Miroslav Šperk: Když nemůžeš chodit, tak pádluj!

Ahoj Míro. Začnu otázkou, na kterou se ptá asi každý. Mohl bys mi říct, jak jsi přišel ke svému hendikepu?

Ahoj. Na něco takového jsem opravdu ještě nikdy neodpovídal. (směje se) Je to jednoduché, v roce 2000 jsem spadl z balkónu. Už před úrazem jsem hodně a často lezl po skalách. Horolezectví byla vždy moje velká vášeň. S partou kluků jsme po nocích často skotačili a lezli jsme také po balkónech, až jsem jednoho dne z jednoho spadnul.

Slítnul jsem asi z šesti metrů. Vykloubil jsem si jedenáctý a dvanáctý obratel, který okamžitě utlačil míchu. Podstoupil jsem operaci, při které mi obratle vrátili a zafixovali. Jenže utlačením míchy došlo i tak k trvalé paralýze dolních končetin. Mám zdravé ruce a zdravý trup, ale paraplegii dolních končetin. Ale je to ještě dobré zranění, některé pády mají daleko fatálnější následky.

Je vidět, že přemýšlíš velmi optimisticky.

Dneska už jsem se svým hendikepem tak sžitý, že kdybych teď začal chodit, bude to pro mě v podstatě stejný „úraz“, jako když jsem před lety chodit přestal. Omezení pro mě není fatální, ačkoliv se to tak zdá. Vozík působí na lidi okolo jako strašné stigma, ale ono to opravdu tak tragické není. Nechci to tedy úplně zlehčovat a přirovnávat to třeba k nějaké kosmetické vadě, ale snažím se to ve svém životě co nejvíce zlehčovat.

Úraz se ti stal v nízkém věku, jaké to je pro kluka v pubertě vyrovnat se s něčím takovým?

Začátky byly docela těžké, ale hodně lidí stálo při mně a snažilo se mi co nejvíce pomoci. A vlastně až po příchodu z rehabilitačního centra na mě padla realita toho, že už nebudu znovu stát na svých vlastních nohou. Z negativních myšlenek mě ovšem dokázal dostat sport!

Jak dlouho trvalo (operace, rehabilitace,…) než bylo jasné, že je paraplegie dolních končetin jistá věc?

V nemocnici jsem strávil tři týdny a následně jsem pobýval půl roku v rehabilitačním centru. Zde už bylo jasné, že mám paraplegii dolních končetin.

Jak tě omezuje hendikep v osobním životě a jak ve sportu?

V dnešní době je většina míst bezbariérových. S vozíkem se dá dělat spousta profesí a spousta sportů, což je i můj případ. Já mám za sebou velkou sportovní historii. Začal jsem atletikou. Byl jsem na dvou paralympiádách. Díky sportu jsem se s úrazem také vyrovnal. Sport mi byl v tomto ohledu maximálně nápomocen a byl pro mě vždycky v životě zásadní.

Věnoval ses nějakému sportu před zraněním?

Ano, jak už jsem říkal, lezl jsem po skalách. Byl jsem na skalách v podstatě každý den. Byl to celý můj život. Po úrazu to už ale nešlo, a tak jsem začal s atletikou. Můj taťka soutěžil v hodu diskem a ten první impulz přišel právě od něj, protože nechtěl, abych jen seděl doma. Chodil se mnou ven na hřiště, kde jsme společně házeli. V prvních okamžicích jsem nevěděl, proč to vlastně dělám. To jsem s tím hendikepem ještě nebyl smířený.

Co pro tebe bylo zlomovým okamžikem, tím smířením?

To šlo spíš postupem času. Pozoroval jsem lidi kolem sebe – lidi s podobným zraněním, kteří házejí diskem, vrhají koulí, trénují a přitom cestují. Přenastavil jsem svoje myšlení a ponořil jsem se do toho naplno. Dva roky jsem jenom trénoval, až jsem se dostal na Paralympijské hry v Athénách a tam jsem získal stříbrnou medaili v hodu diskem. To byly mé sportovní začátky.

To jsou tedy velmi úspěšné sportovní začátky. Jak tvoje sportování pokračovalo?

Pak jsem byl na Paralympiádě v Pekingu v roce 2008, kde jsem byl, rovněž v hodu diskem, pátý. Vždycky jsem ale tíhnul spíš k outdoorovým sportům a atletika mě poslední roky už moc nenaplňovala. Na začátek to bylo super, protože se člověk naučil fungovat jako hendikepovaný sportovec, ale postupem času to pro mě už bylo málo akční. Tak jsem začal hrát basketbal a jezdit alpské lyžování.

Alpské lyžování je velmi adrenalinový sport i bez vozíčku. Jak se ti v něm dařilo?

Ano, je to hodně adrenalinové a taky mě to strašně naplňovalo. Čtyři roky jsem v tom závodil, byl jsem i na mistrovství světa, kde jsem skončil na sedmnáctém místě. Po pár letech mi to ale začalo dost zasahovat do osobního života. Alpské lyžování bylo časově i finančně příliš náročně a já jsem chtěl zabezpečit rodinu, postavit dům a trochu se usadit. Už nebyly prostředky ani čas, které jsem mohl investovat do lyžování, protože aby to mohl člověk dělat na slušné úrovni, je potřeba trávit mnoho dnů v roce na sněhu, případně na ledovci. S lyžováním jsem tedy skončil a zůstal jsem jen u basketu a ve volném čase jsem jezdil na handbiku.

V současné době jsi ale kanoistou. Kdo tě přivedl k pádlování?

To je takový delší příběh…

To vůbec nevadí, ráda si ho vyslechnu.

Začnu tedy od úplného začátku. Deset let jsem na plný úvazek učil angličtinu a informatiku na střední škole. Postavil jsem dům, oženil jsem se a se ženou máme, dnes už sedmiletá, dvojčata. Za těch deset let mě učení ale už moc nebavilo.

S mým kamarádem, Zbyňkem Sýkorou, se nám staly úrazy v podobný čas. Zbyněk je člověk, se kterým jsem na vozíku „vyrůstal“. Dělali jsme spolu atletiku, hráli jsme spolu basket a začali jsme vyrábět speciální vozíky pro provozování nejrůznějších sportů. Uplynulo pár let a Zbyněk vyhrál volby na pozici předsedy Českého paralympijského výboru, kterým je dodnes. Nabídl mi místo v paralympijském výboru na pozici generálního sekretáře, já jsem změnu uvítal, místo jsem přijal a generálním sekretářem jsem tam taky dodnes.

To jsme se k té kanoistice zatím moc nedostali.

Už se blížíme. Touto cestou jsem se seznámil s Martinem Doktorem, který působí v Českém olympijském výboru, a začali jsme spolu probírat, mimo jiných věcí, i kanoistiku. Zjistil jsem, že kanoistika je krásný paralympijský sport, který u nás ale nikdo nedělá. Představ si to, v zemi, která je už desítky let vodáckou velmocí.

Shodou okolností jsme před pěti lety začali pořádat takové vodácké kempy pro vozíčkáře v Hluboké nad Vltavou. Já jsem každý rok vyhrával mistrovství republiky na paddleboardu pro hendikepované, a tak to do sebe vlastně všechno krásně zapadlo. Když jsem takhle jednou s Martinem seděl v hospodě, dohodli jsme se, že bych mohl k tomu paddleboardu zkusit i rychlostní kanoistiku.

Martin mi domluvil s Českým svazem kanoistů (ČSK) koupi speciální lodi s vahadlem (outrigger), která tady nikdy dříve nebyla, a propojil mě s Petrem Náprstkem, šéftrenérem kanoistiky Armádního sportovního oddílu Dukla, který se mě velkoryse ujal a začal se mnou trénovat. Hledali jsme vhodnou loděnici, která by pro mě poskytovala snadný přístup k vodě, a pražská Dukla se nakonec ukázala jako vyhovující a pohodová varianta.

Petr Náprstek je tvým trenérem až do teď? Jak vypadá tvůj tréninkový program?

Ano. Petr mi ochotně věnuje každou volnou chvíli a jsem mu za to velice vděčný. Poslední rok trénujeme opravdu hodně. Znamená to, že se snažím být čtyřikrát týdně na vodě pod Petrovým dohledem a zbytek si dotrénuji doma na kanoistickém trenažeru nebo v posilovně.

Jak funguje tvoje spolupráce s Českým svazem kanoistiky?

Začal jsem s nimi, konkrétně s předsedou svazu Standou Ježkem a s předsedou Sekce rychlostní kanoistiky Honzou Boháčem, jednat o vstupu ČSK také do struktury Českého paralympijského výboru. Kanoistika je pro Čechy tradiční sport, navíc medailově velmi úspěšný, a nikdo to tady v „para“ kategorii nejezdí. Na paralympiádě zatím žádný vodák z Čech nikdy nebyl…

Ve světě mají hendikepovaní kanoisté ale mnohem větší podporu, pokud vím.

Ano, je to tak. Mezinárodní kanoistická federace (ICF) toto odvětví silně podporuje. Když přijedeš na mistrovství světa v rychlostní kanoistice, přibližně čtvrtina sportovců jsou hendikepovaní. Ostatní reprezentace mají většinou početnou složku hendikepovaných sportovců a toto odvětví u nich běžně bývá integrované do struktur národních kanoistických svazů. ICF se neustále snaží „tlačit“ i na další národní svazy, aby hendikepované sportovce podporovaly.

U nás je, jak jsme už říkali, kanoistika velice úspěšný sport a zároveň je u nás, paradoxně, hodně hendikepovaných sportovců, ale jsou bohužel rozptýlení mezi obrovský počet sportů a úplně si nenašli cestu ke kanoistice. Je to ale logické, protože je to pro tyto lidi jeden z nejnáročnějších sportů na realizaci.

A máme tedy v Česku potenciál, že by parakanoistiku začalo dělat víc lidí?

Já doufám, že ano, a mám v plánu tento sport maximálně propagovat. Hlavně si slibuji zájem od našich sledge hokejistů, protože pro ně je to perfektní příprava v letní sezóně. Takto už to propojení funguje například v Kanadě. Ale jsem realista a dobře vím, že je potřeba to rozšiřovat postupně – sehnat trenéry, doprovod pro sportovce a tak dále. Bude to určitě nějaký čas trvat.

Zmínil jsi, že se s kolegy zabýváte výrobou vozíků pro nejrůznější sporty pro hendikepované sportovce. Mohl bys mi o firmě říct více?

Naše firma se jmenuje Ultina a je to taková naše srdcovka. Vyrábíme teda i civilní vozíky, ale samozřejmě nás baví hlavně ty sportovní. V sortimentu máme vozíky na florbal, basketbal, ragby, tenis, badminton a taky speciální sedačku na paddleboard, kterou jsem osobně piplal. Při práci se držíme hlavní zásady: nenabízíme kompenzační pomůcku, ale nástroj k maximálnímu využití potenciálu aktivního vozíčkáře! Práce nás baví a všichniji děláme s pokorou a radostí.

Jak se dá sehnat tak speciální vybavení, pokud chceš dělat parakanoistiku?  

Je to velmi náročné. Jak už jsem říkal – naše firma vyrábí speciální sedačky na paddleboard, takže není problém jezdit na nějakém konvenčním modelu osazeném naší sedačkou. Taky jsme tu sedačku trochu upravili a zkusili jsme ji bouchnout do lodě. Samozřejmě jsme objevili nějaké nedostatky, takže jsme vzali sedačku na dílnu, kluci ji rozřezali, svařili a znovu přidělali. Vymysleli jsme lepší ukotvení, aby se sedačka nehýbala. Prostě to mělo nějaký vývoj. Dnes máme, troufám si říct, perfektní sezení, které pro můj typ hendikepu funguje výtečně.

Pokud by měl někdo zájem, jak se k parakanoistice může dostat?

Před měsícem jsme založili parakanoistickou sportovně-technickou komisi při Českém svazu kanoistů. Já jsem členem výboru a uvítám kohokoliv, kdo se bude chtít tomuto sportu věnovat. Ta domluva je hodně individuální, ale kdokoliv se na mě může obrátit a společně se domluvíme na detailech a vymyslíme konkrétní řešení, které mu bude vyhovovat.

Zúčastnil ses dvou paralympiád. Chtěl by ses letos jako parakanoista dostat do Paříže?

V tuto chvíli to vidím jako reálné a směřuji k tomu veškerou svou sportovní přípravu. Vloni jsem byl na mistrovství světa čtrnáctý, ale na paralympiádu se nominuje jenom deset nejlepších. Paralympijská dokvalifikace se jede začátkem května v rámci Světového poháru v Maďarsku. Všechno je ale ve hvězdách, takže uvidíme, jak to dopadne. (Rozhovor byl nabrán v dubnu, nyní už víme, že se Míra do Paříže neprobojoval, pozn. red.)

Přeji hodně štěstí, a když to nevyjde letos, tak třeba za čtyři roky v Los Angeles?

Já už nejsem nejmladší, takže bude záležet zejména na kondici a zdraví. V tuhle chvíli mě to ale tak baví a naplňuje, že bych chtěl určitě zabojovat i za ty čtyři roky.

Dokázal bys říct svůj nejhezčí zážitek z vody?

Jeden konkrétní asi ne. Ale obecně můžu říct, že jsem na vodě našel podobné pocity, jaké jsem zažíval při lezení před úrazem. Najít něco podobného se mi nikdy po zranění nepodařilo, a to jsem těch sportů vystřídal docela dost. A lezení je na vozíku bohužel nereálné. Kanoistika pro mě má velkou sílu, lidi kolem vody jsou skvělí, neskutečně vlídní a ochotní. V tom je to pro mě jedinečné prostředí.

Láká tě zkusit si třeba i nějakou tekoucí nebo dokonce divokou vodu?

Mám rád adrenalin, takže v budoucnu určitě ano. Musel bych ale změnit vybavení, protože moje rychlostní loď je dost vratká. (směje se)

A co třeba takový Krumlovský vodácký maraton?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale zní to jako pěkná výzva. Proberu tuto možnost s trenérem a třeba se uvidíme na startu dalšího ročníku!

Máš nějaký sportovní sen?

Momentálně je to pro mě paralympiáda v Paříži. Na nic jiného, ze sportovního hlediska, v tuto chvíli nemyslím.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře Pádlera? Případně pro lidi, kteří se ocitli v podobné životní situaci jako ty?

Je to jednoduché. Kdybych se nikdy nevrátil ke sportu, nikdy bych se nedostal do takového nastavení, v jakém jsem teď. Můj úraz mě dnes žádným způsobem neomezuje a netrápí. Vlastně vůbec neřeším, jestli jsem na vozíku, nebo ne. A na začátku toho všeho byl právě sport. Člověk potřebuje získat zpátky sebevědomí, které úrazem ztratí. Je to ohromná změna – člověk se pohybuje po ulici úplně jinak, lidé ho úplně jinak vnímají. Krůček po krůčku se sportem dají vybojovat nějaké výsledky, a právě díky tomu se postupně vrací i to sebevědomí. Já bych všem vzkázal, že pokud to jen trochu jde, ať začnou se sportem – a třeba zrovna s kanoistikou!

Petr Náprstek jednou řekl: „Když nemůžeš chodit, tak pádluj!“. A já se s tímto prohlášením zcela ztotožňuju.

Moc ti děkuju za rozhovor. Jsi pro mě důkazem toho, že život se dá strávit dost kvalitně, nejen ve sportu, ale i v osobním životě, i s hendikepem. Přeju ti hodně štěstí v každém odvětví, kterému se věnuješ!

Mgr. Miroslav Šperk

Narodil se 10. října 1984 v Mladé Boleslavi. Paraplegikem se stal v 16 letech po pádu z balkonu. Vystudoval Pedagogickou fakultu na Univerzitě v Hradci Králové. Přes 10 let působil jako učitel informatiky a angličtiny na střední škole. V současné době je generálním sekretářem Českého paralympijského výboru. Spoluzaložil firmu Ultina, která se specializuje na výrobu vozíků pro hendikepované sportovce. Aktivně se věnuje řadě sportů. Zúčastnil se dvou paralympijských her a mnoha mezinárodních šampionátů i světových pohárů. Sport mu vrátil chuť do života!

Hod diskem
– MS ve Francii 2002 (4. místo)
– Paralympijské hry v Athénách 2004 (2. místo)
– MS v Nizozemsku 2006 (2. místo)
– Paralympijské hry v Pekingu 2008 (5. místo)

Vrh koulí
– Paralympijské hry v Athénách 2004 (18. místo)

Alpské lyžování (monoski)
– Několikanásobný vítěz mistrovství ČR
– MS v roce 2011 (17. místo)

Florbal
– Kapitán českého národního týmu (3x mistr České republiky)

Basketbal
– Kapitán českého národního týmu
– 1. místo na ME skupiny B (2014)
– účast na ME skupiny A v Anglii

Kanoistika
– účastník MS v Duisburgu 2023 (14. místo)