Začátkem března mi přišel záhadný balíček, který jsem vůbec nečekal. Ze zprávy o nezastižení adresáta jsem vyčetl pouze to, že se jedná o pět a půl kila těžké cosi. K mému velkému překvapení se na mě z balíčku vyvalil průvodní dopis a deset knih – kompletní soubor knih o Aljašce a severní Kanadě autora Miroslava Podhorského. Dvě jeho knihy již znám, protože jsem je četl za účelem recenze (obě tyto recenze samozřejmě najdete u nás na webu), ale tohle mi prostě vyrazilo dech. Chvíli jsem na to mnohaleté dílo koukal a brzy bylo rozhodnuto. Vyrazím na Vysočinu a udělám s Mirkem rozhovor.
V první řádě musím osobně poděkovat za knihy. Udělaly mi velikou radost a zároveň jsem si nad nimi uvědomil, jaké kvantum zkušeností jste během života na americkém Severu nasbíral.
Já jsem ty knížky posílal hlavně proto, aby se lidé, kteří na řeky Aljašky nebo severní Kanady míří, mohli prostřednictvím Pádlera dozvědět, že je tady taková literatura, ze které se dá čerpat. A samozřejmě je případně možné se obrátit i přímo na mě prostřednictvím e-mailu, který v každé z knih uvádím. Vždycky mi udělá radost, když se najde další nadšenec pro tuto oblast. Právě díky knížkám se mi už ozvalo dost zajímavých lidí.
A to je právě důvod, proč jsem vás oslovil s žádostí o rozhovor. Myslím, že když si čtenáři budou moct přečíst, kdo konkrétně za knihami stojí a kolik toho na vlastní kůži na americkém Severu zažil, bude to lepší než stroze napsat – tady je deset knížek, kupte si je, když do těchto končin pojedete. Rád bych to ale vzal popořadě, protože na řekách v severské divočině se určitě člověk neocitne jenom tak, bez zkušeností.
Pokud to mám vzít od úplného začátku, musíme se vrátit do dětství. Pocházím z Havlíčkova Brodu a už od páté třídy jsme s kamarády vyráželi o letních prázdninách stanovat na zajímavá místa v okolí. Jednou to bylo na Stvořidla, jindy na Velké Dářko, potom třeba na Seč. Postupem času se k tomu přidalo i ježdění na kánoích a sjíždění klasických řek té doby. Tehdy byla asi nejznámější Lužnice. Nebylo to ale tak snadné, jako je to v dnešní době. Lodě se tehdy posílaly dopředu dráhou a potom jsme si je na začátku plavby vyzvedávali na nádraží. Po doplutí zase bylo potřeba poslat je domů. To si už v dnešní době ani nikdo nedokáže představit.
Takhle to šlo celá školní léta?
Víceméně ano, až do konce vysoké školy. Studoval jsem strojařinu na ČVUT v Praze. Když jsem školu dostudoval, přišel obrovský životní zlom, protože jsem se rozhodnul, že odejdu do zahraničí. Strašně jsem toužil po Kanadě. Jako kluk jsem snil o profesi bušpilota. Tím jsem se nestal, ale nesmírně obdivuji odvahu a podnikavost prvních bušpilotů, kteří byli zaručeně hrdinové Severu.
Jak takové rozhodnutí vzniklo?
Do zahraničí jsem odešel posledního dubna 1969, takže to bylo jenom osm měsíců od srpnové okupace. Doba během studií byla krásná. V roce 1968 jsem měl možnost si vyřídit brigádu a vycestovat do Západního Německa, odkud jsem za vydělané peníze navštívil tehdy tak kouzelnou Paříž. V druhé polovině šedesátých let v tehdejším Československu již nepanoval tak tuhý režim. Jenže najednou se to všechno otočilo. Já čerstvě dodělal školu a tehdy se chodilo do první práce na takzvané umístěnky. Byla mi přidělena umístěnka do elektrárny Postoloprty s platem 1 050 Kčs měsíčně. Za pár měsíců jsem měl ještě jít na rok na vojnu. Okupaci jsem viděl na desítky, ba i na stovky let. Když jsem se nad tím zamyslel, věděl jsem, že přeci nemůžu začít takový život bez perspektivy. A rozhodl jsem se, že odejdu.
