HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kanadské příhody

Kanadské příhody

O tom, jak jsem v Kanadě s pádlováním začínala, si můžete přečíst v prvním článku mého kanadského vyprávění. V červnu jsme začala s tréninky na práci safety kajakáře, raft guida a kayak guida. Při téhle práci se vám mnohokrát přihodí spoustu vtipných, dobrodružných i neveselých situací a byla by velká škoda se o ně nepodělit.

Jak jsem se skoro vdala
Jeden den jsem měla práci safety kajakáře na řece Salmo. Nádherná řeka obtížnosti WW III a IV, zablokovaností podobná Jizeře z Mýta, ale kontinuální a nesmírně technická na raftování. Měli jsme bandičku mladých lidí a kluci se mě ptali, kde je teď můj domov, jak dlouho chci v Kanadě zůstat atd. a na konci jsem dostala od jednoho týpka kartičku: „Tady je moje číslo, já si tě vezmu.“ Jeho výraz při podávání lístku byl naprosto vážný a šéf u toho byl a říkal, že normálně dostáváme dýška, ale tohle ještě nezažil.

Obvyklá sranda fotka před raftovým výletem

Jak jsem nevyhrála závod
Protože na víkend nebyl shon co se týče práce, dostala jsem volno a mohla odjet na Kicking Horse River Festival. Sehnala jsem si přes facebook spolucestovatele, ale bohužel se z práce nedostal dříve, takže jsme vyrazili do Goldenu až kolem sedmé večer a s časovým posunem jsem se dostala ke spánku až ve 3 hodiny ráno. Dopoledne jsme se potkali s ostatními kajakáři v kempu. My jsme se naložili do autobusu, lodě do náklaďáku a vyrazili na horní úsek. Jelo se společně ve dvou větších skupinách, nechtěla jsem být v davu, a tak jsem jela první.

Bylo nás asi kolem 50 lidí. Po dojetí vršku byl oběd a pak se jel spodní kaňon, ale já byla úplně vyčerpaná, tak jsem se rozhodla dát si odpočinek, trošku si schrupnout a ušetřit energii na odpolední závod. Energie sice moc nebylo, ale ostatní byli taktéž vyčerpaní, a tak se sešla jen hrstka udatných závodníků. Půjčila jsem si na závod Veloce, kterého jsem naposledy pádlovala v říjnu a rovnou závod. Nejdříve se jel začátečnický závod s hromadným startem přes peřeje WW II. Pak následoval početnější kajakcross na peřeji obtížnosti WW III + – IV. My holčičky jsme se sešly akorát ve čtveřici, takže jsme si mohly dát rovnou finále. Vyjela jsem z vracáku první a pěkně si to mastila do nájezdu, jenže ouha! S touhle lodí se jezdí docela jinak a na vodnaté řece to bylo obzvláště znát, k tomu narychlo nedoladěné sezení… Zkrátka než jsem stačila otevřít oči po ošplouchnutí první vlnou vedle hrůzostrašně vypadajícího válce, byla jsem v pravé části řeky, kde je pomalý proud a ztratila tak vedení.

Průvodcování nafukovacích kajaků aneb duckey trip

Pádlovala jsem dál co se dalo, v zatáčce jsem byla ještě těsně za třetí závodnicí, ale pak mě další vlna odsurfovala do vracáku a já ztratila tempo úplně. No tak škoda, tahle loterie na rychlejší loď se nevyplatila, ale tak do příště vím své. Kluci to měli napínavější, ve finále jelo osm závodníků najednou a bylo těžké rozhodnout, kdo se první dotkl banneru. Po závodech, které končily až v devět hodin, jsme se přesunuli do mého oblíbeného baru Rock Water a tam proběhlo vyhlašování a udělování cen. Dostala jsem tričko za to, že jsem pádlovala ZET boat od dovozce ZET lodí. Pak následovaly sranda soutěže o ceny, jako např. kdo první udělá deset kliků a tak. Pak se pilo, jedno, tančilo…

