Martin „Fševěd“ Žilka: Našel jsem absolutní svobodu

Martine, kde se ve tvém životě vzala voda a vodáctví?
Jako prvopočátek bych označil moment, kdy jsem poprvé usednul do lodě. Bylo to na dovolené s rodiči, když jsem byl malé dítě, a to jsem jezdil na malém nafukovacím gumovém člunu.

Opravdové vodácké začátky přišly později. Vyrůstal jsme v Martině, což je na severu Slovenska, a tam byla při Lékařské fakultě loděnice určená zejména pro mediky. Vedl to pan Gottwald. Loděnice byla u řeky Turiec, která je tak WW I. Já jsem na loděnici začal chodit, když jsem byl na gymnáziu, takže okolo roku 1990. Bavil jsem se ježděním v peřejkách. Jezdili jsme na laminátových lodích, což znamenalo také lepení a opravy. V oddílu mě nadchla parádní parta, se kterou jsme vyráželi na jedno i několikadenní výlety po klasických slovenských řekách jako Váh, Dunajec, Prielom Hornádu či Orava. Vybavuju si, že pro mě byl veliký zážitek Hron, který jsme jeli na pět dnů. Tam jsem poprvé zažil putování na řece s veškerým vybavením.

Jak dlouho jsi v oddílu byl?
Jenom pár let, protože po střední škole jsem se přesunul na studia do Bratislavy. Tam byl ale při škole taky vodácký oddíl, se kterým jsme vyráželi na Malý Dunaj, což je moc pěkná řeka, která krásně meandruje v krajině.

To je pořád vodní turistika, ale ty přeci jezdíš i na divočejší vodě…
K divočejší vodě jsem se nachomýtnul o pár let později. Na festivalu Vysoké hory v Žilině jsem viděl leták ze Slovinska, kde byla i Soča, a na základě toho jsem zorganizoval partu 16 kamarádů, se kterou jsme se do Slovinska vydali. Byla to moje první cesta na vodu do zahraničí, a kromě pádlování jsme tam taky poznávali canyoning. V té době to bylo něco naprosto wooow.

Ta výprava pro mě byla zlomová, protože jsem při ní poznal Jožka Černého z AAC Tour (www.rafting.sk), což je slovenská raftovka působící na Soče. A poznal jsem tam taky Lucišu, Miza a další lidi z týmu Geronimo (www.geronimo.sk). Tím jsem se ocitnul mezi vodáky, kteří jsou profesionálové a závodní na špičkové úrovni. Fotil jsem pár ročníků Wild Water Rodeo v Čunově a na Tróji i nějaké kajakové výpravy. Hrozně mě to chytlo, udělal jsem si licence a začal jsem pro AAC guidovat raftové tripy.

S výše zmíněnou partou jsme taky začali jezdit na různé objevné vodácké výpravy na Balkáně, který se tehdy vzpamatovával po válce, to byly silné zážitky. Do některých zemí se tehdy ani nedalo dostat, často byly miny, běžně jsme potkávali vystřílené vesnice. Vrcholem těchto výprav bylo splutí Tary v roce 2002.

Teď jsi mi trochu utekl. Já totiž vím, že v roce 2001 jsi byl členem expedice na řeku Omo.
Na tuhle expedici jsem se dostal díky známosti s cestovatelem Petrem Ondrejovičem zvaným Becko, který byl v Etiopii už dříve na suchozemské expedici k domorodým kmenům. Byla to dost drsná expedice a Becka napadlo, že by se mezi domorodce mohlo dát doplout po řece Omo, která danou oblastí protéká. Začali jsme na tom pracovat, expedici jsme připravovali rok a stejně by se dalo říci, že jsme jeli do úplného neznáma. Já jsem sehnal ruské mapy od KGB, ke kterým jsem se tehdy dostal přes Kalifornskou univerzitu v Berkley, ale to bylo tak všechno. Pak jsme ještě z National Geographic věděli, že na Omu už kdysi jedna vodácká expedice byla, ale z té jsme našli jen jednu černobílou fotku. Z dnešního pohledu neuvěřitelné.