Odešel jste sám?
Co se týká rodiny, tak sám, ale do vlaku směr Stuttgart jsem tehdy sednul s kamarádem. Bylo to 30. dubna, protože jsme si říkali, že 1. května by mohl nastat nějaký malér a mohli by třeba zavřít hranice. Pamatuju si, jak jsme seděli v kupé, bylo naprosté ticho a jak se přibližovaly hranice, atmosféra byla čím dál napjatější. Na hranicích probíhala podrobná kontrola, všichni museli předložit platné výjezdní doložky, které byly tehdy k vycestování ze socialistického tábora třeba. No a když se potom vlak dostal za hranice a objevily se první nápisy v němčině, najednou se začali všichni usmívat, radovat, ukazovat si, kde mají poschovávané peníze, diplomy a další věci, které by je jinak vrátily zpátky do republiky. To byl prostě vlak plný lidí, kteří už neměli v plánu, že se budou vracet zpátky.
Takže cesta do vysněné Kanady byla volná?
Byla, ale nakonec jsem se do ní nedostal, protože jsme s mým kamarádem měli takové štěstí v neštěstí. Věděli jsme, že ve Stuttgartu je imigrační úřad pro Kanadu. Prvního května, byl to pátek, jsme před ním v osm hodin ráno postávali, ale nic se nedělo. Nedošlo nám, že v kapitalistickém Německu se Svátek práce také slaví. Prostě bylo zavřeno. Po chvíli šel okolo nějaký starší pán a dal se s námi do řeči. My jsme mu povyprávěli, že jsme dodělali školu v Praze a že chceme do Kanady a on se strašně divil, proč chceme do Kanady. Potom zašel do telefonní budky, za chvíli se vrátil a řekl nám, že volal bratrovi, který má fabriku u Frankfurtu, a že jestli chceme, můžeme tam v pondělí začít pracovat. Jenom jsme na to zírali. Neměli jsme žádné peníze a řekli jsme si, že ve Frankfurtu je taky kanadský imigrační úřad, tak si požádáme tam a než se to vyřídí, můžeme pracovat. Jeli jsme tedy stopem do Frankfurtu. V pondělí jsme přišli do továrny na výrobu zařízení pro úpravu vody a od majitele jsme dostali na ruku 400 marek a ubytování.
Nakonec jsme si řekli, že se ještě naučíme lépe německy, než se přesuneme do Kanady. Jenže já jsem pak dostal nabídku od firmy, která vyráběla nejrůznější vysokotlaká zařízení pro jaderné elektrárny, k tomu jsem dostal parádní plat, no a potom už na žádnou Kanadu nedošlo a strávil jsem v téhle firmě 42 let.
Nelitoval jste toho?
V žádném případě jsem nelitoval. Do Kanady odjel jeden můj kamarád, taky vodák, ale s ním jsem vlastně už nikdy na vodu nevyrazil, protože tehdy už v Kanadě nepřicházelo v úvahu si vzít pět týdnů dovolenou na expedici. Já jsem měl dovolené celkem šest týdnů, šéf mi fandil a mohl jsem si ji vybrat v celku. Navíc jsem v Německu dělal přesně to, co mě bavilo a co jsem dělat chtěl.
Nakonec Aljaška a severní Kanada přišly jako destinace pro vodácké výpravy. Jak došlo na tu první?
K tomu vedla postupná cesta. My jsme každý rok vyráželi na různé řeky v Německu nebo třeba ve Francii, kde jsou nádherné řeky. Tehdy ještě nebyly nijak vodácky frekventované, dalo se tábořit skoro všude, kde jsme si usmysleli, byla to nádherná doba. A já jsem si při práci ještě dělal doktorát na univerzitě v Bochumu. Když jsem ho dodělal, firma mi dovolila jet na rok do USA na univerzitu v Lexingtonu v Kentucky. No a když už jsem tam byl, říkal jsem si, že už se mi možná nikdy v životě nic takového nepoštěstí, takže si udělám pár měsíců volna a sjedu si řeku Mackenzie v Kanadě, protože to pro mě byl obrovský pojem a sen. Měl jsem tehdy načtené deníky Alexandra Mackenzieho, ze kterých jsem byl úplně nadšený.
