Když se jede na vodu

Však to někteří z vás znají, přijdou do svého bytu a zavelí: „Odemkni!“ Dveře se neslyšně otevřou a milý hlas se zeptá: „Vítám tě, právě jsem rozsvítila a budeš si přát zapnout kávovar, pustit topení na 22 stupňů a zapnout televizi?“ Je pravda, že ne všemu ještě ve městech vládne ona vysněná umělá inteligence, ale už nám klepe na dveře a je opravdu málo těch, kteří, když dorazí domů, musí nasekat třísky a poctivě zapálit v kotli nebo krbových kamnech. A tak vzniká otázka, zda člověk městský, který se vypraví do divočiny, kde teče řeka, štípou komáři a hučí peřeje, má šanci na přežití.

V přírodě se vodák z města může uřvat „Zatop!!!“ ale místo laskavé odpovědi umělé inteligence se mu dostane v lepším případě ozvěny z lesů, v horším případě pár facek od ostatních, to aby tak neječel. Mnozí na divočinu vyzráli tím, že se striktně drží itineráře vytyčeného kempy a hospodami, případně nějakou dobře vytápěnou chatkou. Tam se vařit nemusí a štípat dřevo také ne. Nevěříte? Opravdu to na některých řekách funguje, že vodák, který opustil pohodlí vytuněného bytu, se jen přesune svým chytrým vozidlem do luxusních kempů s chatkami. A když náhodou začne pršet, šup do auta a zase do teplíčka domova. A pokud je zrovna hezky, veze si s sebou řadu vychytávek. Kdo by se dneska tahal s kytarou, že jo? Stačí ten malej zesík na tužkový baterky, propojit s mobilem a už může oblažovat ostatní svou oblíbenou hudbou. Nejlíp na plný kule. A dost dobrý je taky vědět, kde se zrovna vodák nachází. Na všechno jsou už aplikace. Zapnu aplikaci a už vidím, kde zrovna jsem, a plavbu můžu sledovat online. Že ještě nikdo nevynalezl speciální držák na mobil do lodě? Nevadí, vše se dá vymyslet. A pro lepší sdílení zážitků je třeba vzít s sebou nějakýho drona, aby to vše dokumentoval z nebe. To budou kámoši čubrnět! Asi by se dalo pokračovat dál a dál, co se dá všechno na vodě technicky vylepšit. Ale není to vlastně škoda?

Proč vlastně člověk vyráží do přírody na vodu? Možná, že by to mělo být o tom zažít něco jiného než ve všedním životě. Zkusit ještě, jestli to dokážu bez techniky, která mě jinak všude obklopuje. Možná to nebude úplně nejpohodlnější, ale jak říká klasik „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, když je intenzivní.“ A tak, až se vodáku rozhodneš opustit teplo a bezpečí domova, zkus změnu. Pozvi kamaráda s kytarou a prožij, jak se jezdilo kdysi na vodu. Možná, že někde ve sklepě nebo na půdě máš starý kotlík na vaření na ohni a támhle v koutě je opřená sekera a pila. Ne motorová, ta normální. Třeba tě to bude i bavit, vypravit se dál za tábořiště na dřevo a stvořit opravdový nefalšovaný táborák, u kterého nejen uvaříš, ale i romanticky posedíš. A ještě jeden zajímavý úkaz na vodě. Zkus chvíli na řece jenom mlčet. Prostě jen tak. Já vím, je to zpočátku takové „blbé ticho“, nejsme na něj z toho města zvyklí, ale po chvíli uslyšíš zvuky nevídané. Jak šplouchá pádlo ve vodě, zurčí přitékající potok nebo vedle tebe zabzučí vážka. A když to mlčení vydržíš dostatečně dlouho a mozek se zklidní, myšlenky se zastaví, možná, ale jen opravdu možná zažiješ tu úžasnou klidnou vodáckou meditaci. Ale o tom se nedá moc psát, to se musí vyzkoušet.

Plavba po řece má mnoho podob a každý sem jede za nějakým svým zážitkem. Vždy je fajn mít na co vzpomínat v dobrém a hlavně si odpočinout. Kromě dobrých bot do vody, kšiltovky, plavek a oblečení proti dešti je fajn s sebou pro dobrou pohodu přibalit knížku od Zdeňka Šmída – Proč bychom se netopili. A tam to všechno je.

Tak ahoj na vodě!