HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jan Zajíc Lasko a jeho pokus o průjezd etiopskou džunglí

Jan Zajíc Lasko a jeho pokus o průjezd etiopskou džunglí

Jestli se dobrodružnost expedice hodnotí podle nebezpečí a co nejvíce problematického průběhu, tak má etiopská cesta, na škále 1 – 10, čistou jedenáctku.

Jak se zrodil plán a nápad vyrazit do Afriky?

Přemýšlím nad tím, jak moc byla naše expedice do Afriky úspěšná. Stalo se tu mnoho událostí a rozhodně ne všechny šly podle našich představ. Určitě však vím, že se jednalo o jedno z největších dobrodružství, co jsem kdy zažil. Náš plán prozkoumat region Kaffa, vytvořit světový prvosjezd řeky Dyntcha a doplout po řece Omo ke keňským hranicím se rodil celkem pomalu a krkolomně. Vše začalo asi před rokem v Bratislavě, kde potkáváme slovenskou část výpravy a kde padá bezprostřední rozhodnutí splout pravděpodobně naposled etiopskou řeku Omo, kterou má změnit plánovaná stavba přehrady.

Postupem času se však plány začínají měnit. Na povrch vyplynulo, že řeka Omo nepoteče tento rok naposled, a také to, že se řeka stává velmi oblíbenou destinací pro turisty, kteří rádi zaplatí za několikatýdenní dobrodružství na raftu. Prvosjezd na kajaku, který jsem plánovali, byl už uskutečněn italskou a americkou expedicí v minulých čtyřech letech. A tehdy se zrodila myšlenka, několik měsíců před expedicí, zkusit dojet až do oblasti Kaffa a sjet řeku Dyntchu, která je vydatným přítokem Oma. Všichni jsme byli nápadem nadšeni a snažili jsme o řece zjistit maximum informací.

Jediné, co o řece víme, je spád…

První týden v říjnu přilétáme do hlavního etiopského města Addis Abeba. Náš šestičlenný tým se hned rozdělil na několik skupin a každý má za úkol zařídit něco jiného, abychom co nejdříve mohli vyrazit na už dlouho očekávanou řeku. Na místním ministerstvu vodohospodářství získáváme konečně reálné informace o průtoku a spádu sto dvacet kilometrů dlouhé Dyntche. Následující den nás už pronajaté auto veze do provincie Kaffa, nikdo si však zatím nepřipouští případné riziko, ani se nepozastavuje nad tím, že jediné, co o řece víme, je spád, který bude obrovský, a že průtok bývá v tomto období největší. Nikdo však neví, jaký charakter řeka bude mít, jestli předpokládané převýšení 1 000 metrů bude postupné nebo spadne v sérii obrovských vodopádů a co se stane, jestli řeka bude nesjízdná a my budeme zamknuti na území nikoho. Zatím jsme všichni natěšení na dvacetidenní dobrodružství v africké divočině.

První kilometry si připadáme jako na jiné planetě

Po několika dnech přijíždíme do městečka Bonga, kde začíná naše vodácká mise. První kontakt s řekou, odvazujeme vše z auta a během několika minut je kolem nás stovka místních. Rozumím jejich zvědavým pohledům. Ten modrý plastový kajak a to nafukovací plavidlo je nad jejich chápání. Nabalujeme raft a až tady vidím, kolik materiálu vezeme s sebou, odhaduji to na 350 kilo, jídlo, stany, spacáky, drobné dárky, mačeta, sekera, pila, a to seznam zdaleka nekončí. Poslední pokus získání informací od místních, ale ti ani nevědí, co je o dvě stě metrů níže po řece, a že tato řeka ústí do Oma, je pro ně novinkou. Konečně vyjíždíme na dlouho očekávanou plavbu. První kilometry si připadáme jako na jiné planetě. Kolem nás nepropustná džungle, opice poskakující po břehu, ohromní ptáci kroužící nad hlavami, neskutečně velcí pavouci skákající do raftu a samozřejmě krásné peřeje do WW IV. První noc usínám nejistý, co nás čeká v následujících dnech a vidím stíny opic v měsíčním svitu, jak probíhají kolem stanů.