To jste chtěl vyrazit sám?
To jsem nechtěl, ale nikoho jsem k sobě neměl, takže jsem si začal dávat inzeráty do různých časopisů. Hledal jsem někoho, kdo by se tam se mnou chtěl vypravit, ale pořád se nikdo neozýval. Zkusil jsem oslovit i jednoho kamaráda z Německa, který mi řekl, že sice nemůže, ale že má kamaráda, který právě skončil v práci a ten by čas mohl mít. Vůbec jsem ho neznal a potkali jsme se osobně až v Yellowknife, odkud jsme chtěli na řeku vyrazit. On tam na mě už týden čekal. Bydlel ve stanu hned vedle přistávací dráhy u takového malého jezírka, v něm chytal štiky a vždycky, když přiletělo letadlo, šel se podívat, jestli v něm nejsem.
V dnešní době mobilů naprosto nepředstavitelné. V jakém to bylo roce?
Tohle byl rok 1978, to vím přesně, protože tenhle můj kámoš Joe se narodil 21. srpna a my jsme spolu tehdy oslavovali jeho narozeniny a zároveň to bylo smutné výročí deseti let od okupace Československa. Dokonce jsme jeho narozeniny slavili dvakrát, protože nás v indiánské vesnici Old Crow na řece Porcupine místní policista ujistil, že je 21. srpna, ale my jsme je již slavili den předtím. (smích)
Jak jste se ocitli v Old Crow na Porcupine River, když jste jeli na řeku Mackenzie?
Ona to totiž nebyla výprava jenom na Mackenzie. Po ní jsme dojeli do Inuviku. Potom jsme se přesunuli na jezero Summit Lake. Z něho jsme pluli dál po řekách Little Bell River a Bell River do Porcupine River a po téhle řece právě přes Old Crow až do Fort Yukonu na Aljašce. Celé to bylo okolo 3 000 km a byli jsme na cestě 4 měsíce. Na konci jsme prodali kánoi, kterou jsme si na začátku v Yellowknife koupili, protože žádné půjčovny tehdy neexistovaly, dva týdny jsme ještě cestovali po Aljašce a pak letěli domů.
Po této cestě se z nás stali skvělí kamarádi a vyrazili jsme potom spolu ještě na mnoho dalších výprav. Bohužel v loňském roce Joe zemřel, byl o 11 let starší než já.
Je to před skoro 50 lety. Co všechno tehdy bylo jiné oproti dnešní době?
Těch věcí by se dala vyjmenovat celá řada. Napadá mě třeba, že když jsem se vracel z Mackenzie domů, měl jsem v USA problém na letišti, protože jsem neměl v pasu razítko o vstupu do země. Úředník na letišti se mě ptal, jak jsem se do USA dostal. Já jsem mu vysvětlil, že kánoí z Kanady po řece Porcupine. Jen mávnul rukou a řekl mi, ať jdu. Dneska bych šel nejspíš do vězení, prostě nepředstavitelná věc. Obyvatelé těch čtyř vesnic na Mackenzie tehdy ještě vůbec neznali televizi. Ta je později hodně změnila. Když šel člověk vesnicí, všichni se vyptávali, odkud jsem. Když jsem jim řekl, že jsem z Bochumu z Německa, ptali se mě, zda znám Hanze z Frankfurtu, a strašně se divili, že ho neznám. Oni tam žili v uzavřených osadách a všichni se se všemi znali. (smích)
Na další výpravy jste tedy jezdil s kamarádem Joem?
S ním jsem toho projezdil ještě hodně, ale hodně toho se mnou najezdila i žena. Ta mi až někdy před deseti lety řekla, že už to bylo naposledy, když jsme si zaplavali asi čtvrt hodiny v peřejích při sjíždění Keele River. Samozřejmě jsme s sebou pak brávali taky děti, protože máme tři syny. No a když už jsem měl vydané nějaké knížky, začali se mi ozývat zájemci o tuhle oblast, a nakonec to dopadlo tak, že jsem vyrazil i s pár čtenáři mých knih. V posledních letech se mnou třeba takhle několikrát vyrazil Péťa Nedvídek, který o tom dokonce psal do Pádlera články. Mimochodem ten už mě zase uhání, že bychom měli vyrazit znovu.
