KAZAN – řeka, která nás nelákala (2. část)

KASKÁDY

Hned za jezerem nás čeká dva kilometry dlouhé přenášení úseku zvaného Tři Kaskády.

Řeka je tu široká 200–300 m a v podstatě tvoří tři schody propojené peřejemi.

Přenášíme asi 200 m na krásné místo nad malým vodopádem a kempujeme. Zítra nám bude přenášení trvat celý den. Kombinujeme přenášení a koníčkování. Občas při kraji loď popustíme po laně a ušetříme si přenášené metry. Dokonce odvalíme ze dna pár balvanů, abychom kánoi uvolnili cestu v mělčinách u břehu. Cokoliv je lepší než přenášení.

Diskutujeme, zda nesplavit úsek mezi druhou a třetí peřejí. Nakonec se nerad podvoluji přenášení, ale nejsem přesvědčený, že bychom traverz stihli. Pozdější pohled zdola potvrzuje správné rozhodnutí. Byl by to boj o život.

Spíme na konci kaskád na místě s krásným rozhledem. Ráno pak musíme loď a veškerou bagáž spustit po laně přes 30 m vysoký utržený břeh s volnými kameny do malé zátoky. Složitě manévrujeme, aby nám uvolněné kameny nezasáhly hlavu či nepoškodily loď.

10 000 KARIBŮ

Již jsme ztratili pocit času. A rozlehlý prostor bez opěrných bodů nám dává pocit, že ne my, ale krajina, mraky i zvířata se pohybují. I řeka ubíhá pod kánoí, která jakoby stojí v čase. Šamani to nazývají skutečný vhled do reality a nejde popsat, jak naživu se cítíme.

Potkáváme malé skupiny pižmoňů a karibů. Kochám se sledováním ryb pod vodou, které ve správném světle a úhlu vidím i na několik metrů.

Na jednom jezeře nalézáme ostrov, v podstatě uhlazený kus skály bez jakéhokoliv porostu, kde si po třech týdnech blaženě myjeme hlavy a těla v ledové vodě. Nejsou tu komáři ani muchničky. Vaříme si večeři a nastavujeme naše hubená a poštípaná těla slunci. Jak málo tu stačí k dokonalosti!

V dalších dnech na nás zaútočí východní počasí. Zoufale prohledáváme břehy ve větru a dešťových poryvech. Kemp se nám musí líbit, zvlášť když má být na delší dobu. Jen tak nás dobíjí energií. To je jedno ze základních pravidel, kterým se řídíme každý večer.

Není to nakonec zázrak, ale zajímavé místo u velkých balvanů, které působí přívětivě. Je tu i dobrá rybařina, jak zjišťujeme v přestávce, kdy déšť a vítr na chvíli poleví. Dva dny nás to tu přišroubuje k zemi bez možnosti pohnout se dál. I to je ale vítaná část pobytu. Za špatného počasí, kdy se dá jet, jedeme, abychom se zahřáli. Za hezkého počasí jedeme, abychom se vyhnuli špatnému počasí. Nyní zbývá třetí možnost – spánek a odpočinek. A vaření palačinek.

Před jezerem Yathkyed (čti Jatkájed), největším jezerem na této cestě, se dívám na podivně zbarvenou horu. Přijíždíme blíže a šokuje mě, že se hýbe. Je to hora pokrytá stádem karibů.

Přistáváme u břehu a s fotoaparáty mezi nimi chodíme několik hodin.

Konečně. Náš cíl, o kterém se bavíme 15 let. Obrovské stádo karibů. John si dojatě sedne na kámen a užívá si, jak si ho zblízka chodí prohlížet mláďata i jejich matky. Já se procházím opatrně podél okraje stáda a dávám si dobrý pozor, abych se nedostal dovnitř, kde je obrovská tlačenice.

Vystupuji opatrně kolem nich na nejvyšší bod okolí a počítám stádo optickou metodou. Dívám se skrz čtverec pomocí prstů na délku paže a počítám v něm kusy. Pak počítám čtverce.

