Jsem v sídle Hika na Jílovišti, a než mi Mates nachystá židli a vodu, vniknu do kanceláře, kde sedí několik lidí u počítačů. „Jdu dělat rozhovor s Matyášem, práskněte mi na něj něco.“ Z jedné strany se ozve poměrně nesmělé „designer“. Ale od jiného počítače mnohem ráznější „určitě workoholik“. Jdu ověřit, jak dobře ho mají přečteného.
Ahoj Matyáši. Pověz mi na začátek, co vlastně v Hiku děláš? Jaká je tvoje pozice?
Ahoj. Popravdě moc nevím, jak bych to přesně specifikoval, protože moje práce tady je docela komplexní. Sám bych byl rád, aby to byl jenom vývoj produktů, protože to mě naplňuje nejvíc. Zabývám se ale i tím, jak hotový produkt prezentujeme a jak ho prodáváme, takže se moje práce dotýká i tvorby takzvaného Hiko Base Camp, což je platforma pro naše prodejce a distributory. Podílím se taky na prodejní strategii, cenotvorbě i na komunikaci s naší distribuční sítí, které se snažím sdělit, co chceme s Hikem udělat.
Můžeš být konkrétnější ohledně těch plánů?
Určitě. Máme snahu ukázat lidem, že nejsme jenom výrobce vodáckého vybavení, ale že do toho taky dáváme hodně myšlenek. Všechno chceme spojit pod pomyslný deštník produktů, které jsou chytře designované, hodně funkční, některé si úplně sami vyrábíme, a k tomu třeba vyvíjíme i vlastní technologie na jejich výrobu. Je to prostě komplexní.
Tohle je teď velká část mojí práce i práce celého týmu. Potřebujeme se dostat do téhle pozice a zároveň to všichni musíme „udýchat“.
Jak si představuješ Hiko, až to bude hotové?
Moje představa o budoucím Hiku je taková, že by to v ideálním případě mělo být jakési křížení značek Patagonia a Arc´teryx. U Patagonie se mi strašně líbí, jakým způsobem jsou schopní vytvořit vnímání udržitelnosti. Dokážou okolo sebe seskupit širokou skupinu lidí, které díky transparentnosti celého zásobovacího řetězce a zamýšlení se nad výrobkem dokážou vtáhnout do problematiky. Ti lidé tím pak vysloveně žijí. Navíc razí heslo, že pokud je to jen trochu možné, měl by každý produkt plnit co nejvíc funkcí. U Arc´teryxu se mi zase líbí technické provedení – s jakou precizností a s jakým detailem přistupují ke každému švu, jeho přelepování a tak dále. Jsou to nadšenci pro co nejlepší technologii a chtějí dosáhnout toho, aby jejich produkty co nejlíp fungovaly.
Od Hika si slibuju kombinaci těchto věcí. Pořád se snažit dělat to líp a s větší konzistencí a mít produkty vychytané z hlediska uživatele. Lidi kolikrát ani nenapadne, že by nějaký produkt mohl fungovat nějakým způsobem nebo víceúčelově, a když jim to ukážeš, jsou z toho nadšení. Takový produkt potom funguje jako skvělý marketing a naopak, je to vlastně ideální stav. Pro mě je tohle obrovská motivace a dává mi to spoustu energie do dalšího vývoje.
Jak jste na tom se zmíněnou ekologií a udržitelností?
Zaměřujeme se na to stále víc a je to jeden z našich hlavních cílů. Chceme udělat z Hika to, co inspiruje lidi kupovat si toho míň a zároveň se nebát utratit víc, když budou vědět, že tam je přidaná hodnota. Aby se jen slepě nedívali, jestli je produkt recyklovaný, ale aby viděli jeho celý životní cyklus. Aby pochopili, že opravitelnost je mnohem větší hodnota než recyklovatelnost. Ve výrobě před sebou už léta vidím, jaký má efekt, když se naučíme využít veškerý materiál bez zbytků, nebo co se stane, když dokážeš prodloužit životnost kupříkladu suchého obleku tím, že je dobře opravitelný, a dokonce si tu opravu dokážeš udělat doma. Dosáhnout toho je dlouhodobá záležitost, ale má to obrovský smysl.