Povídej dál, zní to skvěle.
Na expedici jsme vyrazili v raftu, který jsme si nechali speciálně vyrobit v Gumotexu, a trvala měsíc. Po Omu jsme tehdy urazili skoro 1 000 km a bylo to něco neuvěřitelného. Údolí Oma mělo v některých místech kolmé stěny vysoké až 500 m a celkové převýšení údolí v Great Rift Valley bylo 2 000 m. Všude fantastická příroda, dostali jsme se i k domorodcům, což byl taky neuvěřitelný zážitek, protože pořád žijí jako v pravěku, ale do toho mají občas samopaly. Řeka byla místy dost divoká, některé vodnaté peřeje byly určitě WW IV, a obtížnost v takovýchto místech ještě zvyšuje fakt, že jsi sólo loď uprostřed naprosté divočiny. Tady to znamenalo hodně hrochů a ještě víc krokodýlů všude, kde byla jen trochu klidnější voda. Když se nad tím zamyslím, bylo to největší dobrodružství, které jsem zažil.

Kdyby to někoho zajímalo víc, Palo Barabáš (www.pavolbarabas.sk) z toho udělal skvělý film Omo – cesta do praveku, který vyhrál hodně ocenění na festivalech a byl úžasný v tom, že spoustě Slováků otevřel oči, protože do té doby bylo vidět zejména horolezectví, a tímhle filmem se k veřejnosti začala dostávat taky voda. To ti asi budu těžko vysvětlovat, protože Česko je podle mě vodácky nejrozvinutější země na světě, ale na Slovensku to nikdy nebylo a doteď není tak silně zakořeněné.

Jak tě takový silný zážitek ovlivnil?
Bude to znít jako klišé, ale ta výprava mi změnila život. Tři týdny po návratu jsem dal výpověď a od té doby jsem už nikdy nebyl zaměstnaný.

No, tak to ti změnilo život víc, než bych čekal.
Já jsem si tehdy uvědomil, že mám jen jeden život, a tím pádem jednu šanci, a že by bylo fajn dělat to, co mě baví, a ideálně to dělat tak, aby to za něco stálo. Akorát jsem v té době pořádně nevěděl, co to bude, protože mě v bavila voda a další outdoorové sporty, fotografování, cestování. Vůbec jsem netušil, co z toho bude to dominantní.

Co jsi vlastně dělal do té doby? Odkud jsi dal výpověď?
Vystudoval v Bratislavě ekonomii, obor Zahraniční obchod. Studoval jsem to kvůli tomu, že zahraniční pro mě znamenalo, že se u toho bude cestovat, a obchod, že bych mohl vydělávat peníze. Nikdy jsem ale v oboru nepracoval. Po škole jsem za tři roky vystřídal několik manažerských pozic a docela brzy jsem pochopil, že to není nic pro mě. Stanovená pracovní doba, musíš žádat o dovolenou, té máš jen omezeně, ten systém za mě není funkční, není flexibilní, a hlavně je nesvobodný. Podáním výpovědi jsem šel do obrovské nejistoty, ale vyplatilo se to.

Hlavním směrem se nakonec stalo fotografování. Proč?
Rád bych nejdřív podotknul, že to není jenom focení, ale že je to audiovizuální tvorba, protože dělám i video, různé panoramatické věci, létám s drony, prostě mám hodně možností, které kombinuju.

No a jak to vzniklo. Postupně, jako všechno. První kompaktní foťák nám koupila moje máma. Ten se mnou cestoval 30 000 km autostopem po Evropě a byl se mnou na všech outdoor tripech po Evropě. První zrcadlovku jsem si koupil při cestě do Anglie v roce 1998. Díky tomu jsem pochopil zásadní věc – že dokážu lidem dělat radost prostřednictvím svých fotografií, že tím můžu dělat něco, co má smysl, a že můžu ukazovat svět svým pohledem. Tehdy to samozřejmě byla jiná doba, protože se fotilo na film, jedno cvaknutí tě stálo 10 korun, technika byla špatně dostupná a drahá, ale zároveň prestiž, že jsi fotograf, byla o hodně vyšší.