Zatím jsme pořád mluvili jen o té první cestě, nakonec jich ale bylo ještě hodně. Zařídil jste si život tak, abyste se mohl na Sever pořád vracet?
To byla první věc, kterou jsem udělal, když jsem se z Mackenzie vrátil do práce v Německu. Vymohl jsem si, abych si mohl svých šest týdnů dovolené vybrat každý rok v jednom kuse. A tak jsem se potom léto co léto vracel na Aljašku nebo do Kanady a vlastně se tam vracím dodnes. Už jsem tam byl celkem třiačtyřicetkrát a strávil jsem tam dohromady víc než čtyři roky života.
To je obdivuhodné číslo. Jak vznikl nápad vydávat z výprav knížky?
On to ani nebyl můj nápad. Mě totiž nebaví sledovat televizi, a tudíž jsem začal po večerech jednotlivé výpravy zapisovat. Lidi okolo mě ale říkali, že to jsou zajímavé věci a že by stálo za to napsat o tom knížku nebo to prostě nějak publikovat. No a potom jsem v Třebíči poznal pana Rybníčka, majitele nakladatelství Akcent, a ten mi to vydal. Tehdy byla doba, že všechno, co bylo o Aljašce, děsně frčelo, takže první knížka Směr Aljaška, která vyšla v roce 2002, se chytla. Za chvíli vyšla druhá, a nakonec jich bylo o Severu deset. Všechny byly vydané Akcentem, protože jsme si s panem Rybníčkem skvěle sedli. Poslední knížka Yukon Territory: Dějiny a řeky, která vyšla vloni, je patrně mojí poslední knížkou, protože pan Rybníček s vydavatelstvím skončil a já nikoho jiného shánět nebudu.
Já jsem si v knížkách všimnul, že nejsou jenom vodácké, ale je tam toho taky hodně z historie. Proč?
Mě v průběhu let a s přibývajícími návštěvami Severu začala historie tohoto regionu hrozně bavit. Zahrnuje totiž naprosto fantastické věci, které si z hlediska dnešního civilizovaného světa vůbec neumíme představit. Objevitelské expedice, zlatá horečka, těžba nejrůznějších surovin, prodej Aljašky USA, stavba Alaska Highway, první bušpiloti, osídlení Ameriky a takových témat je spousta. Postupně jsem si pročítal všechno možné, co se dá k historii dohledat. Potom jsem různá s historií spojená místa i navštěvoval. Dokonce jsem kvůli tomu cestoval i na Kamčatku, abych se o takzvané Ruské Americe něco dozvěděl z muzeí a archivů. V Novosibirsku jsem hledal hrob Grigori Šelikova, v Petrohradu hrob Jurie Lisianského, v Tumeně pomník Georga Wilhelma Stellera. No a tohle všechno jsem se snažil dostat i do knížek, protože mě úplně nebaví takové to psaní deníkového stylu, které se k vodní turistice sice dost hodí, ale mně přijde, že nemůže nikoho bavit. Spíš jsem chtěl, aby měli lidi v knihách praktické průvodce pro vodácké putování a k tomu se o regionu dozvěděli víc než jenom, že tudy teče řeka z jednoho místa na druhé a je dlouhá určitý počet kilometrů.
Knihy Miroslava Podhorského
Směr Aljaška (2002)
Aljašskou divočinou (2003)
Ledová perla Aljašky – Glacier Bay (2007)
Aljašskou a kanadskou divočinou (2010)
Patagonie – sen a skutečnost (2012)
Aljaška – Yukon – ráj to na pohled (2014)
Yukon-Aljaška: Ten, kdo je navštíví, jásá (2016)
Dějiny Aljašky (2018)
Aljašské fjordy (2019)
Aljaška a severozápadní Kanada – průvodce po 37 řekách, jezerech a fjordech (2022)
Yukon Territory: Dějiny a řeky (2025)
Skoro 50 let jste se léto co léto vydával na velké výpravy na Sever, ale co během roku doma? Našel se taky prostor na vodáctví?