Na začátku byly i úsměvy

Kolem nás se vytvořila zelená nepropustná hradba a jediná cesta vede směrem dolů po řece. Občas vytáhnu mačetu, abych mohl prohlédnout následující peřej. Mačeta, která má místo ve špičce mého kajaku, se později ukáže jako pilíř celé expedice. Koncem dne se dostáváme do míst, kde řeka začíná nezvykle moc padat dolů, nocujeme na maličkém plácku a jdeme na prohlídku. Řeka začíná ukazovat zuby, několik skoků jdoucích rychle po sobě, to vše vyústí do dvojvodopádu. Raft se musí přenést a veškerá výbava také, na kajaku půjde sjet první půlka, ale druhý vodopád padá do kamenů. Pozoruju lagunu mezi vodopády; není tu moc místa na zastavení, asi tak pět metrů, než se řeka zlomí přes druhý vodopád. Sedám do kajaku a jedu. Začátek dobrý, nabírám rychlost a letím, potřebuju rychle zabrat, abych se dostal do laguny. Nejde to. Vidím hranu, jak se nezadržitelně blíží. Na poslední chvíli si všimnu malého vracáku na samotné hraně. Srovnám špičku, chytám vracák a skáču okamžitě na šutr. Klukům asi dost zatrnulo, když mě viděli vjíždět za hranu nesjízdného vodopádu a pak nevěděli, kde jsem. Vše je v pohodě a my pokračujeme v přenášení druhého vodopádu. Přichází první velký přítok a začínáme se dost ohánět v čím dál tím vydatnějších peřejích. Jedu první a ukazuju klukům, kudy s tím velkým raftem nejlépe projet. Padá noc a my poprvé spíme mezi kameny.

Začíná série nezdarů

Ráno plni odhodláni vjíždíme do dalších peřejí, řeka začíná padat čím dál tím více a situace nevypadá nejlépe. Raft se převrací, všichni v pořádku, ztratili jsme dvě pádla, jeden foťák, chvíli nám trvá, než se z toho dostaneme, ale musíme dál. Řeka se prokousává mezi obrovskými kameny a s raftem není možné projet. Začíná série přenášení. Nejdříve stodvacetilitrové loďáky, pak raft a následně sedám do kajaku a snažím se někudy projet. Spouští se vydatný déšť, který nás od té doby provází každou noc. Přece jen jsme v deštném pralese. Tábořiště jsou horší a horší.Většinou se nedá mluvit o místu na stan. K večeři nás čeká plátek sušeného masa a pak spánek. Další dny nanovo, pekelný spád, občas celá řeka zmizí v šíleném sifonu, přenášíme. Loďáky začínají být prodřené. Za poslední tři dny jsme ujeli dohromady tak tři kilometry. Přichází únava, první zranění a tady si poprvé kladu otázku, co jsme podcenili. Možná přemíra nadšení a opomenutí, že ne vše musí jít podle našich představ?

Ideální kempování

Musíme dál. Ráno se mi nechce ze spacáku, všichni ještě spí, je mlha a vše je mokré od nočního deště, ale jestli mám ještě vidět kámoše doma, tak je potřeba vstát. Filtruju vodu a pozoruju, jak ostatní vstávají. Vyrážíme, ale vše je při starém. Začíná se nám kazit jídlo a vše je mokré včetně stanů, spacáků a oblečení. Další den pryč. Řeka vypadá, že bude mírnější. Před setměním vyrážím na průzkum a jedu těch pár set metrů dolů a zpět. Sifon přes celou řeku, mlčím a jdu dělat revizi jídla. Půlka plesnivá a druhá mokrá. Máme jídlo na osm dní z plánovaných dvaceti, a to většina jídla je už v povážlivém stavu.