Vybavení jsem tedy měl, a pak už jsem jenom musel najít způsob, jakým se prodat. Jakmile jsem přišel i na tohle, už to bylo třeba jenom rozvíjet – vzdělávat se, investovat, riskovat, spolupracovat, chytat trendy. To se mi povedlo třeba tím, že jsem dva roky pracoval jako portrétní a dokumentární fotograf na velkých výletních lodích v Karibiku. Naučil jsem se tam jednat s lidmi, pracovat ve foto laboratoři, zdokonalil jsem se v technice focení a vydělal jsem si dobré peníze, díky kterým jsem si nakoupil špičkovou digitální techniku. Tehdy byla velmi drahá, ale na Amerických Panenských ostrovech stála polovinu toho co tady. Vrátil jsem se domů, v kapse jsem neměl ani korunu, ale měl jsem perfektní vybavení, které u nás tehdy začínalo, a díky tomu jsem dokázal pracovat jako freelance fotograf s minimálními náklady. Vlnu počínající digitální éry jsem v dokumentární i komerční oblasti tedy chytil velice dobře.

Pak už mi zbývalo jenom najít způsob jak vložit zpátky do focení moji lásku k přírodě a outdoorovým aktivitám, což se mi nakonec taky podařilo.

Zmínil jsi prestiž fotografů v dřívější době. Jak vnímáš rozmach digitální techniky a možností, které lidi k audiovizuální tvorbě mají?
Rozvoj techniky dal lidem opravdu skvělé možnosti, ale jak to bývá, každá mince má dvě strany. Jedna strana je, že máš supr schopnost dokumentovat svůj svět, to je geniální. A taky máš spoustu možností komunikovat to s ostatními. Ale druhá strana je, že to degraduje výjimečnost pořízených fotografií. Fotka je moment, respektive obraz momentu nebo zážitku. V současnosti vidím, že vzniká obrovské množství balastu, na kterém pozoruju, že se degraduje zážitek a zůstává jen ten obraz. Lidé se vlastně sami ochuzují – mají obrazy, ale chybí jim prožitky. Podstatné je, aby lidi chápali, že zásadní je ten moment, ten zážitek a že obrazů potom není potřeba tolik.

Pro mě jako fotografa čím dál lepší technika znamená, že nemám takovou poptávku, protože si dost věcí dokážou lidé udělat sami. Zároveň ale vím, že telefony a další kompaktní nástroje mají limity, a nad tím je ten prostor pro špičkovou techniku, kterou mám, umím používat a jako tvůrce nabízím zamyšlení se nad projektem, skoro 25 let zkušeností, srdce a hledání optimálního a originálního řešení. Vizuální komunikace je mocná efektivní zbraň.

Z tvých sociálních sítí vím, že fotíš lyžování, golf, samozřejmě vodu… Je pro tebe něco z toho pomyslný strop toho, čeho může fotograf dosáhnout? Splnil sis něčím sen?
Pro mě je úplně nejdůležitější, že mám svobodu a že si můžu vydělávat tím, co mě skutečně baví a kde mám srdce. Tímto přístupem vzniklo i složení sportů, které fotím – v zimě alpské lyžování, kde už 10 roků fotím Světový pohár. Ovšem ne jako agenturní fotograf, ale jako fotograf konkrétního závodníka a jeho konkrétního partnera. U toho jsem pořád na lyžích a dělám to unikátně, to je prostě zábava. Od jara do podzimu fotím packrafting, a k tomu golf, což je pro vodáky asi trochu mimo. Já to ale beru tak, že to fotit umím, dokonce možná nejlíp na Slovensku, takže si tím dokážu vydělat peníze a jsem při tom venku, pohybuju se a baví mě to. Golf aktivně hraju, a tak mu líp rozumím při focení. To je přece paráda být nejlepší v tom, co tě baví!

Zní to fantasticky, ale napadá mě, jak se dá takový život kombinovat s rodinou?
Když byly děti malé, byla to priorita a velké výpravy šly bokem.Mám tři děti, pěkně za sebou 16, 14, 12 let, a odmala jsem je vedl k outdoorovým sportům, pohybu v přírodě a poznávání světa. Bohužel jsme se ale s manželkou každý vyvíjeli trochu jiným směrem, zasáhla ji ruská propaganda a „katoliban“, až to dopadlo tak, že jsme se rozvedli. S dětmi jsem kvůli tomu pochopitelně o dost méně, než jsem býval, ale pořád se snažím jim věnovat. Nejvíc jsem se synem, který se mnou vyráží na cesty, lyže, vodu, golf… S dcerami méně, ale základy jsem jim do těch aktivit dal, a teď bude na nich, jak si to zařídí. Na jednu stranu je mi nepříjemné, že jsem s dětmi docela málo, ale na druhou stranu mi přijde důležité, abych uměl v první řadě fungovat sám se sebou.

A co si budeme povídat, získal jsem díky tomu neuvěřitelný level svobody. Ovšem tady by se asi slušelo říct, že právě takový level by si asi spousta lidí představovala jako sen, ale už si neuvědomují, co všechno za tím je a jak to může být těžké si moct plně řídit svůj život.

Docela jsme odbočili od vody. Pojďme tedy zpět. Skončili jsme u expedice Omo.
Na Omo jsme se vrátili ještě v roce 2005 s jinou partou, ale to už se řeka a její okolí začínaly měnit. Začaly stavby přehrad a vodákům asi nemusím vysvětlovat, co to znamená. Řeku jsme sice spluli, ale už to nebylo takové.

To si umím představit. Co nějaké další výpravy?
Zajímavou expedici jsem absolvoval v Jižní Americe. Sedm týdnů ve Venezuele po řece Orinoko, kde jsme se dostali až ke kmeni indiánů Yanomami, kteří žijí v pohraničí Venezuely a Brazílie ve velmi odlehlých oblastech, a jedná se díky tomu o jednu z nejzachovalejších původních kultur v Amazonii. To byl úžasný zážitek a setkání.

Potom jsem byl ještě v Andách na řece Asequia a pádlovali jsme taky na karibských korálových ostrovech.

V Nepálu jsme raftovali na řece Trisuli. A dokonce jsem se, taky na raftu, podíval zblízka na pětkové peřeje Zambezi.

Z posledních let byla asi nejvýznamnější expedice na Nový Zéland, kde jsme kombinovali packrafting na řekách i na moři a další outdoorové aktivity.

A mezi tím samozřejmě pár výprav po Evropě od Řecka a Balkánu přes Alpy, Skotsko až po Norsko.

Když bych počítal i Evropu, pádloval jsem na pěti kontinentech.

To je slušný výčet. Všechno jsi jezdil na nafukovacích lodích?
Ano, ale měl jsem taky plastový kajak. První a jediný a na další už nejspíš nedojde. Na tom jsem jezdil třeba v Řecku.

Takže i hodně divokou vodu?
To ne. Na kajakové výpravy jsem jezdil hlavně jako fotograf a k tomu průměrný pádler. Mojí prioritou bylo tam fotit, být na cestách a v přírodě, a když jsem u toho občas taky něco sjel, bylo to super.

Popravdě mě extrémní divoká voda nikdy nelákala a v kajaku jsem nikdy nejezdil obtížnost WW IV a výš. Když se dívám na fotky od Davida Sodomky, je to pro mě něco nepředstavitelného, intergalaktický level. Musím před takovými borci smeknout.