„Johne, je jich určitě přes 10 000. A to jen kam dohlédnu.“ John jen pokývne a já vidím, jak ho to nezajímá. Užívá si energii a dynamiku stáda. Fotografujeme, ale postupně spouštíme aparáty dolů, ono to prostě ani vyfotit nejde. Sednu si jako John a jen se dívám. Sedíme bez hnutí několik hodin.

Žádný televizní pořad nebo film nemůže zprostředkovat zážitek nejpočetnějšího stádního zvířete na světě. To obrovské množství a zároveň tolik detailů. Mláďata shánějící matku, matky kojící mláďata nebo matky netrpělivě odhánějící příliš hladová mláďata. Žárlivé funění samců. Přeskupování. Hledání a nalézání. Běhy do svahů a ze svahů, točení se v kruzích. Je to intenzivní. Je to radost. Je to život. Pomalu začínají nabírat směr na východní, jihovýchodní obzor a za půl hodiny mizí. Jako by tu nikdy nebyli. Po nízké trávě tundry se opět prohání jen vítr.

„Milane, víš co je úžasné? Kdyby nepřišel ten vítr z východu a na dva dny nás neuvěznil, nebyly bychom tu dnes odpoledne…“

Mlčky odpádlujeme na plochý kamenný ostrov. John ještě muškaří při půlnočním slunci těsně nad obzorem. Ten rituál znám. Je to jeho meditace.

Dnes budeme usínat šťastni. A ne proto, že se nám splnil sen, ani z vděčnosti, co jsme prožili. Stádo nás naplnilo svou živostí, bezprostředností, krásou a energií. Viděli jsme jedno ve všem a vše v jednom. Přeneslo na nás radost ze života.

Teď teprve plně chápu eskymáckou holčičku, které jsem se před lety zeptal, jaké je podle ní nejhezčí zvíře. Udiveně se na mě podívala: „Přece Karibu.“

John skládá muškařský prut, zima začíná zalézat pod nehty. „Víš,“ říkám, „tohle je na celý život.“ John se na mě dlouze podívá a začne se víc a víc usmívat. Beze slova lezeme do stanů.

BOUŘE

Druhý den vplouváme do jezera Yathkyed. Cestou na březích vidíme hodně vlků. Je to jasné, následují karibu. Naděje, že ráno spatříme alespoň část stáda, se nenaplnila.

Jezero je jednoduše obrovské. Při pohledu k jihovýchodu tušíme vzdáleně břehy až 90 km daleko. Vše na východ a na jih je jen moře. My musíme jet podél západního a severního břehu několik dní k výtoku z jezera.

Dnes se do nás opírá boční východní vítr, na který se jede nejhůře. Téměř nemohu změnit kurz, byť o několik stupňů. Musíme jet alespoň 20 úhlových stupňů na vlny, jinak nepodjíždí pod lodí, ale převalí se přes bok a zaplaví nás. Při každém nárazu vln se protlačí pod krycí tkaninou několik litrů vody. Proto musím neustále loď stáčet na vlny a už za hodinu mě z toho šíleně bolí pod pravou lopatkou. Je to učiliště na akceptování bolesti.

Za několik hodin se na obzoru začnou tvořit černé mraky. Přistáváme, kupodivu je v malé zátoce i oáza malého křoví, takže rychle stavím plachtu mezi větvemi a děláme si pod nimi brzký oběd. Do pěti minut na nás někdo doslova lije vědra vody. My už ale máme dřevo nasbírané v suchu pod plachtou.

Kolem je vegetace bičována větrem, téměř není vidět pro silný déšť. Sedíme v teple a pijeme v klidu kafe. Oba milujeme tyto drobné radosti z cesty.

Počasí se uklidňuje a stačíme ve středně silném větru dosáhnout kličkováním mezi ostrovy severního břehu jezera. Nejvyšší čas. Obloha na jihozápadě a západě tmavne do děsivé černoty. Přistáváme v podstatě v močálu, odkud vše spěšně přenášíme dlouhých 100 m na vyvýšený břeh. Rychle stavíme stany a pevně je kotvíme. Ještě stojím před stanem plně zahalený v protikomáří košili se síťkou. Hmyz před bouřkou bzučí a naráží útočně do oblečení. Mraky moskytů a muchniček ví, že se blíží jejich konec a snaží se marně vyrvat si kus života z mého těla. Ani si nepřipouštím, že takový atak je bez tohoto oblečení smrtelný.

