Míla Pražák

Moje kánoe zvolna prorážela stojatou vodu romantické řeky. Prostě volej jak má být. Jó, kdybych to musel pádlovat, to by byl docela vopruz, ale od té doby, co mají lodě kolečka a místo pádel šlapky, je to vše jiné.

Není to jen tak, vyrazit do děsuplné divočiny. A to zvláště pro člověka městského, uzavřeného do příjemných klimatizovaných krabiček, kde se vesměs vše ovládá knoflíkem a možná i hlasem.

Popsat vývoj vodáka není tak jednoduché jako popsat proměnu motýla. Tam je to naprosto jasné a příroda to seká jak Baťa cvičky. Ono to totiž není vždycky stejné. Jo, bývala doba, která je už dávno pryč, kdy se člověk k vodáctví dostal buď přes oddíl, nebo prostě tak, že měl kamaráda, který měl to štěstí, že si doma v garáži hýčkal jednu, možná i dvě lodě laminátky. Zpravidla to bývala Vertexa nebo Vydra, kdo měl štěstí, sehnal pod pultem Tučňáka nebo Metuji, ale to ten pult s nedostatkovým zbožím musel být opravdu dost velký.

Starý štěkeňský jez na Otavě už získal skalp nejednoho vodáka. Není také divu. Šlajsna s metrovým schodem se fakt blbě jela. Na přímo to moc nešlo, protože příď lodi vždy práskla o dno šlajsny a když to byla laminátka, tak se vodák mohl těšit na opravu. Další možností bylo skočit šlajsnu bokem. No a to je tak trochu majstrštyk.

Pohled do obrazovky počítače má hodně daleko k zasněnému pohledu na šplouchající peřeje, jazyk, který tě vtáhne do proudu řeky a ta tě unáší romantickou krajinou. Řekl bych, že zatímco řeka člověka nabíjí energií, počítač je spíše takový ozařovač, který energii vysává. Přesto však klávesnice a myš spolu s obrazovkou, i když jsou tak vzdáleny vodáckému prožitku, směrují přídě kajaků a kánoí. Nevěříte?

Možná si řeknete, co je to za nadpis. Kdo by se chtěl stát muzejním exponátem? To už je přece poslední stádium vodáka. Když nedá Čerťáky, Horní Jizeru ani Rio Botičo, jde si sednout do muzea a tam vypráví své hrůzostrašné historky o tom, jak hobloval své první pádlo či přehryzal koňadru, aby nehodil břehuláka.

„Takže, ty lodě si koukejte naskládat tady k tomu stromu, stany si srazte víc k sobě a ty lodě na noc otočit,“ vykřikoval na nás prošedivělý stařík s pruhovaným modrým trikem. Podíval jsem se na svoje oddílové děti, jestli se mi to nezdá a ony vidí stejný přízrak jako já. „A vy jste kdo?“ zeptal jsem se nesměle. „Kdo asi, přece správce tábořiště! A jestli se ti tady nelíbí, sbal si svoje stany i s děckama a pokračuj dál po řece,“ hartusil správce.

Vodák je tvor většinou společenský, sportovní a leckdy i romantický. Chce pádlovat na fajn řece, pak postavit stan, zahrát na kytaru, opéct něco dobrého na ohni nebo s kámoši skočit do hospůdky a zapomenout na to, že existuje nějaká práce a politika. Jsme rádi, že máme řeky, které mají i v létě vodu, sjízdné jezy, spousty tábořišť, hospůdek a dalších dnešních vymožeností. Můžeme si půjčit loď na horním toku a dole ji zase vrátit. Prostě pohoda. Jenže možná už jste také zažili některý z následujících příběhů…

Od té doby, co jsme přesunuli Zamykání Ohře z říjnového data na záříjové, máme takový hezký pocit, že si ještě užíváme léta, protože ještě dobíhají poslední letní dny. Letos jsme vyzkoušeli nedělní datum, ale asi je pravda, že vodáci jsou zvyklí vyrážet ve velkém spíše v sobotu než v neděli. Sice ti skalní z Teplic přijeli, ale žádné kolony na řece nevznikaly.

Desítky let už vodáci vyráží na řeku Ohři, koneckonců o tom svědčí i píseň Ivana Mládka, kde zpívá o tom, jak „jel tuhle Ohři s Jendou Bendou“. I když je řeka spjata s vílou Ohře, která podle legendy nebyla úplně hodná, opak je na této řece pravdou.