Samozřejmě jsme na řeky jezdili i během roku, ale museli jsme využívat různé státní svátky a další volno, protože já jsem neměl během roku navíc k dispozici moc dovolené, ta vždy skoro celá padla na velké letní výpravy. Navíc nejsem vodák, kterého by bavilo jezdit krátké úseky, takže když už jsme jezdili, bylo to spíš po dlouhých řekách v Německu alespoň na několik dnů. Mám sjeté třeba Labe od českých hranic do Hamburku, celý Rýn, který mě hodně překvapil, jak je to krásná řeka, a další řeky, kterých je v Německu dost a hodně jich je opravdu pěkných. Pro mě je ale nejhezčí, když člověk jede na vodu ideálně na několik týdnů, po prvním týdnu se to tak nějak změní, a když člověk ví, že má ještě další týdny před sebou, je to naprostá paráda. Samozřejmě pokud má člověk dobré parťáky, protože to je podle mě na vodě úplně nejzásadnější – pak může být špatné počasí nebo se něco nepovede a stejně se to v pohodě zvládne. To mě napadá, že jednou se mnou vyrazil jeden lesák od Příbrami. A ten skoro vůbec nemluvil, což se v případě, kdy jsme vyrazili jenom ve dvou, zrovna nehodí. Jemu ale vyhovovalo sedět a dívat se do lesa. Navíc ani nepil žádný alkohol, takže i tu lahev rumu, ze které jsem zvyklý si vždycky večer dát trochu na ochucení čaje, jsem si musel vypít sám. (smích)
Jediná z vašich knih byla z jiné části světa – z Patagonie. To byla taky vodácká výprava?
Tam jsem se vydal před 15 lety, to jsem šel tehdy do důchodu a řekl jsem si, že by to mohlo být podobné, jako je ten Sever. Vyrazili jsme s manželkou na tři měsíce, ale bylo to čistě cestovatelsky, takže jsme spíš poznávali přírodu, hory a další krásy. Na vodní turistiku to není zdaleka tak pěkné a pestré jako na Severu. No a když už jsme to takhle procestovali, tak jsem o tom taky napsal. Ale téhle knížky už mám jenom poslední výtisk, ta se vyprodala.
Shodou okolností jsem se z Patagonie vrátil před pár dny, to jsem tam byl na měsíc s kamarádem Péťou Nedvídkem, jak už jsme o něm mluvili. Za těch 15 let se toho tam neskutečně mnoho změnilo. Bohužel i tam zvítězil turistický byznys.
To se týká spousty částí světa. Vidím, že máte na zdi i další fotografie z cest, co jste tedy všechno navštívil?
To jsou všechno fotografie až z důchodových let, kdy jsme začali cestovat se ženou. Podívali jsme se třeba na Nový Zéland, do Namibie, Jihoafrické republiky, dokonce jsme se dostali do Antarktidy. Teprve v důchodu začal být na tolik cestování čas.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Nádhera. Ale pojďme se ještě vrátit k Severu. V některých knihách jsem viděl také fotografie s kajaky a z moře, nejezdil jste tedy čistě jenom po řekách.
No samozřejmě, že ne. Svého času jsme si s sebou vozívali legendární skládací kajaky Klepper. Tehdy to bylo snadné, protože to do letadla vzal člověk vcelku snadno. V dnešní době už by to stálo víc než samotná letenka.
Z těch výprav na kajacích mi utkvěla zejména výprava do Glacier Bay, na kterou jsme se vydali s kamarádem Markem, který předtím sbíral několik let kajakářské zkušenosti v Grónsku. Po Glacier Bay jsme byli v Icy Bay a potom mě naprosto uchvátila oblast Prince William Sound, která je vážně překrásná. Akorát má jednu nevýhodu a sice, že tam hodně často a hodně silně prší. Nám se sice podařilo chytit dobré počasí na zhruba 10 dnů, takže jsme si mysleli, že zvěsti o dešti jsou akorát povídačky, ale potom přišlo něco šíleného a byli jsme hodně rádi, že jsme se po skoro týdnu nepřetržitého deště dostali do civilizace a usušili se. To si pamatuju, že jsme se ubytovali ve Valdes v motelu, dali naše věci na jednu hromadu v koupelně a z té hromady normálně vytékal potůček vody. (smích) Potom jsem se tam chtěl ještě jednou vrátit, ale to pršelo hned od začátku, takže jsem to vzdal a jel jinam.
Ale po moři nebo jezerech jsme toho za ta léta napádlovali mnoho a musím říct, že je to pro mě na mořském nebo jezerním kajaku fantastické putování.
Mně se líbí, jak jste už několikrát hrozně pěkně mluvil o tom vodáckém putování…
Protože mně v tomhle přijde vodní turistika naprosto úžasná. Člověk je vlastně po celou dobu v přírodě. Ráno vstává v přírodě, celý den pluje v přírodě, večer se utáboří a jde spát zase v přírodě. Navíc mi přijde, že na vodě člověk pozná přírodu nejlépe. Musí k ní ale přistupovat s pokorou – příroda je krutá a dokáže člověka pěkně vytrestat, ale taky opravdu nádherně odměnit. Mně je i ve výsledku jedno, jaká řeka se jede a jestli je víc nebo míň peřejnatá, pro mě je opravdu důležité být v té přírodě, putovat v ní a užívat si to s fajn lidmi. Pak je člověk spokojený v podstatě všude.
A byly za ta dlouhá léta nějaké krizové situace? Třeba i se zvířaty, kterými je Sever vyhlášený?
Musím říct, že až na pár vykoupání a zaplavání se vlastně nikdy nic zásadního nestalo a všechno proběhlo dobře. Pamatuju si, jak jsme třeba byli na Stony River, dvakrát jsme se převrátili a kamarád, co tam se mnou byl, pak povídal, že už chápe, proč se to jmenuje Stony River. (smích) Ale to jsou všechno opravdu spíš takové legrace. Ani se zvířaty jsem nikdy nezažil nějaký zásadní problém, většina lidí se obává medvědů, ale šance, že by medvěd zaútočil, je opravdu malá. My jsme vždycky dělali to, že jsme netábořili na místech, kde medvědi evidentně chodí lovit lososy nebo se tam často pohybují, a potom jsme vždy označovali vlastní teritorium – jako to dělají třeba psi. (smích) S medvědy jsem se setkal mnohokrát a opravdu nikdy nebyl nejmenší problém. To už mi přijde nebezpečnější potkat třeba losici s mládětem, to je za mě mnohem nebezpečnější situace.
Jednu nepříjemnou situaci jsme ale zažili na Kuskokwim River, kdy nás večer u ohně navštívili dva opilí indiáni. Každý měl za pasem bouchačku, pohrávali si s ní a chtěli s námi pít na družbu. Vraceli se s motorovým člunem z obchodu, kde nakoupili alkohol pro celou vesnici. Tato příhoda se udála před asi třiceti lety. Dnes je většina prodejen alkoholu uzavřena a situace se výrazně zlepšila.
Děkuji za krásné povídání a ještě jednou také za darované knížky. Doufám, že se díky vašemu dílu začne stále víc lidí vydávat za tou krásou, kterou sever Ameriky nabízí.
To já doufám taky, protože si myslím, že Aljaška a severní Kanada jsou na světě jedněmi z posledních míst, kde se dá ještě zažít vodácké putování a romantika se vším všudy. Navíc je to oblast, která je neskutečně rozmanitá a nabízí ryzí nezkaženou přírodu.
Miroslav Podhorský
Narodil v lednu 1945 v Havlíčkově Brodě. Po studiu ČVUT v Praze odešel v roce 1969 do ciziny. Ukončil doktorskou práci na univerzitě v Bochumu a poté pracoval na univerzitě v Lexingtonu v USA. Pracoval v oblasti výzkumu a vývoje energetických zařízení a produktů pro veškeré druhy elektráren. Má tři děti. Pravidelně navštěvuje Aljašku a severní Kanadu. Podnikl již 43 expedičních výprav do oblasti „zlatého Severu“. Cestuje po řekách, jezerech i moři, ale zásadně pouze s využitím vlastníc sil. Na moře vyráží v kajaku, po řekách putuje povětšinou v kánoi. O svých výpravách napsal 11 knih, z toho pouze jednu, která se nevěnuje Aljašce a severní Kanadě.
S Miroslavem se může kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv spojit přes e-mail po*******@*eb.de.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