Druhý den jsem jela konečně spodní úsek – soutěsku – za střední vody. Jela jsem jen se dvěma místňákama, takže mi pěkně popsali, kam mám a nemám jet. Jen krátký úsek je WW IV, všechno ok, zbytek II – III. Tam jsem vymetla největší válec v tomhle úseku, vypadalo to jako vlny, ale vyklubal se z toho válec. Spadla jsem do něj bokem, vyeskymovala a koukala s překvapením na kluky, co to jako má být. Pak přišla na řadu surfovací vlna. Bolely mě nohy, a tak jsem zajela do vracáku a protahovala se, najednou koukám po proudu a tam vidím plaváčka. Bylo mi divné, že by někdo jel za námi a plaval, ale Peter si dál klidně surfoval na vlnce. Rychle jsem se zašprajdovala a jela vylovit kamaráda. Konečně si Peter všiml, že se něco děje a rozjel se námi, naštěstí tady už žádná peřej nebyla, takže záchrany proběhla rychle. Po jedné jízdě byl už čas vypravit se na dlouhou cestu zpátky, stavili jsme se ještě v hot springs, dát si relax po náročném víkendu.

Peřej Aspen narážíme bokem do šutru

Jak jsem dělala zkoušky na raft guida
Zanedlouho přišel den mé závěrečné zkoušky s raftama. Sice jen na úseku WW II- III, ale řeka je celkem vodnatá, mohlo být kolem 220 cms. První dopolední rundu jsem měla parádní silnou posádku, a tak jsme v úseku s peřejemi chytli největší vlny a měla jsem bezvadnou lajnu a dokonce jsem dostala pochvalu od šéfa.

Ale pak přišel odpolední výlet, kdy šéf už nejel v raftu se mnou, ale dělal safety kajakáře. Měla jsem si vzít silnější posádku, ale naopak jsem měla plný raft velkých, těžkých lidí. Dobře jsme si popovídali, ale pádlovat se nenaučili. Dojeli jsme klidný úsek a chystali jsme se na největší peřej. Jela jsem jako druhý raft, jenže první raft chytl naneštěstí kámen v nájezdu do peřeje, což je zbrzdilo, takže jsme se dostali moc za sebe. Neviděla jsem přes první raft a s těžkým nehybným raftem se blbě manévruje.

Najeli jsme moc do pravé části a chytli jsme bokem vyčnívající kámen, o kterém sem ani dřív nevěděla. A jen tak tak, že lidi nevypadli z raftu. No nic, naštěstí jsem stihla srovnat na další dobrou vlnu, která nás parádně skropila. Na konci jsem chytla největší válec mírně bokem a prosurfovali jsme ho tak, že mi vypadla klientka. Naštěstí do vracáku a s úsměvem na rtech. Rychle jsme jí vytáhli a pokračovali dál. Věděla jsem, že za tuhle lajnu licenci nedostanu, ale za to jsem dostala pěkný dýško.

Nastal pokus číslo dvě na rafty, tentokrát jsme měli bandičku osmnáctiletých kluků ze Saskatchewanu. Kluci nikdy nebyli na vodě a taky se divili tomu, jak je řeka čistá. Čekala závěrečná peřej a s ní i povel od šéfa: „Tak teď chci, abys při dávání pokynů křičela Forward, bitches!“ Kde jinde si tohle můžete dovolit. Ok, tak forward bitches, občas jsem na to zapomněla a část posádky přestala pádlovat. Po části s peřejema jsme šli ještě skočit z houpačky, to se kluci pobavili, každej šel aspoň třikrát a já musela skákat taky. Myslím, že na svojí první vodu jen tak nezapomenou.

Surfování Turbocranceru

Jak jsem pádlovala v noci

Jako kdyby to noční ježdění nemělo mít konce… To jsem se doploužila zničená do dvou tripech domů, dala si sprchu a v 10 hodin se pomalu ukládala ke spánku. Ale na druhý den nebyla zatím práce, a tak jsem obeslala všechny kamarády, jestli nechtějí pádlovat další den. Ari odepsal: „A co děláš právě teď? Chystáme se na noční jízdu“. Vykouknu na balkon, žádný hvězdičky, no ale co se dá dělat, nikdy neumím říct ne, co se týče pádlování. Ok, sednu do auta a za 20 minut jsem tam.

