Milujeme domácí mazlíčky. Jsou součástí naší rodiny a dělají s námi spoustu činností – snídají, koukají na televizi a někdo si je dokonce bere i do své postele. Není tedy nic výjimečného, že se takový páníček, jako jsme my, když vyráží na vodu, rozhoduje, zda vodácké radovánky dopřát i svému zvířecímu kamarádovi.
„Přece našeho Azora nenecháme u tchýně, to jsi se asi zbláznila?“
„Dyť naší Lálince bude po nás smutno! A nám po ní taky.“
Takto nějak vypadají nejčastější věty, které bychom slyšeli při rozhodování o tom, co se zvířecími „dětmi“. Výsledek bývá často stejný, vezmeme prostě pejska na vodu s sebou a nějak to holt dopadne.
Ti, kteří mají králíčky, rybičky, slepice, kozy, kachny, králíky, krávy, koně nebo lvy jsou pak opravdu odkázáni na své příbuzné nebo sousedy, aby se jim o tu havěť postarali. Představa háčka, který pádluje a k tomu má na kolenou akvárko s neonkami a tetrami je velmi úsměvná. To prostě nejde. Na lodi není elektřina, takže vzduchovat by šlo tak akorát brčkem a nedej bože, kdyby se vodák cvaknul. Rybičky se rozprchnou do řeky a už je nikdo nikdy neuvidí. To samé platí o vodních želvičkách. Domácí králík by se do kánoe určitě vešel, ale obávám se, že při skončení plavby by ho v nestřeženém okamžiku nějaká jiná parta šlohla a pak by stačila trocha smetany a knedlík.
Ne, ne, fakt je lepší, když většina domácích zvířátek zůstane doma pod odborným dohledem příbuzenstva. Tím pádem do kategorie vodáckých mazlíčků, kteří mohou se svými páníčky vyrážet na vodu, proniknou asi jenom psi a kočky. Přiznám se, že jsem na svých dosavadních plavbách žádného vodáka s kočkovitou šelmou neviděl, ale nevylučuji, že se nějaká na kánoi či v raftu neobjevila. Míca plavat umí, ale vodu vážně nemá ráda, tak by se v lodi určitě držela a k potěše vodáků by možná i nějakou plotici chytla. Ale opravdu bych jí raději nechal doma.
Nezbývá tedy než se zaměřit na pejsky. S tím mám bohatou osobní zkušenost. Pečujeme totiž se ženou o ovčandu Hermínu, která má přes čtyřicet kilo a jednu labutěnku, čínského chocholatého psa, ten má kilo pět. Zatímco labutěnka Riki si může pobíhat po kánoi, jak chce, ovčanda Hermína má za úkol sedět na místě a ani se nehnout. Asi si dokážete představit, co to s kánoí udělá, když se půlmetrákový pes převalí z jedné strany na druhou. I zkušený vodák potom nestačí vylehávat na pádlo a vyrovnávat stabilitu. Takže, když tu možnost máme, necháme pejsky hlídat, když ne, vezmeme si pořádnou loď, nejlépe pro tři, abychom se tam vešli a byli dostatečně stabilní.
Velkým nešvarem u našich čtyřnohých kamarádů je snaha páníčků o jejich uvázání k lodi, aby neutekli nebo při cvaknutí neodplavali. Nikdy to nedělejte! Mohli byste o pejska přijít, když by se loď převrhla a vodítko se zaseklo o nějaký kámen nebo větev. Také svému kamarádovi zajistěte dostatek vody, které je kolem vás sice spousta, ale musíte mu dopřát možnost se té vody napít. A pokud svítí sluníčko opravdu fest, tak ho koupejte, ať se vám nepřehřeje a místo večera u ohně netrávíte perné chvilky u veterináře. K mání jsou už i psí plovací vesty (ty na člověka nejdou), které se hodí do peřejnatých řek nebo když se rozhodnete sjíždět se svým psíkem jezy. Pokud bude teplo, tak pečlivě zvažte, jestli svého psa do plovací vesty cpát, protože oblečení vesty může vést k přehřátí. Asi nikomu není třeba připomínat, že se zvířátko musí venčit, takže bude potřeba s ním občas zastavit a nechat ho trochu proběhnout na břehu.
Po skončení plavby v tábořišti si pejska držte u sebe na vodítku, nenechte ho pobíhat volně po kempu. Jinak bude ostatními táborníky považován za ohavného čokla. I když pro vás to bude stále ten váš roztomilý pejsánek, tak vašim sousedům snadno sebere buřta nebo jim třeba „označkuje“ stan.
Pejskové k vodě určitě patří, jak dokazuje i Betyna – pes ze slavné knihy Proč bychom se netopili. Ale mějte vždy na mysli zdraví a pohodu pejsků. A taky svoje nervy…