V posledních letech se věnuješ packraftingu. Jak ses s packraftem seznámil?
Jel jsem v roce 2019 na ostrov Fuerteventura fotit zakázku pro obchod se surfy a paddleboardy. Bylo mi jasné, že fotit na moři z paddleboardu nebo třeba mořského kajaku nebude úplně ono. Objevil jsem tehdy packraft od ROBfinu, který parádně splňoval to, co jsem potřeboval – byl stabilní, dokázal jsem na něm dokonce surfovat na vlnách, byl jsem s ním dobře pohyblivý, abych si dokázal dojet pro co nejlepší fotky, a zároveň jsem měl veškeré vybavení pořád po ruce, protože packraft je otevřená loď. Prostě fantastická kombinace.

Promiň, že do toho skočím, ale zmínil jsi foto techniku. Kolik už jsi toho při focení utopil nebo zničil?
Samozřejmě se stane, že člověk něco zničí, ale mám toho na kontě minimum. Vzpomínám si na utopenou akční kameru na Salze, akční foťák, který leží někde pod vodopádem ve španělské Sierra de Guara, a taky na mořskou solí zničenou bezzrcadlovku na akci s mořskými kajaky na Sardinii. Od roku 2017 používám všechno od OM System, což byl dříve Olympus, a to je technika, která je speciálně vyrobená pro použití v náročných podmínkách. Všechny OM System produkty série Pro mají odolnost IP53, takže se nemusím extra starat. Do obtížnosti WW II jsem schopný jezdit s foťákem na krku. Když foťák namočím, prostě ho jen otřu a jede se dál. Spadne mi do bláta, opláchnu ho a je to. Navíc jsem u OM ambasadorem, takže mám lepší přístup k jejich nejnovějším produktům, to mě strašně baví. Pak ti ukážu, co mám za novou hračku.

Potom je ještě důležité, že na vodu využívám techniku s menším senzorem, což je výhoda, když fotíš outdoorové sporty. Objektivy většinou beru podle toho, co chci fotit a kam se vydávám. Posledních 10 let mě taky hodně baví 360° záznamy a drony.

A co se týká uložení, dříve jsem všechno vozil v kufru Pelicase, ale to nebylo úplně dobré, protože byl neforemný. V posledních letech nedám dopustit na vodotěsnou tašku od Watershed Drybags, která je opravdu skvělá. Stála sice dost peněz, ale nikdy mě nezradila.

Vraťme se k packraftům. Byla to tedy láska na první pohled?
Dá se říct, že byla. Na Kanárských ostrovech jsem si uvědomil všechny výhody packraftu a hned po návratu jsem koupil jeden pro sebe a jeden pro syna. Jenomže začala covidová pandemie…

Tak to jste se moc netrefili…
No zpočátku to tak vypadalo, ale nakonec to bylo úplně obráceně. Pohyb po řekách nikdo neřešil a díky skladnosti packraftů jsme se dokázali dostat, kam jsme si vzpomněli. Nakonec z toho byla jedna z nejlepších vodáckých sezon, během níž jsme sjeli asi 15 slovenských řek, navíc úplně bez lidí, a strávili na vodě neskutečný počet dnů. Nahrávalo tomu i to, že jsem kvůli lockdownům byl bez práce a měl jsem spoustu času.

