Starý štěkeňský jez na Otavě už získal skalp nejednoho vodáka. Není také divu. Šlajsna s metrovým schodem se fakt blbě jela. Na přímo to moc nešlo, protože příď lodi vždy práskla o dno šlajsny a když to byla laminátka, tak se vodák mohl těšit na opravu. Další možností bylo skočit šlajsnu bokem. No a to je tak trochu majstrštyk.
Nad jezem se prohánělo hejno prťousů na laminátkách, jejich vedoucí, který stál na koze jezu, dal vždy signál, dvanáctiletá osádka vzorně naplula bokem do šlajsny, na schodu se mírně zhoupla v bocích, aby kánoe kopírovala vodu, pak loď proletěla šlajsnou, ještě dole správný náklon, šup ke břehu, loď vytáhnout nad jez a znovu. Takhle tady cvičilo osm kánoí, než připluli staří pardálové v maskáčích a sombrerech s putovní flaškou něčeho vostřejšího.
„Hele, já sem slyšel, že se to má přenýst,“ halekal jeden zarostlej.
„Ty vole, podívej se na ty prcky, když to daj voni, proč ne my?“ houkl na něj břicháč s rudým nosem a cigárem v puse.
„A to chceš jako jet bokem jako voni?“ ptal se vyděšeně další člen alkoholové výpravy.
„Jasně, nejsme žádný másla!“ zavelel vůdce a stočil loď ke šlajsně. Děti v lodích s patřičnou úctou a s neskrývaným zájmem uvolnily místo a sledovaly, co bude.
A bylo. Vše šlo jak na drátkách a přes kopírák. Loď starých pardálů vždy najela bokem, k žádnému zhoupnutí v bocích nedošlo, neboť se posádka statečně chytla bortů, a šlajsna pak dole vyplivla nejdřív loď a potom její osazenstvo. Poslední posádka to nevydržela a zkusila jez zdolat rovně. Ozvala se rána praskajícího laminátu a loď šla pod šlajsnou ke dnu. Děti pobaveně sledovaly zkušené pardály, kteří jim předvedli, jak se to dělat nemá. A jak se to na vodě vlastně dělat má?
O tom existuje spousta knih, několik vodáckých škol, ale hlavně předávání zkušeností. Kdysi se vodáci „vyučili“ ve svém oddíle a věděli, jak plout, jak se chovat na řece, k přírodě, ke kamarádům, k lodi. Dnes je vodáctví daleko dostupnější, za což lze vděčit půjčovnám lodí. Ovšem nese to s sebou i to, že se dostanou na vodu lidé, kteří si spletli plutí po řece s jinou disciplínou. Pojďme se podívat, koho můžeme na řece potkat.
VODÁK – to je člověk, který na řeku patří. Ví, jak plout na lodi, jak nastupovat, vystupovat, umí se postarat o převrácenou loď, na jezech se řadí do fronty, pokud tam nějaká je, ví, odkud kam pluje, umí sjet jez i s vřeštící partnerkou, zvládne postavit stan a uvařit si na ohni. Umí i pár klasických písniček k táboráku, třeba Terezu, Rosu na kolejích, Tři kříže a tak. Vodák zdraví druhé vodáky pozdravem Ahoooj.
VÝPITEK – osoba, která se na vodu dostala náhodou, protože jí někdo řekl, že se na řece skvěle chlastá, je tam spousta hospod a nějaký „brko“ se taky najde. Výpitek zpravidla upadne do alkoholového oparu už ve vlaku nebo v autě. Z této polohy se většinou dostane po příjezdu domů, kdy ho manželka sprdne, proč tak vypadá a kde má peníze. Výpitek moc netuší, co se na řece děje a má pořád hladinku. Dalším poznávacím znamením je, že je hlučnej a pořád řve. Ostatní vodáky vnímá jen podle toho, jestli mají u sebe chlast nebo cígo. Když se cvakne, neví, která bije, uvařit si neumí, pokud potřebuje jíst, obstará to hospoda. Stan se pokouší stavět, když se z ní vrátí. Což bývá zpravidla v noci, a tak většinou Výpitka najdeme ráno zachumlaného do zbořeného stanu… Výpitek na vodě často zdraví vodáky slovy : „Tý voléééé, máš chlast?“ nebo „Tý volééé, holky, kam jedetééé?“
VISIŤÁK – to jsou lidé, kteří vyrážejí zpravidla s cestovní kanceláří nebo agenturou a nechali se nahecovat do toho, že voda je fakt dobrej a bezpečnej zážitek. Poznáte je podle toho, že drží pádlo jak prase kost, na krku mají zavěšený foťák, postrádají vodácké oblečení a působí cizokrajně. V obličeji mají buď děs, nebo naučený úsměv. S vidinou hesla „my jsme si zaplatili, tak se snažte“ dělají jednu chybu za druhou pod vedením gajda, který se snaží tuto smečku ukočírovat. Na vodě, pokud zdraví, od něj uslyšíme Hi, Zdravstvuj nebo Guten Tag.
VOHOST – vohostů najdeme na řece asi nejvíce. Jedná se o vodáka – hosta, který si zaplatil půjčení lodě a tak trochu tuší, co má na řece dělat. Přečetl si někde nějaký článek o řece, kamarád mu řekl, jak držet pádlo, v půjčovně mu poradili, kde je příď a kde záď lodi a ví, že koňadra není nadávka, zahradní pták ani velké poprsí krásné vodačky, ale ten špagát na přídi lodi. Vohost má respekt před peřejemi a jezem, pokud si jich všimne. Vohost se snaží na řece chovat tak, jak tuší, že je to správné, je ochoten si přečíst Vodácké desatero a třeba se jím bude i řídit. Vohost se snaží být dobrým vodákem a skutečně, pokud mu to vydrží, se jím za pár let i stane. Na řece zdraví Ahoj, ale haleká to na kde koho, i na rybáře, čumily na mostě a policajta, který provádí dechovou kontrolu vodáků. Vohost na řeku patří, protože z něj bude časem fajn vodák.
A kam patříš ty, milý čtenáři? Vodáctví je sport jako každý jiný a člověk se ho musí také naučit, ať už vlastní zkušeností, četbou nebo výukou v některém z vodáckých kurzů. Ale kromě sportu je vodáctví také pohoda, sepětí s přírodou a s kamarády.
Tak Ahoj vodáku na vodě!