Fascinovaně sleduji černou stěnu na celém jižním a západním obzoru, jak pohlcuje krajinu směrem k našim stanům. Černá hradba a uvnitř se vrtí chuchvalce blesků. Počkám, až silný vítr zesílí natolik, že snadno odvane mraky hmyzu a zalézám do stanu jen sekundy před hlavním úderem bouře.

Arktický den se mění v temnou noc osvěcovanou obrovskými blesky s burácejícím hromobitím. Je to jako mít polštář u kolejí, po kterých projíždí rychlík. Do toho se vítr zuřivě snaží roztrhat stan na kusy a tropiko stanu je vystaveno mohutným úderům nárazového deště. Později se dozvídáme, že si o nás rybáři na Kasba Lake dělali starosti. Byla to nejprudší bouře za posledních 20 let.

Jsme nejvíce vzdáleni od lidí. Na jih asi 600 km k osadě rybářů průměrně se 70 lidmi, na sever 400 km vzdálená inuitská osada s asi 900 lidmi. Ale od těchto míst je k dalším lidem opět stovky kilometrů daleko. To vědomí lidské opuštěnosti není jen na mapě, ale cítíme ho i z krajiny. Přál bych každému zažít ten všudypřítomný pocit velebnosti, drsnosti a velikosti těchto míst, kde člověk býval přinejmenším jen bezvýznamným mravencem a nyní ani to ne. Zde se pocit důležitosti našich životů vytrácí a je zaplněn nesmírným údivem, vděčností a mystériem. Ve svých městech si vůbec neuvědomujeme, že naše starosti jsou v těchto rozměrech ničím.

Ráno se se svými pocity svěřuji Johnovi, ten se na mě podívá a svým jednovětným komentářem mé dojmy zhodnotí: „Nedotčená příroda je lékem i inspirací.“

JEZERO YATHKYED

Je po bouři. Svěží vzduch, naprosté bezvětří a i komáři si pravděpodobně ještě lízají rány. Obávanou kilometrovou úžinu na mapě překonáváme hravě bez jediné vlnky. Kormidluji až půl kilometru od břehu a pádlujeme kolem severního konce jezera za bezvětrného počasí celý den. Musíme toho využít. Míjíme krásné kamenné ostrůvky, které jsou radostné v kontrastu proti nevlídnému severnímu břehu jezera plného velikých neprostupných kamenů v naprosto ploché bažině.

Pádluji tolik hodin a jen zírám na celý jižní horizont po pravé straně kánoe. Nekonečné moře sladké vody bez jediné vlnky. Opět upadáme do pádlovacího transu. Existují jen záběry pádel. Pocit, že jsme tu my, zmizel. Myslím, že v tomto stavu dokázali pověstní tibetští mniši ujít i několik dní bez zastávky. Nám bude stačit devět hodin pádlování, kdy překonáme většinu severní části jezera. Zázračně nalézáme krásný kemp na vyvýšeném ostrohu. Dnes se nic nedělo, ale atmosféra nad jezerem byla úžasná.

Další den je naopak mírně sevřená, změny pocitů jsou zde normální. Přistáváme a pracně hledáme portáž napříč poloostrovem, který kryje výtok z jezera a bývá i do srpna zaplněn ledem. Kilometr portáže trvající asi čtyři hodiny nám ušetří 20 km v kánoi.

HMYZÍ ŮTOK

Za jezerem opět přichází déšť a vítr. Dvě noci trávíme na travnatém ostrově, a pak stejně ve větru a lijáku pokračujeme přes 20 km dlouhé jezero Forde. Zima a déšť. Při přestávce si těla alespoň balíme do plachty proti dešti. Zkřehlými prsty pijeme šálek čaje z termosky a přežvykujeme trochu upečeného chleba ze včerejška. Putování v tomto počasí nazývám trosečnictvím.

Na konci jezera vplouváme do pěkného toku a snažíme se nalézt kemp na vyvýšených březích. Je tu všude až moc mokro. Přistaneme v zátoce u balvanu a pracně přes něj vykládáme všechny věci na vysoký břeh, kde je velmi obtížné nalézt kus rovné plochy.

Ráno mě probudí sakrování a nenávistné komentáře. „Milane, musíme okamžitě vypadnout! Okamžitě!“

Rychle vylézám ze stanu a dívám se na neuvěřitelnou scénu. Všechny naše věci, zavazadla i stany jsou pokryté tlustou vrstvou muchniček. Vypadá to jako šílené rojení. John zoufale balí, sakruje a marně se snaží odehnat mrak much před obličejem, aby alespoň trochu viděl.

Kouknu se pod nohy a kolem holiny se mi ve vteřinách utvoří úplná louže tohoto hmyzu, šplhá mi po noze a v minutě mi zakrývá celý spodek těla, že ani nevidím barvu kalhot. Jako by mě požíral nějaký tvor. Naštěstí jsme plně chráněni. Košile se síťkami pečlivě utažená páskem v kalhotách. Kalhoty pečlivě složené ve vysokých botech a na rukou rukavice.

V životě jsme nic podobného nezažili. Ouha, musím někam na záchod. Čeká mě nepředstavitelný úkon. Vůbec netuším, jak to provést. Přecházím na rovný úsek tundry, stírám z těla celé chuchvalce hmyzu a rozběhnu se k řece v terénu maximální rychlostí, jsou to spíše skoky. Po zhruba 100 m mám asi tři vteřiny na stažení a natažení kalhot, než mě temný mrak dožene.

Samozřejmě jich mám stovky v kalhotách. Cítím jak mi lezou po nahém těle a mačkám látku kalhot, kde mohu, abych jim zabránil v saní krve.

John už nakládá loď. Ze vzteku přešel k odevzdanosti a když se vracím, dáváme se oba do šíleného smíchu. Ta situace je tak absurdní, že ji nelze brát vážně. Fotíme se a natáčíme. Tohle nám nikdo nikdy bez dokumentace neuvěří. Srovnaní s osudem a těly pokrytými hmyzem odplouváme od vlhkých břehů. Bude trvat několik hodin, než se jich postupně ve větru zbavíme.

Další dny fouká silný vítr. Při vplouvání do jezera Třicet Mil je vítr tak silný, že v prudkém proudu stojíme, musíme se vrátit a projet do jezera v závětří křovinatého ostrova. Křoviska po takové době tu působí teple.

Jezero Třicet Mil je krásné úzké jezero plné ostrovů. Je tu hodně hrobů, ale je zde také hodně krásných koutů a perfektní rybaření.

Nedaří se nám v systému dlouhých zátok nalézt výjezd z jezera a tři hodiny prohledáváme slepé zátoky. Bloudit zde je ale normální a je to součástí cesty.

VODOPÁDY A PEŘEJE

Další den vyhlížíme Kazan Falls – 25 m vysoký vodopád, který začíná prudkou vodou a peřejemi již 3 km před vlastním vodopádem. Průměrný průtok se zde uvádí 1500 m³/s. V tomto období to bude kolem 2000 m³/s. Takže průtok asi jako Dunaj ve Vídni. Jen úzký kolem 150 m.

Za vodopádem následuje 2 km dlouhá soutěska. Podmínky těžknou postupně. Některé úseky peřejí prokličkováváme u břehu a kombinujeme s koníčkováním po proudu. Nakonec po několikahodinovém úsilí dosahujeme vodopádů. Zde odhazuji do vody několik kilo mouky a dalšího nadbytečného jídla. Čeká nás poslední, ale dlouhé přenášení.

Trvá to téměř celý den, ale nakonec odrážíme tentokrát do velmi prudkého toku pod soutěskou. Posledních 100 km do jezera Baker Lake je velmi rychlých – až 10 km/h. Je to jak výlet na kole. Projíždíme kolem karibů, vlků a lišek. Jeden karibu nás zvědavě následuje po břehu mírným poklusem dvě hodiny.

Často si musíme v kánoi stoupnout a odhadovat nejlepší proplutí v prudké zvlněné vodě i několik set metrů předem.

Na konci posledního dne před jezerem podceňujeme velikost vln a rychlost v soutěsce. Jsme vcucnuti do říčního kaňonu širokého pouhých 200 m s asi pět metrů vysokými kolmými zdmi po obou stranách.

Voda je tak rychlá, že pro prohlídku kaňonu bychom museli přistát daleko před ním. Nezdálo se to být tak drsné, ale chyba! Po klidné hladině bez vln náhle uháníme rychlostí 12 km/h přímo do zpěněných vln na levé straně. Zdá se snadné dosáhnout středu řeky vpravo. Jenže rozměry tu klamou. 100 m před hradbou třímetrových vln, které zdálky vypadaly tak pětkrát menší, se voda začíná vlnit. Přesně to je nežádoucí okamžik, ale už musím kánoi prudce stočit skoro 70° doprava a oba zabíráme doslova o život. Manévr přišel pozdě.

Vypadá to, že nás ty obrovské vlny spolknou. Že máme suché obleky je jediná útěcha. Zabíráme, co to jde. Kánoe je napříč v řece s rostoucími vlnami a musíme v té rychlosti při pádlování vyrovnávat do stran. Do poslední chvíle netušíme, zda to stihneme. Při nejhorším jsem v posledním okamžiku připravený srovnat loď po proudu a najet do těch šílených vln alespoň špičkou s minimální šancí, že to loď ustojí.

Uff, míjíme hradbu vln snad jen o dva metry. To bylo nejnebezpečnější místo výpravy. Žádný odpočinek. Před námi jsou další úseky prudké vody. Bez vyzvání se ocitáme v několikakilometrové rozvětvené závěrečné deltě. Snažíme se držet vždy vlevo a asi po hodině napjatého navigování jsme v jezeře Baker. 300 km na východ je volná cesta širokým jezerem zvaným Chesterfield Inlet do Hudsonova zálivu. Musíme na severozápad asi 60 km podél břehů do osady. Vaříme si na pláži, ale věci musíme přesunout na metrový strmý břeh. Pláž zaplavuje voda. I když je jezero sladkovodní, projevuje se na něm příliv a odliv dalekého oceánu.

Zdvihá se boční vítr a do osady to bude boj. Na hranici možností usilovně pádlujeme podél břehů dalších mnoho hodin hluboko do půlnoci. Krytý mělký ostrov sloužil evidentně i domorodcům za tábořiště. Nalézáme krásné vyřezávané zbytky starodávného pádla.

Poslední etapa nám trvá dva dny. Odliv nás nutí k poslednímu kempu jen pár kilometrů před cílem ve spletitých písečných ostrovech. Až druhý den, kdy vlečeme kánoi v 10 cm hluboké vodě po několik kilometrů, nám umožní dosáhnout pozdě odpoledne inuitské osady Baker Lake.

Jsme tak daleko od jižní Kanady, že jednosměrná vnitrostátní letenka odtud je dražší než zpáteční let z Kanady do Evropy.

Lidé jsou tu velmi přátelští, jsou to potomci řeky Kazan. Při zjištění, že jsme spluli na kánoi jejich bývalou domovinu, jsme vítanými hosty. Neptají se, jaká byla cesta na kánoi, ale jaká byla řeka. Kánoe i pro ně vždy byla jen prostředkem, jak tu být.

„Jen asi 10 až 20 lidí sem připlouvá každé léto z řek Kazan a Thelon. Kdyby to sem bylo levné a pohodlné, už by to tu dávno turisté zničili,“ potvrzuje naše úvahy místní stařešina.

Další severská řeka za námi. Proč vlastně? Jaká je odměna z takové cesty?

„Viděli jste hodně karibů?“ zazní obligátní otázka.

„Mnoho, velmi mnoho.“

„Řeka vás měla ráda,“ zhodnotí stařešina naši výpravu.

Podíváme se na sebe. Vypadáme o 20 let mladší, na tělech jen svaly a šlachy bez gramu tuku a v očích šťastný třpyt. Má pravdu.