Jak dlouho už po téhle cestě s Hikem kráčíš?
To asi nedokážu úplně jasně říct. Mě hodně ovlivnilo a inspirovalo, když jsem v USA v roce 2015 začal pracovat pro firmu Matuse, což je surfová firma, která podobným způsobem, jaký jsem ti před chvíli popsal, vypráví příběh svého produktu. Výsledkem je, že vzniká strašně čistý produkt, který těží sám ze sebe, a ne z nějakého líbivého marketingu, jak to často bývá u mainstreamových značek. S Matuse spolupracuji dodnes a s Hikem vzniká super symbióza.
A co se týká samotné značky – toho jak se vyjadřuje, jak ji lidi vnímají, jak se s ní dokážeš ztotožnit, to mě zajímalo asi odmala. Myslím, že „brand fanatic“ jsem byl vždycky.
Takže já sám po téhle cestě jdu hodně let a s Hikem už se to taky počítá na roky, ačkoliv navenek je to nejspíš vidět až v poslední době.
Od kdy se vlastně práci v Hiku věnuješ?
V kontaktu s Hikem jsem od té doby, co jsem se narodil. (směje se) To ani jinak nešlo. Nejdřív jsme to měli na stole doma v paneláku a třeba ve svých osmi letech jsem už designoval první trika, protože jsem už dokázal trochu pracovat s počítačem.
Nicméně chápu, kam míříš. Opravdu navážno to bylo, když jsem se poprvé vrátil z Ameriky do Česka, tedy v roce 2012, a strávil jsem tady rok. To pro mě byla trochu studená sprcha, protože jsem právě vyšel ze školy, studoval jsem Business Management, kde jsem slyšel všechny ty teorie, jak by to mělo fungovat. No a přišel jsem do Hika a tady jsem strašně narazil. Zaprvé jsem neměl zkušenosti. Za další je tu odlišná kultura než v Americe, takže praxe nebyla vůbec taková, jak bych si představoval. Na základě toho jsem se vrátil zpátky do Ameriky s plánem jít ještě na školu, to jsem studoval International Marketing, a po škole se nechat někde zaměstnat a nasbírat zkušenosti z praxe. To byla právě ta práce ve firmě Matuse. Fungovali jsme tam v malém týmu, takže jsem si sáhnul na spoustu věcí včetně třeba účetnictví.
A od roku 2016 nebo 2017 jsem nabité zkušenosti začal aplikovat v Hiku. Prvním krokem bylo, že jsme s mojí manželkou, teda tehdy přítelkyní Kristýnou začali dostávat Hiko do povědomí v Americe. Cestovali jsme po raftových společnostech, vodáckých obchodech, vodáckých závodech, akcích a festivalech.
Takže jsi nejdřív dělal spíš dealera.
Dalo by se to tak nazvat. Ale tohle cestování byl pro mě zlom. Viděl jsem u lidí nadšení ze značky, kterou předtím neznali, a zároveň jsme sbírali zkušenosti a připomínky od lidí. V té době mělo Hiko vestu Guardian, ze které jsme právě díky těmto zkušenostem vytvořili Guardian 3.D. Když jsem pak viděl přijetí nového produktu u lidí, byla to pro mě obrovská odměna. Tehdy jsem si řekl, že tohle je přesně to, co chci dělat. Došlo mi, že vývoj není o tom sedět někde v kanclu u počítače, ale že je to syntéza zkušeností a názorů od nejrůznějších lidí. A pak to ještě dáš dohromady s technologií a materiály.
Podařilo se Hiku v Americe prosadit?
Z mého pohledu podařilo. Dostali jsme se do povědomí, získali jsme obchody, které odebírají naše zboží, a každý rok je vidět, že tam rosteme. Na to, jak málo času tomu dokážu aktuálně věnovat, je pro mě překvapivé, jak dobře to jde. Možná tomu i pomáhá, že se ženou a dětmi trávíme vždy půl roku v Česku a půl roku v Americe, takže to není jen o komunikaci na dálku, ale jsme tam i fyzicky, což určitě dodává důvěru.
Je rozdíl mezi tvojí náplní práce v Americe a tady?
Je a aktuálně mi přijde, že v tom je parádní rovnováha. V Americe se věnuju spíš rozvoji Hiko Base Campu, o kterém jsem ti už říkal. Na tom hodně pracujeme s bratránkem Lubošem Hilgertem. Co se týká vývoje, v Americe řeším spíš menší věci. Do Česka vždycky přijíždím úplně natěšený, jak zasednu k vývoji těch „velkých“ produktů, ale postupem času se tady tak uvařím, že už se zase docela těším, až se přesunu a budu mít trochu odstup a změnu. Uvidím, jak dlouho tenhle systém vydrží, protože máme dvě malé děti a uvidíme, jak to půjde skloubit třeba se školou.
Když říkáš, že se uvaříš… Tví spolupracovníci mi řekli, že jsi workoholik. Souhlasíš s tím?
Jo, souhlasím. Je pravda, že práci věnuju hodně času. Dokážu třeba 10 hodin v kuse sedět a dělat na nějakém produktu. Pořád to nosím v hlavě. Jdu si zapádlovat do Troji a myslím na to. Zároveň se dívám na lidi okolo, v čem jezdí a jak věci používají. Když se s někým bavím, zeptám se ho taky třeba na nějaké zkušenosti s vybavením místo toho, abychom si povídali o pádlování. Zároveň je to pro mě ale obrovská vášeň. Jako když máš třeba rád zahrádkaření – prostě klekneš do záhonu a děláš, dokud není hotovo. Já to mám s vývojem stejně.
Připravuješ se na to, že Hiko nejspíš časem převezmeš kompletně?
Samozřejmě to trochu v hlavě mám, ale zatím tomu moc pozornosti nevěnuju. Naši zatím nekončí a je na nich vidět, že když se věci hýbou dopředu, dává jim to další energii do práce. Hodně je nabilo i to, když viděli, že jejich potomci budou mít o firmu zájem. Aktuálně tady pracujeme z rodiny všichni. Navíc si nemyslím, že by chtěli končit nějakým radikálním způsobem, ale že to bude tak postupně plynout. Ale to je spíš otázka na ně.
Když jsme se dostali k rodičům, napadá mě, jestli jsi je nemusel třeba přesvědčovat, že nějaké řešení, které chceš do firmy přinést, je dobré, ačkoliv jim se nezdá?
Tohle se mi nikdy nestalo, že bych o něčem musel přesvědčovat rodiče. A přiznám se, že je to jedna z věcí, kterých si asi nejvíc v životě cením. Taky je to jedna z věcí, které bych si přál i u svých dětí, abych je dokázal nechat udělat v životě chybu, protože přesně to tímhle přístupem naši udělali a mně to do života dalo hrozně moc. Přišel jsem do Hika a musel jsem tady všechny přesvědčit, že něco umím. A samozřejmě jsem udělal spoustu chyb. Cítil jsem, že se mi ostatní báli oponovat nebo mě opravovat, protože jsem synem majitelů firmy, proto jsem firmu opustil, doplnil si vzdělání a praxi a pak se teprve vrátil.
Nakonec jsem se dostal do pozice, že mi lidi začali věřit, a dokázali jsme společně najít nové přístupy k práci i komunikaci. Přijde mi, že nám to v posledních letech začíná dobře fungovat.
Za ty roky, které už v Hiku děláš vývoj, vzniklo hodně produktů. Jsou pro tebe některé obzvlášť ceněné?
Každá věc na sobě má něco, co na ní cením, a určitě ti jich pár vyjmenuju. Jako první musím zmínit Guardian 3.D, což byl v podstatě update vesty Guardian. Tam se mi hodně líbilo, že se vlastně všechno, co jsme si usmysleli, že vylepšíme, vylepšit podařilo a ani v jedné věci jsme neudělali krok zpět. Dneska už ale samozřejmě vidím další věci, které by se daly vylepšit. (směje se) Zároveň pro mě tahle vesta byla takovým prvním projektem, na kterém jsem pochopil, o čem vývoj je.
Potom se mi líbí věci, které jsou hodně jiné. To jsou třeba házečky Eagle, Hawk a Falcon. Tam jsme se prostě podívali na to, jak vypadá běžná házečka, a chtěli jsme ji udělat jinak. Ne úplně jinak, ale prostě jsme tam viděli několik věcí, které jsou zbytečné nebo by se daly předělat, a na těch jsme zapracovali. Chtěli jsme házečku pojmout víc jako technický produkt, a ne jenom pytlík, do kterého dáš lano.
Z posledních věcí je to určitě vesta Player, což je krásný příklad toho, že vyvíjíš nějaký základní produkt, ale uděláš to tak, že to lidi považují za mnohem vyšší produkt. A to je vlastně směr, kterým chci vývoj dělat. Udělat věci jednoduché, ale zamyslet se nad detaily. Player je na první pohled úplně obyčejná vesta, ale protože jsme si pohráli s vrstvením pěny uvnitř, jejíž díly po sobě vzájemně kloužou, vesta mnohem líp sedí na těle. To je přesně ten detail, o kterém mluvím. Nakonec nám to dalo úplně nový pohled na plnění vest a určitě to využijeme i u dalších produktů.
No a potom jsou taky produkty, kterým říkám maratony. (směje se) To je třeba špricka Sensei, na které už děláme asi sedm let, a letos ji snad konečně dotáhneme. Ale myslím, že ten čas stál za to, už jen proto, že jsme se toho spoustu naučili a posunulo nám to systém vývoje.
O produktech a Hiku už toho zaznělo docela dost, pojďme taky trochu pádlovat. Člověk, který pochází z rodiny vrcholových vodních slalomářů a majitelů firmy na vodácké vybavení, asi nemůže dělat nic jiného než pádlovat, ne?
Je pravda, že v kajaku jsem poprvé seděl snad někdy v pěti letech na tréninkovém kempu, který vedl můj strejda Luboš. To jsme začínali pádlovat společně s bratránkem Lubošem. Ale já jsem měl z vody nějaký přirozený respekt a prostě mi to úplně nesedělo. Na tréninky jsem vůbec nechtěl. Nakonec to ale vzalo celkem rychlý spád – v Troji se mi při mém úplně prvním tréninku na kanále podařilo hned na začátku převrátit a vylovili mě až někde u žehličky. Celý kanál jsem projel v lodi a hlavou dolů, a to znamenalo můj konec s kajakem. Bylo mi šest nebo sedm roků. Nakonec jsem si cestu ke kajaku našel, ale až mnohem později. Našim teď říkám, že sice chápu, že mě chtěli dát na pádlování, ale proč zrovna takovým způsobem, když už teď vím, že existují tratě jako Paraplíčko, kde se můžou děti krásně učit. Nicméně jim nic nezazlívám, spíš se tomu zasmějeme. Prostě tehdy byla taková doba a všichni okolo nich to dělali úplně stejně. Slabé kusy musely odpadnout a já byl mezi nimi. (směje se)
Na sport jsi ale nezanevřel…
V rodině vrcholových sportovců podle mě ani nejde nebýt sportovec. Vybral jsem si tenis a tomu jsem se řadu let intenzivně věnoval. Vlastně jsem se díky tenisu dostal na školu do Ameriky, protože jsem dostal stipendium. Tam jsem byl čtyři roky, po kterých jsem se vrátil zpátky, ale o tom už jsme mluvili. Pak jsem s tenisem pomalu přestával, ale chytil mě kiteboarding a potom surfing. Když jsem se vracel do Ameriky dodělat si titul MBA, vybral jsem si Kalifornii a věnoval jsem se surfování.
Na surfu jsi ve vodě ale pořád. Jak jsi odboural strach z vody?
Surfing mi v tomhle hodně pomohl, protože jsem se naučil, že dokážu být pod vodou hodně dlouho, vlny mě dokážou pěkně sešrotovat a vlastně mi to až tolik nevadí. Asi to bylo tím, že jsem tam viděl tu cestu ven. A u mě byl spíš problém s tím, že jsem měl strach být uzavřený v lodi. Když jsem se pak vracel ke kajaku, vždycky se mi obrovsky ulevilo, kdy už jsem byl z lodi zase venku, a to i když jsem zaplaval. (směje se)
Ke kajaku ses tedy vrátil jak a kdy?
V době, kdy jsem s Hiko produkty cestoval po USA, mě Chouťas pozval na závody North Fork Championship na řece Payette a tam to přišlo. Po nějakých 12 letech jsem si zase sednul do kajaku. Hlavně se mi ale líbila komunita lidí, která okolo vody je. Kajakáři se na tebe dívají jako na kamaráda a nikdo nemá problém jít si s tebou zapádlovat. To jsem ze surfingu neznal, tam je to o strašném egu, a když seš někde na spotu, spíš na tebe koukají jako na někoho, kdo jim chce sebrat vlnu.
Nakonec ses docela slušně rozpádloval a letos na jaře jsi vyrazil na Grand Canyon, což už není úplně jednoduchá voda.
Je pravda, že v poslední době mě pádlování hodně baví.
A co se týká toho Colorada, zařadil bych ho spíš do kategorie takové moc pěkné kajakářské turistiky, než že by to bylo o extrémních peřejích a velkých výkonech. Je to hodně vody, na což tady nejsme moc zvyklí, ale pod peřejemi máš bazény, nejsou tam krokodýli a podobná nebezpečí ani sifony, ze kterých mám velký respekt.
Byl to pro mě ale obrovský zážitek, co se týká způsobu, jakým to jedeš. Všechny věci máš s sebou, na řece jsi skoro tři týdny bez signálu, bez známek civilizace, jen s lidmi, se kterými jsi vyrazil. Neexistuje, že si to rozmyslíš a odejdeš. Já byl do té doby na vodě maximálně na dva dny, takže z toho jsem měl docela obavy. Nakonec ale zjistíš, že je to fajn, a jenom si to užíváš. A ke konci už je to teda docela dlouhé. (smích)
Jakou jsi měl partu?
Byl jsem s lidmi okolo kajakářské party Boofit. Dozvěděl jsem se, že se do kaňonu chystají, a jen tak jsem nadhodil, že tou dobou budeme v Americe, kdyby jim třeba někdo vypadl, že se rád přidám. Byl jsem náhradník za holčinu, která nemohla odcestovat ze zdravotních důvodů a děsně ji to mrzelo, takže můj nástup do party byl s trochu smíšenými pocity, ale nakonec jsme si jako skupina sedli perfektně. Bylo nás dohromady 16 a umím si představit, že s každým z těch lidí jdu kdykoliv rád na pivo, což mi přijde, že tomu dodalo strašně moc.
Odpočinul sis od práce?
Jasně, že jsem si odpočinul, ale vývoj jsem měl v hlavě pořád. (směje se) Mělo to úžasný efekt v tom, že máš hodně času přemýšlet, takže mi do sebe najednou zapadly nějaké věci, které jsem si dlouho neuměl představit. A občas jsem si taky vzpomněl, kolik asi budu mít e-mailů, ale ukázalo se, že čím míň jich napíšeš, tím míň jich dostaneš. A když jsi delší dobu pryč, nějaké věci se vyřeší samy. (smích)
Dobré zjištění. (smích) A budu se těšit na produkt, který se ti v hlavě zrodil v Grand Canyonu. Díky za rozhovor.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