Najednou se řeka trochu otvírá a peřeje jsou opět WW IV, jedeme první kilometr a na všech je vidět obrovská úleva. Další a další kilometr za námi, nemůžeme tomu ani uvěřit. Peřej tak WW III, kluci rychle přistávají s raftem u břehu, nevím, co se děje. Proražený raft! Dvě dlouhé trhliny. Asi by to bylo moc radosti najednou. Srb s Mirem raft rychle zalepí a jede se dál. Vjíždíme do kaňonu a opět to vypadá špatně. Kluci se však drží a stále postupujeme rychle i přes dost náročné peřeje. Hladké stěny soutěsky vypadají tak nehostinně, i přes den je tu divné šero. Sifon, naštěstí jde v kaňonu přenést. Vidíme nový vydatný přítok a radujeme se, že už jsme pouze několik kilometrů před soutokem s Omem. Na soutoku se však nestačíme divit, řeka padá v obrovských stupních někam do neznáma. Krkolomně se dostáváme na druhý břeh a zůstáváme na soutoku. Řeka je tu totálně nesjízdná. Ohromná masa se valí dolů a proráží si cestu mezi obřími kameny, každou chvíli zmizí pod šutry. Nastává nový problém, peřeje nejdou už ani přenést. Kontrolujeme souřadnice GPS a až teď zjišťujeme, že soutok, kam jsme právě přijeli, není kousek od Oma, jak si stále myslíme. Dopluli jsme teprve k prvnímu soutoku a před námi je stále sedmdesátikilometrový kaňon na hranici sjízdnosti. Padá rozhodnutí, že tady naše putování po řece končí a musíme se dostat od řeky do jakékoliv civilizace. V noci nás déšť a stoupající voda vyhánějí ze skoro plovoucích stanů. Za celý týden řeka nestoupla ani o centimetr, i když každou noc prší, a dnes stoupla o půl metru. Uleháme opět mezi šutry, ale nikdo moc nespí.

Nekonečné přenášky

Teď už došlo i na oživování

Ráno vyrážíme ve třech do džungle na průzkum, jestli nenajdeme alespoň náznak nějaké civilizace. Deset hodin sekání mačetou. Snažíme se odhadnout směr nejbližších chýší, ale jde to pomalu. Večer se vracíme vyčerpáni a bez jakéhokoliv úspěchu. Večer Pítrs kolabuje, vidím, jak se z vteřiny na vteřinu hroutí na kámen. Miro neztrácí hlavu a po půl minutě Pítrse rozdýchává. To je asi poslední kapka do našeho trápení. Voláme o pomoc, které se nám dostává na české ambasádě, ráno by měl přiletět armádní vrtulník. Nechce se mi věřit, že by vše šlo tak hladce a jednoduše. Opět si hledám místo ke spánku mezi kameny a přemýšlím nad tím, jestli zítra už budu někde ležet pod střechou a poslouchat něco jiného než řvoucí řeku vedle mě.

Drama nekončí…

Co není nezbytně nutné, necháváme u řeky a jdeme nalehko najít místo, kde bude moci přistát vrtulník. Druhý den se však dozvídáme, že záchranná akce byla zrušena, jelikož jsou špatné povětrnostní podmínky a vrtulník nemá kde přistát. Sedíme u řeky a situace nevypadá nejlépe. Jídlo na dva dny a pokud odejdeme od řeky, tak nám voda vydrží tak na dvanáct hodin. Pokud však chceme přežít, musíme nahoru do kopců najít horskou vesnici. Vyrážíme směr hřeben a doufáme, že za ním budou žít nějací lidé. Po dvou dnech prosekávání se džunglí a překonání asi 1 200 výškových metrů nacházíme vesnici jménem Shama, naprosto vyčerpáni a bez vody, ale v bezpečí.

Dlouho jsem si kladl otázku, jestli šlo našemu dramatickému průběhu expedice zabránit. Podle mě shoda špatných náhod spolu s našimi ideálními představami o prvosjezdu divoké africké řeky vyústily v to, že jsme bojovali o holé životy uprostřed etiopské džungle. Nemyslím, že by někdo něco podcenil. Jen nevhodné plavidlo s nevhodnými potravinami na řece, která bude vyžadovat jiný přístup. Proto si myslím, že řeku tohoto charakteru je možné sjet na raftu a na kajaku jen za ideálních podmínek a s velkým rizikem. Jedná se o lokalitu pro vodáka naprosto ojedinělou, nebezpečí okolní přírody, to vše na řece o obtížnosti WW V – VI. Přesto si myslím, že se tato řeka stane v budoucnu zajímavou destinací pro vodácké expedice z celého světa. Proto bych se rád ještě jednou vrátil a dokončil naši druhou půlku řeky Dyntcha.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: