Nebylo daleko k tomu, že extrémní sucho, které nás sužuje už několik měsíců, výrazně poznamená i letošní ročník Východočeského vodáckého maratonu. Pořadatelé prý v jednu chvíli uvažovali, že by se zkrátila trasa, aby utrpení závodníků nebylo tak velké, ale nakonec nevyměkli a z pohledu většiny účastníků udělali dobře. Nepříznivé podmínky všechny spíš stmelily a zároveň je tu vidina, že hůř už být nemůže. Tak doufejme…
Už v loňském roce to vypadalo na špatný vodní stav, ale nakonec se na všechny zúčastněné usmálo štěstí – v předvečer akce zapršelo a Orlice měla ráno skvělé podmínky. Letos jsme takové štěstí neměli, naopak. Orlice v době konání maratonu klesla v Týništi n. O. na průtok pouhých 2,24 m3/s, což je 0,72 m3/s pod úrovní hydrologického sucha. Slovy: o třičtvrtě kubíku větší sucho, než je sucho! Zároveň to bylo o 0,2 m3/s méně než ty nejsušší ročníky v posledních patnácti letech. A aby toho nebylo málo – kýžený déšť přišel, jenže se zpožděním pár hodin, takže ráno se všichni chystali ke startu v dešti, ale na start se řadili ve „vyprahlém“ korytě. Byla to zábavná zkouška nervů.
Hlášky typu „Už jsme to jeli za míň“ nebo „Pojďte prosím na výklad trasy pěší túry“ příjemně ukracovaly čekání na start, na který se všichni, jež se nízkého stavu nezalekli, vydávali s odhodláním se s nepřízní živlů poprat. V první vlně odjely „rychlé kategorie“, ve druhé pak zbytek startovního pole.
Jelikož jsem závodil v kategorii K1M, tak mi nezbývá než závod popsat z pohledu účastníka. Oproti loňskému roku jsem byl odhodlaný to letos pojmout víc závodně, a ne jako pěkný výletní den se startovním číslem na hrudi. Na startu jsem se tedy pověsil za pár rychlých kajakářů, kteří ale brzy jasně ukázali, jak jsou rozdané karty. Dva z nich rychle mizeli v dál a bylo jasné, že tihle pro mě a pár dalších v blízkém okolí dnes nebudou soupeři. Po chvíli se moje pozice ustálila zhruba 50 m za čtyřčlennou skupinkou, která se pořád pošťuchovala, což bylo výhodné, protože mi kluci krásně najížděli nejhlubší stopu a ukazovali, kde jsou mělčiny. Díky, díky!
Později se oddělila trojice závodníků a já jsem zůstal viset za kolegou v zeleném sjezďáku. Toho jsem na prvním kamenném záhozu předběhnul a najednou visel on za mnou. Tohle se nezměnilo až na občerstvení a přeběh v Hradci Králové. Co se týká nízkého vodního stavu, tak musím přiznat, že jsem se obával, že to bude výrazně horší. Kromě jasných přenášek na kamenných záhozech a jezu jsem na Orlici nemusel ani jednou ven z lodi, protože vždycky se nějaká cesta našla. Přes mělčiny jsem se za pomoci rukou šoupal jenom dvakrát nebo třikrát. Evidentně to tedy jde i za „totál brutál“ sucha, ale zároveň doufám, že další limity už pokoušet nebudeme. Nicméně Orlice byla nesmírně náročná na manévrování, takže mě na příjezdu do Hradce Králové začaly chytat křeče do stehen. Oproti loňsku přišly o hodně kilometrů dřív a dost mě to vykolejilo.
Občerstvení proběhlo rychle a ladně, na přeběhu jsem dokonce slušnou část opravdu běžel. Když jsem nasedal, tak kolem mě zrovna projížděl závodník na bílo-modré Boře a tomu jsem nedokázal odolat. Sice jsem musel pár minut úsilí obětovat, ale dotáhnul jsem ho a potom jsem se pěkný kus vezl na vlně a bez křečí. Díky za „taxík“, Milane!
Obří jez na Labi jsem přeskotačil jako (postřelený) kamzík a jelikož šel můj tahoun vyprazdňovat močový měchýř, vydal jsem se vstříc nejšílenější části trati sám. Labské mělčiny dlouhé okolo 10 km jsem si ze své loňské účasti moc dobře pamatoval, takže to nehrotím, vezu se a opravdu se nehodlám prát s něčím, co přeprat nejde. Taktika funguje nad očekávání a já už se těším, jak to na hluboké vodě zase rozparádím.
Když dorazím na Lukovnu, kde se před dvěma hodinami startovaly kategorie krátkého maratonu na 12 km, tak dostávám facku. Facku od protivětru, který sice celý den foukal, ale pořádně se projevil jenom v pár krátkých otevřenějších úsecích. A naplno se projevil tady. Odtud až k soutoku s Chrudimkou už je to jenom boj s větrem do tváře. Doufám, že se ke mně někdo nezačne přibližovat zezadu, protože už moc nemám za co jet, natož někomu zkoušet ujíždět. Naštěstí mi jízdu po Labi zpestřují dvě sličné paddleboardistky či průjezd houfem rychlostních lodí, které zrovna měly v Sezemicích závod. Když už vidím v levé části zorného pole kýžený soutok s Chrudimkou je na mě uchystána ještě jedna past – čtveřice děvčat v tangách dovádějících na pravém břehu. Ty tam snad někdo poslal schválně! „Ani tam nečum! Jedeš doleva, vole, doleva!“
Nakonec jsem mrzké pudy přepral a už vjíždím do Chrudimky. Tady jsem zase zapomněl, že je potřeba podjet víc mostů, než kolik jich mám v hlavě, ale až do cíle má Chrudimka neznatelný protiproud, dostatečnou hloubku a nefouká tu, takže je to vlastně závěr za odměnu. Během chvilky je to za mnou. Časomíra ukazuje, že jsem si splnil cíl dojet to pod sedm hodin a můžu se jít exhumovat z lodi, dát si polévku, kus kuřecího a nealkopivko.
Postupně si sdělujeme dojmy s dalšími závodníky a chodíme pomáhat kamarádům, kteří dojíždějí do cíle. Právě tady zjišťuju, jak nás všechny to společné utrpení spojuje a jakou z toho všichni máme radost. Holt stejná krevní skupina.
Vyhlášení vítězů se posouvá na pozdější hodiny, protože časy dojezdů jsou díky nízké vodě a silnému protivětru o poznání horší, než bývá zvykem, ale nakonec se do cíle skoro všichni dostanou. Ve chvíli, kdy s padající tmou vyhlášení začíná Tučňákovou větou: „Věnujme tichou vzpomínku těm, kteří jsou ještě na trati.“, už se jedná jenom o jednotky posledních lodí.
Vzhledem k tomu, že je 16 závodních kategorií (včetně těch krátkých z Lukovny) a na trasu nakonec vyrazilo 73 lodí ze 78 přihlášených, tak se na „bednu“ podívá významná část startovního pole včetně mě. Po ceremoniálu se ještě losují výherci plastové kánoe Vydra od firmy NOE a poukazu na zájezd od CVOKu a také se vyhlašuje tradiční soutěž buchet. Jednotlivá umístění zde vypisovat nebudu, protože by to bylo na dlouho, ale podívat se na ně můžete v oficiálních výsledcích. Snad jen zmíním, že dlouhou trať nejrychleji profrčel kajakář Martin Záruba v čase 6:25:52 a krátkou trasu seakajakář Petr Hynek v čase 1:15:45. Nejdéle se s dlouhou trasou pral singlíř Karel Haas, který do cíle dorazil za 11:51:58 a s krátkou tratí se nejdéle prala dětská posádka na C2 Lucie Procházková a Jaroslav Zápotocký s časem 4:09:57.
Na závěr musím poděkovat pořadatelům z KVT Pardubice, kteří to letos zase parádně zvládli. Z mého pohledu všechno plynulo klidným tempem, nezaznamenal jsem žádné výrazné zádrhele, a navíc jsem si strašně užil sobotní muzicírování u ohně, které udělalo nádhernou tečku za 57. ročníkem VVM.
No a na úplný závěr musím přiznat, že už jsem polapen. Heslo tohoto maratonu: „Poprvé a navždy“ je pravdivé a já už se těším, jak se příští rok začátkem září zase budu „trápit“ na Orlici, Labi a Chrudimce. A vy byste si to měli také zkusit!
Vše podstatné najdete na oficiálním webu a také na facebookovém profilu akce.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2303179158/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
