Ten nápad jsem měl někde v koutku schovaný už roky. Řekne se „Jel jsem Berounku“, ale realita bývá taková, že šlo jenom o kousek Berounky. Přitom celá má podle kilometráže 139 km. Letos v rámci intenzivních příprav na maraton na Yukonu jsem začal vyhlížet, kdy budou podmínky pro uskutečnění sjezdu Berounky.
Týden po Berounka maratonu zapršelo v povodí zdrojnic a na vodočtech se ukázal stav, který se pohyboval plus mínus okolo hranice prvního povodňového stupně. No a tak jsem v sobotu velmi brzo ráno (vlastně v noci, do práce by mne v takovou hodinu nevytáhli) vstal a za stálého snídání odjel do Plzně. První zádrhel nastal, když podle mapy vyhlídnuté schůdky u Anglického nábřeží byly zvednuté právě kvůli zvýšené hladině vrátkem do výšky a tím pádem nepoužitelné. Tak jsem popadnul košík, pádlo a loď a vydal se směrem po proudu. Přímo naproti jakémusi místnímu pivovaru je totiž super místo, kde se dá nasednout na Radbuzu.
V 6:30 už jsem seděl v lodi a odrážel se do proudu hnědé vody. Teklo to víc než normálně, ale žádné drama. V lehké mlze jsem dojel kilometr na soutok s Mží a tedy vznik Berounky. Tady už je řeka dost mohutná, ale jak proud zdržuje jez Bílá Hora, tak stačilo jenom dávat pozor na větve. Sžívám se s novým zkráceným dřevěným pádlem, je to ultralehký maratonský nástroj, výsledek řady let vývoje.
Pár vlnek u kostela Svatého Jiří bylo v pohodě. Místní znalec mi říkal, že Bílá Hora se dá jet i za tohoto stavu, ale na první pohled sám a s otevřenou kánoí zcela jistě ne. Po přenesení jezu a pod elektrárnou Bukovec nastala nejrychlejší část cesty, kde se na GPS ukazovalo až 18 km/h. Tady už bylo potřeba dávat velký pozor a hlavně se nenechat vtáhnout proudnicí pod vrbičky. Bukovec jsem přenesl, ostatně jako skoro všechny další jezy, takže nemá cenu je vypisovat všechny jednotlivě, protože je jich na trase celkem 25. Což při takovém podniku celkem zdržuje, i kdyby trvalo přenesení jednoho pět minut, včetně obtížného nasedání v rychlém proudu pod jezem, tak to dohromady dělá dvě hodiny.
Dál je krásné lesnaté údolí a vůbec tenhle úsek z Plzně mi přijde vodáky opomíjený zcela neprávem. Rozvalený jez Dolany šel jet táhlými vlnami v levé části. O kousek dál na místě startu Berounka maratonu bylo znát, o kolik je hladina vyšší oproti stavu přes týdnem. Dál to pěkně svižně utíkalo, tady má řeka pořád ještě docela spád. Jez Telín šel taky sjet. I když v tomhle proudu a síle řeky je prostě potřeba dávat pozor i na známých místech.
Protože údolí Berounky je docela klidné místo opuštěné i kvalitním datovým signálem, tak jsem z poslechu oblíbeného blues rádia přehodil do sluchátek audioknihu Jako v nebi, jenže jinak od Aleše Palána. Což je jeho druhá kniha o různých samotářích, nebo poustevnících a k dlouhé sólo jízdě na lodi se to docela hodí. U některých jezů nebylo skoro poznat obvyklá vysedací místa, protože ta byla pod vodou a bylo potřeba vysedat (i pod jezem nasedat) jinde. Nasedání pod jezem bylo často napínavé, protože tam býval rychlý proud, který po pár metrech od nasedacího místa hnal někam pod vrbičky. Tady se vyplatila znalost manévru „Back ferry“ podle Billa Masona, což je zpětný traverz s kontra záběry, při kterém je loď pomalejší, než proud a dá se bezpečně dostat do řeky.