Takže nejlepší lék na pandemii je packraft. (smích) Od té doby se packraftu věnuješ intenzivně, založil jsi dokonce Packraft Team Slovakia. Představ prosím, o co se jedná.
Nejedná se o nic oficiálního. V podstatě je to platforma pro lidi, kteří mohou na sólo lodích objevovat řeky a nové zážitky. Komunikace běží přes Facebook, WhatsApp, YouTube a na webu www.packraft.sk. V naší skupině mohou lidé najít parťáky pro svoje výpravy, zvýšit svou bezpečnost, mohou najít vodáky, kteří jim pomůžou se zdokonalit – kupříkladu děláme velmi úspěšnou školu packraftu, na které s námi spolupracuje můj kamarád Tomáš Lukačovič z agentury Vodácke centrum (www.vodackecentrum.sk). A můžou se dostat i na větší výpravy, které pod hlavičkou týmu vznikají díky sdílení znalostí. S různými lidmi jsme se díky této platformě vypravili do Skotska, kde se o nás postaral a program nám připravil kamarád Martin Kubeš, který tam trvale žije. Obdobně jsme jeli do Norska, kde mám taky kamaráda, který tam žije. Jmenuje se Jano „Číňan“ Adamove. S výpravou na Nový Zéland nám zase pomohli Martin „Hák“ Straka a Viola Kašíková. Funguje to skvěle a otevírá to neuvěřitelné možnosti. Postupně objevujeme řecké ostrovy, portugalské pobřeží Algarve, ostrovy ve Středomoří a podobně.

Navíc díky sdílení nápadů a zážitků v rámci skupiny stále objevuju další a další výhody a uplatnění packraftu. A zdaleka jsem je ještě všechny neobjevil.

To zní jako povedený projekt. Jaké jsou plány do budoucna?
Miluju cestovat a poznávat nové lokality. Procestoval jsem přes 80 zemí a těším se na nové výzvy, ideálně v kombinaci přátelé, fotoaparát a packrafty, takže na příští rok se začíná dávat dohromady další výprava na Nový Zéland, kde už to zčásti známe.

Jsem v kontaktu s několika lidmi, kteří se vyznají v Patagonii, tak z toho třeba něco vzejde.

Na podzim by měla proběhnout expedice do Venezuely, kde má Becko v plánu slanit vodopád Salto Ángel, což je nejvyšší vodopád světa, a potom se s packraftem vydat po řece Churn, která pod vodopádem teče.

Ale mám i plány po Evropě. Campervanem i letecky. Mě třeba v poslední době fascinuje, jak hustou tu máme železniční síť a jak snadno se dá díky jízdence InterRail cestovat mezi 33 evropskými zeměmi. Zkoušel jsem to už párkrát se synem i s kamarády. Svoboda na kolejích a řeky okolo. To je něco neuvěřitelného. Vždyť ti stačí 100litrový loďák, do kterého dáš všechno, co potřebuješ. Lokalit mám vytipovaných dost a doufám, že v tom budu pokračovat.

A pak se těším na letošní ročník turnaje v packraft polu, to je něco podobného jako kanoepolo, akorát na packraftech. Pátým rokem pořádáme Packraft Polo Slovak Open a je to náramná zábava.

Martine, děkuju za povídání a na závěr si ještě neodpustím otázku. Jak vznikla tvoje přezdívka Fševěd?
Na začátku studií na vysoké škole. Měl jsem rád informace, hledal jsem souvislosti a asi i často mudroval. (smích) A to mě baví dodnes – neustále hledat a nacházet svoji vlastní cestu životem.

Martin Žilka
(* 1974)
Po gymnáziu vystudoval Ekonomickou univerzitu v Bratislavě, obor Mezinárodní obchod (titul Ing.). Vystudované profesi se však nikdy nevěnoval. Po pár letech v manažerských pozicích dal výpověď, stal se nezaměstnaným a začal žít svobodný život. To ho dovedlo k profesionálnímu fotografování, kterému se už 23 let věnuje pod značkou PhotoMartini (www.photomartini.com) a ve kterém se vypracoval mezi přední fotografy na Slovensku. Je rozvedený a má tři děti. V posledních letech propadl packraftingu, který se snaží na Slovensku propagovat a rozvíjet. Za tímto účelem vytvořil platformu Packraft Team Slovakia (https://packraft.sk, FB: @packraft.sk, IG: @packraft_team_slovakia), kde sdružuje a inspiruje lidi se zájmem o vodáctví, zejména packrafting. Procestoval 80 zemí. Je ambasadorem OM System, spolupracuje s českým výrobcem nafukovacích lodí ROBfin a českou firmou AdventureMenu, zaměřenou na expediční stravu.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!