout a přitáhnout k sobě.
Dobré úmysly obvykle končí nejhůř. Jeho máma mu dala do lodi flašku s pitím. A aby mu neuplavala, přivázala ji motouzem ke střednímu šprajcu. Ale to by na ni nedosáhl…
Tenhle v dobré víře uvázaný dvoumetrový motouz s dvoulitrovou láhví na konci měl teď chlapec přehozený přes krk. Dvoukilové závaží, umocněné silou proudu, mu tlačilo krk dolů, zatímco vesta mu nadnášela trup nahoru, takže se nemohl ani postavit na nohy a pokusit se vyvlíknout – i kdyby ho to náhodou napadlo.
„Napil ses hodně?!?“
„Ani moc neeee…“
Tentokrát se to překlopilo na správnou stranu. Nestalo se vůbec nic.
Různé šňůry a provazy do lodi bezesporu patří. Potřebujeme koníčkovat jez, přivázat lodě u břehu, vzít jinou loď do vleku… Ale po použití by se šňůra měla smotat a schovat do báglu. Není snad grotesknější smrt než utopení se ve vlastní koníčkovací šňůře… nebo na motouzu od flašky.
Tisíckrát se o tom mluví, tisíckrát se o tom píše… Vždycky, když vidím někde plandat šňůru u lodi, upozorňuji vodáky na nebezpečí a radím, ať to odvážou. Od teď už o tom mluvit nebudu, budu je rovnou řezat. Šňůry i vodáky. Protože: „ten, kdo může neštěstí včas odvrátit, je povinen to udělat“.
Vlát za nohu za koňadru za lodí sice není žádnej med (vyzkoušeno), ale pokud se někomu vrhneš do lodě s kudlou v ruce, za tvou další existenci moc nedam. Může to skončit jako asistovaná sebevražda tupým předmětem (i když to tentokrát nebude tradičním policajtem, ale pádlem).