Ještě nikdy jsem nejela noční jízdu na kajaku, ale řeku známe, tak proč ne. Dorážím do kempu a padá další bláznivý nápad, že Ben, co je tady na návštěvě ze Zélandu, chce zkusit topo duo. Nikdo z kluků se dopředu nevejde, a tak pojedu já. Nikdy jsme spolu nepádlovali, to by bylo v pohodě, ale zélandská angličtina je pro mě furt trochu oříšek. Nasedáme a já zjišťuju, že nemám žádnou kontrolu nad lodí. To se mi moc nelíbí, hlavně když bouráme do prvního kamene a já ječím.

Znám tady už každý balvan v řece, protože s raftama se jim chcete vyhnout, ale Ben očividně ne. Je fakt tma jak v ranci, slyšet je jen šplouchání vody a vidím tak na dva metry před sebe. Lehké peřejky na rozehřátí, loď je rychlá a pěkně boofuje o vlnky. Před trojkovou peřejí zkoušíme pár eskymáků. Je to fakt zajímavej zážitek, snažím se navigovat, ale Ben mě moc neslyší. Blížíme se k válci Turbocrancer, který je teď skoro přes celou řeku. A já dostávám parádní faceshot s výplachem nosních dutin. Ale řechtám se, další kajakáři surfují na vlnách a zkoušejí najíždět do válce. Vytlemení dopádlováváme poslední peřej k autu, kde už jako obvykle máme vychlazená piva a večírek může pokračovat.

Surfování Turbocranceru

Jak jsem zachraňovala
Na nedělní rafting jsme připravovali ráno dodávku, protože autobus byl stále ještě v opravě. Náš šéf John měl na raftování členy rodiny své nastávající, a tak na nás apeloval, aby bylo všechno v pořádku. Ještě jsme měli dva další klienty a pěkně jsme konverzovali až k cestě na nasedačku. Je to polňačka vedoucí k vodě a musí se odbočit doleva docela rychle, protože z druhé strany přijíždí auta ze zatáčky. Při odbočování se nás rozhodla předjet skupina motorkářů. Seděla jsem na pravé straně auta, ale i tak jsem si všimla motorkáře, který těsně kolem nás projel a pak narazil do auta v místě kola a přeletěl přes kapotu na cestu. Lidi v autě ječeli, ale řidič zastavil až po nárazu. Nestihla jsem ani zakřičet stop. Hned jsem vylézala z auta, že půjdu pro lékárnu do raftu. Tak ten bude na kaši, to snad ni nechci vidět, ale byla jsem připravená dát první pomoc. John byl ale rychlejší a poslal mě brzdit auta na silnici, aby nenarazily do vozejku, který ještě částečně trčel do silnice.

Čas běžel úplně jinak, chlapík v jednom autě se mě ptal, jestli už jsme volali záchranku a já jsem mu odpověděla, že nejspíš jo, protože nás bylo hodně. Po chvilce jsme přeparkovali auto s vozejkem. Já jsem konečně mohla zjistit, co se stalo. To už přijížděl místní hasič, který zablokoval provoz na silnici úplně a za chvíli nějací záchranáři s velkou lékárnou. Kupodivu nikde krev, neměl na sobě skoro ani škrábanec. Jen se praštil do hlavy, ale už to nebylo na asfaltu, měl sakra kliku. Řekla jsem jim, že mám tu jejich CPR C licenci, že můžu pomoct (pro upřesnění, tady lidi nemají tušení, jak poskytnout první pomoc, pokud to vyloženě nevyžaduje jejich práce). Tak jsem se dostala k držení hlavy, nasazovali jsme límec a dávali masku s kyslíkem. Komunikovala jsem s chlapíkem a sledovala, co dělá. Byl trošku mimo, že nechtěl prej nazazit do stromu, ale strom byl úplně jinde. V duchu jsem si říkala, že strážní andělé si dnes zamakali. Naši dva klienti drželi deku na stínění. Pak jsme stříhali triko a konečně přijela ambulance a já jsem nosila další kyslíkový lahve, nakládali jsme chlapíka na vozík k převozu. Bylo to opravdu štěstí v neštěstí i v tom, že byli okolo samí schopní lidé. Šéf měl spíš starosti s policií, očekával, že se to bude vyšetřovat, ale chlapík už měl dřív lístek za předjíždění přes plnou čáru a na místě byli lidi, kteří potvrdili, že viděli blinkr auta. No a pak už jen dojet ten výlet, aby si ho lidi užili.

