Jarní Tanvaldská Kamenice – prostě pohoda pádlování

Slovo dalo slovo, v pátek navečer navazujeme lodě a v sobotu ráno v nekřesťanských 5:55 (o hodinu dříve, než do Kolbenky) vyrážíme směr Plavy. V Praze k nám ještě přistupují Trnkáči – Roman a Filip, takže konečné složení posádky: Stankáči 3 ks, Dáša + Trnkáči 2 ks.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Cestou probíráme, jak bude probíhat přeprava auta s plným vlekem lodí. Po prohlášení Dáši, že první jízdu vynechá z důvodu padlých stromů a neprozkoumaného řečiště (a ještě čerstvých vzpomínek na stromový kontakt z Chomutovky), je rozhodnuto. Plán je takový, že dojedeme autem na nádraží do Jesenného, Dáša odveze auto s loděmi do Plavů a my pojedeme do Plavů vlakem, abychom alespoň trochu prozkoumali řečiště. Koleje totiž vedou podél Kamenice a většinou je na ni i vidět.

Po anabázi soustav jednosměrných silnic v Železném Brodě se nám konečně daří odbočit na silnici III. třídy směr Jesenný. Značka hlásí, že se silnice v zimě neudržuje, ale chlapi asi zapomněli napsat, že se pro jistotu neudržuje vůbec. Trošku spěcháme, jelikož za 12 minut nám má odjíždět vlak, ale stav vozovky vůbec nedovoluje zařadit 3. rychlostní stupeň. Nakonec jsme na nádraží včas. Čeká tu dalších 5 vodáků ,již oblečených a s loděmi.

České dráhy nezklamaly – všechny vodáky s loděmi podle osvědčeného zvyku vyf…ly, respektive ani je nenechali přiblížit k vozové soupravě, přesně jak jsme s Romanem očekávali. Objektivně ale nutno uznat, že jediný vagón motoráčku byl již dost plný. A tak nastupujeme bez lodí.

Ve vlaku jedeme společně i s běžkaři a skialpinisty, takže všichni milovníci H2O v jakémkoliv skupenství. Pro omladinu je to zážitek (že jedou vlakem) a hlavně nastoupil autobusový efekt, že prý tam dole (v řečišti) je to v pohodě: „to dám zprava, to zleva, vlny nic moc…“ I když s Romanem oponujeme, že z vlaku to určitě vypadá jinak než z lodi, chlapci si statečně vedou svou.

A samotná jízda na vodě? Ze začátku pohoda, jedu jako první a říkám jaké budou úseky řeky, prostě pohoda. Do té doby než přijdou Drškovské schody. Najíždím do nich lajdácky, bokem do rolády, a první eskymák je na světě. Je to hezké probuzení – teplota vody cca 4 °C.

Pokračujeme dále a u pomníčku vystupujeme a jdeme zkontrolovat stav stromů a naplavených větví v Prádelně. Stav je ucházející, ale kluky upozorňujeme, že dole u velkého kamenu je naplavená hromada dříví. „Musíte stihnout jet vpravo, když to nestihnete, půjde to proskočit i vlevo.“ (k tomu se ještě vrátím).

Pak přichází soutěska, kterou si pro jistotu také předem prohlížíme ze břehu a děláme pár fotek. Omladinu seznamujeme s Francovým kamenem, který není za tohoto stavu skoro vůbec vidět. Soutěsku zvládáme pěkným průjezdem.

Následuje Tobogán (Hoši se stále ptají, proč se tomu tak říká. Myslím, že už vědí.) Nad Tobogánem jsou padlé dva velké stromy, ale dají se v pohodě přejet vpravo. Průměr jejich kmenu u kořenu má asi metr. Klukům radíme správný průjezd Tobogánem, hlavně ať se nese…ou doprava. Filip se několikrát ptá proč a my mu několikrát s Romanem říkáme, že tě to pak vtáhne do vracáku a jebne na skálu. Komu není rady tomu není pomoci – viz fotky. Ale pochvala, že nevykrysil, když ho to protáhlo po skále. Zbytek družstva dává Tobogán v pohodě.

Na jezu stále Jirka vymýšlí jak by se to dalo skočit , posílám ho k šípku, ať neblbne, že příští týden jedeme na dálný východ, tak není třeba žádných úrazů. Skáčeme si alespoň malý jez před Jesenným.

A druhé kolo. Dáša se definitivně rozhodla, že na to dnes nemá koule, tak to zbývá na nás. Rozhodujeme se, že tentokrát už zastavovat nebudeme a pojedeme celou trasu rovnou. To je však jen naše představa.

Držkovské schody – Jirka do jich najíždí úplně stejně lajdácky jako já v předchozí jízdě a další eskymák je na světě. Jenže to je zatím jenom začátek.

Pak přichází Prádelna s výše jmenovaný kamenem obaleným větvemi. Jirka do peřeje najíždí laxně (což mi pak dodatečně potvrzuje) a vestou se v proudu zahakuje za trčící větev. Prý se musel ještě přitáhnout, aby se z ní vyprostil. Přitom mu však noha vykluzuje z kolenní opěrky a následné rozplavbě se již nedá zabránit. Peťus bravurně reaguje, aby to do bráchy nenapálit a proskakuje to zleva skrz jiné klacky (velká pochvala). Loď odchytáváme a vyléváme na konci Prádelny. Naštěstí nám neuplavala dál a Jirka je v pohodě a bez zranění (taky naštěstí, protože to smrdělo velkým průserem).

V Tobogánu má trošku problém Roman. Vyváží ho to na skálu a musí zvedat. Po vyeskymování a opětovném nájezdu do proudu musí zvedat znovu.

Dál už se nic dramatického neděje. I Jirku skákání z jezu přešlo, protože je mu pěkná zima.

Navazujeme lodě a za začínajícího deště vyrážíme k domovu. Déšť nám alespoň umývá vozík, který je z místních komunikací řádně špinavý.

Zvláštní poděkování Dáše za přesun auta.

P.S.: Na Kamenici bylo poměrně dost vodáků, kteří se standardně zdraví Ahoj. Ale byli tam i vodáci z PLR (Polská Lidová Republika) a ti ani nezabučí na odpověď. Neví někdo proč?

Původní článek najdete na stránkách Chomutovské kanoistiky zde.

Nedávno se s námi Chomutovští vodáci podělili také o své zážitky z jarního splutí Schwarze Pockau, článek hledejte tady.