„Mami, tak já s Tebou ten Sambamaraton pojedu.“ prohlásila moje desetiletá dcera do telefonu. Neváhám, a hned v práci otevírám stránky www.Sambamaraton.cz a vyplňuji přihlášku.
Před dvěma lety jsem jela trasu půlmaratonu se synem, kterému bylo v té době také deset. Převrhli jsme se hned na druhém jezu v Týnci. Pro mne to byl první karambol na kánoi po mnoha letech, pro mé dítko první převržení v životě. Byvše v šoku z tak nepěkného zážitku, zbytek cesty mrmlal a kňoural a měli jsme co dělat, abychom neskončili poslední.
Nyní tedy mám šanci nejlepší rodinné umístění vylepšit. Balení doma nevěnujeme moc pozornosti. Bereme si naše pádla – přeci jenom nám lépe sednou do ruky – a vesty. Občerstvení bude na místě, balíme jenom pití (na které v průběhu závodu stejně nedojde).
Přijíždíme na místo startu ke Zbořenému Kostelci. Kromě nás je na místě již jedna posádka, která má výherní Sambu z roku 2021. „To jsem jel se synem poprvé, vyhráli jsme kánoi, tak od té doby jsme nevynechali.“ hlásí mi její majitel s prošedivělými vlasy a hooodně širokými rameny. „Díky Sambamaratonu nyní pádlujeme celá rodina!“ Sklouzávám očima na sympatickou blondýnku, která tvoří dětskou část jeho posádky, vidím vypracovaná ramena a v duchu se loučím s prvním místem.
Přijíždí Sambáci a připravují občerstvení pro maratonce. Energie bude potřeba, tak ochutnáme housky, sušenky i banán (letos se solí, prý je to dobré proti svalovým křečím). Potom připlouvají první 4 mužské posádky Sambamaratonu. Po upádlovaných 18 kilometrech ze Zlenic jsou stále v těsném závěsu, takže souboj o bramborovou medaili bude letos napínavý. Chlapi odbíhají na zříceninu a my se mezitím řadíme na startu. 8 mužů s různě starými ratolestmi a já s Věrkou jako jediná čistě ženská posádka. Zazněl výstřel a je vystartováno. Věrka na háčku zabírá. Až mne to překvapuje, kde se v ní bere ta síla, a zabydlujeme se na pěkném druhém místě (široká ramena zmíněná výše pozorujeme zezadu a můžeme také chvíli – než nám zmizí – odkoukávat efektivní kanoistický záběr).
Ještě před Týncem se objevuje první zádrhel – nová Samba, na které plujeme, zevnitř pěkně klouže. Kleknout se nedá, tak velkou část energie věnuji udržení se na lavičce. Takže pro příště – karimatku s sebou. Jez u Jawy i v Týnci zvládáme tentokrát bez ztráty kytičky. Ve vysokém tempu proplouváme i Chrást a Mlýn Brejlov. Třetí posádka za námi – tatínek s pětiletou holčičkou (v cíli zjistíme, že se jmenuje Jasmínka) – se drží v odstupu asi 100 metrů. Nevadí, v peřejích je setřeseme, jsme lehké a kličkování mezi kameny je moje specialita. Bez zadrhnutí prokličkujeme kamenitým polem kolem Pěnkavy a když se ohlídneme, vidíme, že se mezera nezměnila. „Hmm, tatínek asi taky umí kličkovat,“ pomyslím si smutně.
Přichází Lesní jez, nad nímž se ke splutí chystají malí kajakáři. S omluvou je předjíždíme a ouha! Pod jezem krasojízda končí a začíná běh vyschlým korytem. Kánoe nám pomáhá držet rovnováhu a míjíme mnoho lodí, které jsou zde zaparkované mezi kameny jako velryby za odlivu. Když jsme asi v půlce „pěšího“ úseku, přebíhá nás zezadu tatínek, který si v lodi jako poklad tlačí svoji Jasmínku. „Jak to udělal?“ říkáme si. Než kamenné pole skončí, naši soupeři nám téměř mizí na obzoru.
Mnohem víc než propad na třetí místo mne rmoutí pohled na vodu padající do koryta řeky zprava. Jalový přepad, kterým se vrací voda z náhonu Lesního jezu ještě před(!) elektrárnou. Voda, která by možná umožnila splutí nám i dětskému oddílu, který se tu probíjí kamenným polem s námi. Přemýšlím, zda by s tím Asociace vodní turistiky dokázala něco udělat? Vím ale, že Ešus proti tomuto jalovému přepadu bojuje už snad čtvrt století a bez úspěchu. V hlavě mi tedy zůstává jenom otázka „Proč?“. Pod jezem v Kamenném přívoze není situace o moc lepší, ale vystupovat už naštěstí nemusíme. Pohled na vodu, která se vrací do řeky asi po 300 metrech je ale stejně smutný jako o jez výše.
Zbytek cesty do Pikovic probíhá bez napínavých zvratů. Posádka před námi se nám v zákrutech Sázavy na delší dobu ztratí z dohledu, chvíli doufám, že se někde stavili na oběd, ale těsně před cílem je opět vidíme v dálce před námi u Pikovické jehly.
Na oslavu doplutí nám zahouká parní vláček, který právě projíždí strání nad řekou. V cíli Věrka, která ani na chvíli nepřestala pádlovat, okamžitě zhltla sušenku a syrový buřt. Cestou domů si stěžuje, že ji bolí ruce, a ještě v pondělí cestou do školy zmiňuje bolavý zadek. Ale diplom za třetí místo, krásné ceny od sponzorů závodu, a hlavně dobrý pocit z odvedeného výkonu jí toto drobné nepohodlí vynahrazuje.
Ale příště: Karimatku s sebou!