Mimo voleje jezů loď letěla jako šipka a za chvíli jsem projížděl pod hradem Krašov. Předpověď počasí byla nejistá, s tím, že může přijít ledacos. No a taky se začaly sbírat na pravém břehu mraky a začalo pořádné hromobití. Ale podle radaru se zdálo, že to snad stihnu a bouřkový mrak se protáhne někde za mými zády.
U Skryjí začalo lít. A lilo pořádně. Akorát vepředu byl pořád takový srpek modré oblohy, tak jsem se za ním hnal jako ten oslík za mrkví, co před ním visí na provázku. Jenomže mrak se ve skutečnosti pohyboval zároveň se mnou a v Branově, obvykle cíli maratonu, už pro množství dešťové vody loď ztrácela stabilitu. Já byl promoklý na kost a částečně po zatopené cestě jsem dojel do kempu. Tady osazenstvo u kiosku sledovalo přenos mistrovství v hokeji s velkými výpadky v signálu. Všude narváno, tak jsem se převléknul na záchodě a pod slunečníkem kus od kiosku čekal, než přejde liják, alespoň z nejhoršího. S takovým zdržením itinerář nepočítal a bude to potřeba prostě dohnat. Po asi půl hodině se dalo pokračovat. V Roztokách nebylo ani pomyšlení přenášet vlevo, tam to není pěkné ani za malé vody. A jak jsem si tak šel s lodí na hlavě, v obyčejné bundě po starším bratrovi, s košíkem a vestou v ruce jak hajdalák, tak koukám, že tam má školení Vodácká škola záchrany. Všude spousta předpisově ustrojených vodáků v suchých oblecích, házečky a tak a já tam dělám takhle ustrojený se svým halekáním „ahojů Petrovi Ptáčkovi trošku ostudu.
Pořád drobně prší a časový plán vychází těsně. Nechávám rozhodnutí jestli pokračovat na Beroun, kde už půjde dobře odhadnout, jestli to vychází. V Berouně to vychází pořád těsně, ale počasí se lepší, tak se rozhoduji pokračovat, prostě to nějak vyjde, ale musím jet co nejrychleji. Údolí mezi Berounem a Karlštejnem je super, ale vlastně jako skoro celá krajina okolo Berounky.
V Karlštejně si dělám tradiční fotku s hradem, který na krátký moment vykoukne z bočního údolí. A přenáším další jez. To ještě nevím, že za další týden tam budou hasiči lovit tátu s dětmi, co si vyjeli za povodně.
Dál je to jeden jez za druhým a trošku mě to znervózňovalo, bere to čas a už ubývalo světla. A světlo jsem nějaké chtěl mít určitě na poslední úsek z Černošic. Vyšlo to docela těsně, ale peřeje jsou za tohoto stavu zalité a mnohem mírnější, než za nižší vody. Nakonec to klaplo přesně tak, že po průjezdu Radotínem padla tma a na soutok s Vltavou jsem přijel už reálně potmě.
Ještě jsem udělal smyčku do Vltavy, aby to bylo opravdu jasné a vrátil se kousek zpátky na místo, kam se dá zajet autem a kam pro mě právě přijel ochotný obětavý kamarád, aby mě vyzvedl a odvezl zpátky k mému autu do Plzně.
Celá cesta 140 km mi trvala 15 hodin. Určitě by se to dalo uskutečnit i rychleji, ale když člověk jede sólo, tak je potřeba být opatrný a takhle to prostě stačilo k uskutečnění jednoho z plánů. Normálně je proud řekněme 2 km/h a teď se dalo počítat třeba čtyři nebo pět. Nejběžněji ukazoval rychloměr 12 km/h. Tohle byl takový další střípek k těm obecným představám že Berounka neteče. A že se tam musí pádlovat. No to teda musí, ale pořád si tak nějak idealisticky myslím, že to k věci patří.