Opět Turbocrancer

Jak jsem si půjčila loď Protože se mi po Velocovi stýská, rozhodla jsem si vypůjčit si ho od Carla, distributora ZET lodí v Kanadě. Předtím ho měla půjčeného jedna kajakářka tady z okolí a domluvili jsme se, že mi ho vyloží na základně druhé raftovky. Ještě píšu klukům zprávu, jestli je loď schovaná, protože není moje a dostává se mi hned odpovědi: „Neboj, nikdo jí nevezme.“ Když večer přijíždím, moje první automatická otázka je? Není náhodou na stromě? Ari to zamlouvá, ale po chvilce kontroluju strom a loď tam vážně visí. „Jak si to mohla vědět?“ „Znám vodáky, ne?“ Před ranní jízdou tedy probíhá akce sundej si loď. Pak jsem si mohla dát sólo ranní jízdu pro hezký den.

Jak jsem jela s nafukovacími zvířátky Ve středu mám po fyzioterapii, ale i tak sedám do auta a jedu k řece, můžu aspoň dělat řidiče pro ostatní. Koukám, že ostatní nafukují matrace a jiná plavidla. „To jako vážně?“ Neměla bych po fyzio hned pádlovat, ale Ari mi nabízí, že vezme podlahu od raftu a já nemusím brát pádlo. Jedeme ve složení: Sam – nafukovací miniraft, aneb bazének se dvěma směšnými veslíčky. Lary – nafukovací žirafa a Lau – safety kajakář. Každá vlna mě katapultuje z matračky, ale je to náramná legrace. Nepojedeme přece chicken lajnu a bereme vracáky a zkoušíme najíždět i do válce. Samovi utíká vzduch v jeho plavidle, tak občas drncne zadkem o šutry. Hrajeme na to, kdo koho shodí z plavidla nebo kdo komu vyfoukne matračku. Tahle jízda byla fakt povedená.

Surfujeme - tady si povšimněte hlavně mých namakaných zad :-)

Jak jsem málem plavala na ZW První část naší raftové sekce je ZW- WW I, řeka má kolem 20 °C, takže lidi hodně plavou. Dělala jsem safety kajakáře a učila jedno dítě, jak chytit madla na kajaku, a tak jsem si všimla na poslední chvíli, že se blížíme ke kameni, který je těsně pod vodou. Tak jsem rychle dávala instrukce rafťákům, aby ho vytáhli do lodě a netrefilo kámen. Jenže mezi kámen a raft jsem se dostala já a ještě bokem, takže jsem se převrátila a raft šel přeze mě. Kámen jsem trefila hlavou, ale říkala jsem si, že teď rozhodně nemůžu plavat, snad nejsem pod raftem. Guide si toho naštěstí všiml a pádloval dozadu, tak jsem měla prostor na zvedání. Pro příště opravdu nepodceňovat lehké úseky, hlavně na řece, kterou pádlujete denně.

A protože mám zážitků opravdu hodně, nechám vás si na ty další ještě počkat do dalšího dílu. Ale už teď prozradím, že budu vyprávět hlavně o creekování. I nějaký ten vodopád tam bude! Tak se těšte.

Foto: Nelson Whitewater rafting company

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: