Mořské pádlování v jižním Grónsku

Mořské pádlování v jižním Grónsku

Grónsko je pro mnoho kajakářů vysněná meta. Právě tady tahle naše „kajakářská zábava“ kdysi vznikla, ale pro tehdejší obyvatele – Inuity to nebyl sport, nýbrž způsob obživy. Lovci na kajacích museli spojit šikovnost, odvahu a řemeslnou dovednost. A když k tomu přidáte majestátní krajinu a moře s plovoucím ledem, ledovcovými splazy a vodopády, pochopíte, proč je pádlování v Grónsku tak lákavé.

Moje první cesta do těchto končin proběhla v roce 2013 a v té době to bylo asi to nejkrásnější, co jsem do té doby na kajaku zažil. V dalších letech jsem se několikrát pokoušel vrátit, ale každému pokusu se vždy něco postavilo do cesty. Až letos – po mnoha letech čekání – to konečně vyšlo. Pro naši výpravu jsem zvolil první polovinu července, kdy je v jižním Grónsku relativně teplo: denní teploty se pohybují mezi 12–18 °C, v noci klesají k 8 °C.

Naše skupina v celé kráse.
Naše skupina v celé kráse.

Na expedici jsme vyrazili v sedmi lidech. Nejmladší Míně bylo 25 a nejstaršímu Jendovi 74 let. No a dále Jitka, Vlasta, Martin a má maličkost.

Po příletu do Narsarsuaqu jsme neztráceli čas. Po rychlém převzetí kajaků a zásob nás agentura odvezla k přístavu, odkud jsme už po dvou hodinách balení vyrazili na první pádlovací úsek fjordem směrem k vesničce Narsaq. Do pozdních večerních hodin zvládáme prvních 10 kilometrů. Jedeme poměrně vysokým tempem, ale průměr nám kazí focení u každé plovoucí kry. Dobře to znám, je to tak lákavé, nezvyklé a obrazově vděčné. Jenže ostatní ještě nevědí, že tyhle kry jsou jen drobnou předzvěstí toho, co přijde v dalších dnech.

Průjezd ledovcovým polem.
Průjezd ledovcovým polem.

Rána v Grónsku jsou nádherná až magická. Výhled na moře s plovoucím ledem, se zasněženými horami v pozadí a s povalující se mlhou nad hladinou je něco kouzelného. Navíc panuje ticho, v němž slyšíte jen občasné praskání ledu – člověk má pocit, že se ocitl v jiném světě.

Každý den měl podobný rytmus: v 10 hodin na moře a cca dvě hodiny pádlování, potom oběd a po důkladné pauze další pádlovací část, která se ale občas protáhne hledáním vhodného místa na spaní. To bývá trošku složitější. Není tak lehké najít suché rovné místo v závětří, ideálně orientované na východ, a navíc s tekoucí vodou pro doplnění pitné vody. Pokud to počasí dovolí, děláme večer ohýnek. V Grónsku stromy nejsou, takže sbíráme uschlé plazivé březky nebo jejich kořínky. Po hodině sbírání pak ohýnek hoří cca 15 minut. Život v Grónsku prostě není snadný.

I v létě jsou některé vrcholy zasněžené.
I v létě jsou některé vrcholy zasněžené.

Fauna je v letních měsících v jižním Grónsku poměrně řídká, více na severu je prostě mnohem větší šance na tučnou kořist. I tak máme příležitost pozorovat spoustu vodního ptactva a téměř každý den vidíme na obloze nějakého orla. Také pozorujeme velké skupiny tuleňů. To, že Inuité tuleně masivně loví brokovnicemi tak, že střílí do skupiny tuleňů hned, jak se vynoří pro nádech, je dobře známé. Je jim tak nějak jedno, jestli trefí mládě, nebo tuleně jenom poraní a on potom někde uhyne. Dá se to tak nějak omluvit, každý se snažíme vydělat peníze tím, co umíme, a oni prostě tolik možností k obživě nemají a lov provozovali odjakživa. Už v roce 2013 jsme mluvili s lovcem, který během jednoho dopoledne zastřelil 17 tuleňů a z jejich kůží dělal kabáty pro turisty. Ale něco se tu od té doby změnilo – nejdřív jsme moc nechápali, proč se u břehu v moři povalují kostry tuleňů, protože Inuité vždycky odváželi celá těla a všechno zpracovali až v přístavu. Teprve později jsme začali potkávat těla tuleňů bez kůže, které moře přineslo k břehům a tady hnijí tak dlouho, až klesnou ke dnu. Nevím, co přesně se změnilo a proč už pro někoho maso tuleně nemá žádnou cenu, každopádně to, jak se svět mění, je smutné, v tomto případě přímo tragické.

Ve vesnici Narsaq je pivovar a místní pivo je skvělé. Naším favoritem bylo samozřejmě pivo QAJAQ.
Ve vesnici Narsaq je pivovar a místní pivo je skvělé. Naším favoritem bylo samozřejmě pivo QAJAQ.

Po dvou a půl dnech přijíždíme do vesničky Narsaq. Plán je doplnit potraviny, dát si kafe v kavárně a pokračovat. Je odliv, necháváme tedy kajaky na pláži a hurá do města. Návštěva obchodu probíhá podle plánu, ale dál se to už trochu zvrhává. V restauraci mají tuze dobré pivo a navíc je na etiketě kajakář. Také mají dobré hamburgery. A k tomu všemu je zde plno Inuitů, takže nasáváme pravou grónskou atmosféru. S večerem přichází i příliv a naše jediné štěstí je, že Jitka a Radek jdou na pláž o chlup dříve a povytáhnou kajaky výš tak, aby nám neodpluly.

Další den vyrážíme směrem k ledovcům. To, že se k ledovci blížíme, je dobře poznat podle množství plovoucího ledu. Kry jsou blízko ledovce také znatelně větší – některé dosahují výšky pětipatrového domu. Jiné se už s rachotem rozpadají a přetáčí se přímo před našima očima. U ledovcových splazů jsou večery okořeněny všudypřítomným milionem drobných mušek, které se za každou cenu snaží dostat k vaší krvi i těmi sebemenšími otvory v oděvu. Přezdívali jsme jim fanynky pro jejich dotěrnost. Bez obličejové moskytiéry se zde téměř nedá přežít.

Při vjezdu do ledovcového fjordu míjíme spoustu plovoucích ker.
Při vjezdu do ledovcového fjordu míjíme spoustu plovoucích ker.

Přijíždíme k prvnímu ledovci. V dávno minulé době dosahoval tento ledovec až do mohutného skalního kotle, ale dnes už ustoupil natolik, že přes skalní stěny není vidět. Z ledovce však stále odtéká obrovská spousta vody, která tvoří masivní vodopád. Sílu dopadající vody umocňuje množství vodní tříště ve vzduchu a moře proudící jako řeka. Je to prostě boží zážitek a je to ten okamžik, kdy si uvědomíte, že není nic krásnějšího, vzácnějšího a pro nás důležitějšího než příroda.

Nový den, nové zážitky. Přijíždíme k dalšímu fjordu. Byl jsem v něm v roce 2013. Tenkrát se ledovcový splaz táhl až k moři. Za těch pár roků ledovec ustoupil o několik set metrů zpět. Zastavujeme na skále přímo pod splazem ledovce a vyrážíme k němu po svých. Sáhnout si na miliony roků starý led je prostě úžasné a taky si to náležitě užíváme.

Malý zbytek ledovcového splazu.
Malý zbytek ledovcového splazu.

Věděli jsme, že jsme dosáhli nejzazšího bodu expedice, a tak se musíme začít vracet skoro stejnou cestou směrem k letišti. Máme neuvěřitelné štěstí na počasí, často nám svítí sluníčko, hladina je klidná, skoro nefouká vítr, prostě ideální podmínky. Vlastně si pro sebe říkám, že účastníci téhle expedice odjedou s falešným pocitem, že pádlování v Grónsku je stejně snadné jako výlet na Orlík… Jenomže ještě nám to nekončí. Ještě s námi má Grónsko nějaké plány.

Jsme dva dny pádlování od letiště. Vlastně už je to jen pár desítek kilometrů; pár hodin pádlování. Zvedá se vítr a zvolna přichází vichřice. Jak to tak vždycky bývá, je to protivítr. Zároveň začíná odliv, takže moře také teče proti nám. Co ještě chybí? Déšť! Jo, tak už to máme komplet. Proti proudu, větru a dešti podél skal bojujeme o každý metr. Když vynecháme záběr, couváme. Někteří účastníci nejsou schopni překročit rychlost 2,5 km/h, a to je moc málo na to, jak daleko to ještě máme do cíle.

Okolo tohoto mohutného vodopádu jsme udělali několik koleček.
Okolo tohoto mohutného vodopádu jsme udělali několik koleček.

Při sílícím větru a vrcholícím odlivu nakonec přistáváme a stavíme stany. Dnešní denní dávku kilometrů prostě nezvládáme, tak doufáme, že nový den přinese i nové a lepší počasí.

Ráno se změna počasí vyplňuje a je to opravdu dobré. Slunce a mírný vítr umožňují pohodlné pádlování, a tak zapomínáme na včerejší povyražení. Protože nám ještě nějaký pádlovací čas zbývá, jedeme na kafe do malé vesničky Qassiarsuk, která je přímo přes fjord naproti letišti. Užíváme si poslední hodiny a ještě netušíme, jak se nám příští dny zkomplikují.

Jenda se ztrácí ve vlnách.
Jenda se ztrácí ve vlnách.

V přístavu odevzdáváme kajaky a půjčené vybavení. Už se pomalu těšíme na zítřejší odlet domů. Je pátek, náš odletový den. U přepážky odevzdáváme zavazadla a krátíme si čas pitím kávy. Hlášení z letištního rozhlasu nám zpočátku přijde nepochopitelné. Dostavte se pro svoje zavazadla, dnešní odlety jsou zrušeny. Milá slečna u přepážky nám vysvětluje, že náhradní let je pro nás připraven na úterý. Na prstech počítáme dny. Pátek, sobota, neděle, pondělí, úterý. A ptáme se, zda není možné, že odletíme dříve? Ne, rozhodně ne. V Narsarsuaqu je sice velké letiště, ale věž na něm není navigační, jenom poradní. Proto je pouze na pilotovi a jeho rozhodnutí, jestli poletí, nebo ne, takže zrušené lety zde nejsou výjimkou. I se zavazadly odjíždíme na hotel a u večeře vymýšlíme, co těch několik dní budeme dělat. Protože na trávení volného času má každý trochu jiný názor, dělíme se na malé skupinky a postupně každý z nás vyčerpá všechny možnosti minivesničky Narsarsuaq a blízkého okolí. Naše skupinka postupně navštíví půjčovnu kol, kavárnu u báby, kavárnu „u nas*ané servírky“, muzeum, obchod a podnikne pěší výlet na ledovec. To je všechno, co lze v Narsarsuaqu dělat.

K našemu překvapení v neděli dostáváme nenápadnou SMS zprávu, že pro nás nějaké letadlo nakonec přiletí. V neděli je v Narsarsuaqu v normálním režimu bezletový den, takže pilot, který pro nás malým letadlem přiletí, je překvapený, kde se nás tam tolik vzalo. Odlétáme do hlavního města Nuuk. Procházíme si nábřeží. Prohlížíme si místní loděnici se spoustou grónských kajaků a užíváme si krásný západ slunce. Na druhý den už opravdu odlétáme.

Početné skupiny tuleňů.
Početné skupiny tuleňů.

Ze setkání s místními obyvateli mi v paměti utkvěly dvě příhody. Tábořili jsme u vesnice Narsaq a v podvečer k nám přišel Dán žijící v Grónsku vyvenčit psa a dal se s námi do řeči. Myslím, že byl opilý jako Dán a vyprávěl, že se zde stará o rozvody elektřiny. Vypadal trochu jako bezdomovec u hlavního nádraží v Praze, tak jsme si říkali, že proto jsou v jižním Grónsku tak časté výpadky proudu. Stejný večer přijeli na čtyřkolce dva kluci, kterým mohlo být tak 13 let. Chvíli se vyptávali, kde jsme byli a kam jedeme. Večer přijeli znovu a při bujarém, hlasitém projevu začali rybařit. Asi po půl hodině přijeli k nám, že mají dvě ryby a že tu menší nám dají. Protože už většina naší skupiny spala, řekli jsme, že rybu nechceme, tak ji kluk vzal a mrsknul do moře. Prostě v každé kultuře má hodnotu něco jiného.

Ledové kry mají různou podobu i barvu.
Ledové kry mají různou podobu i barvu.

V Grónsku jsem byl zatím jenom dvakrát, ale je to země, kde oceníte každý sluneční paprsek, každý den bez větru a deště, prostě tady mají hodnotu věci, kterých si doma ani nevšimnete. Tady si člověk jednoduše uvědomí, jak málo stačí, aby byl absolutně šťastný.

V letošním roce se do Grónska chceme vrátit znovu, ale tentokrát do jiné části – do odlehlejšího fjordu s opravdu velkým ledovcem. Myslím, že to bude velké dobrodružné pádlování…

Film z pádlování v jižním Grónsku (Na kajaku jižním Grónskem) je součástí programu na letošním ročníku festivalu Expediční kamera. Festival bude probíhat od 1. března do 30. dubna v kinech, kulturních domech a dalších projekčních místech napříč Českem a Slovenskem. Přijměte pozvánku k objevování světa i sebe sama.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!

QR kód pro podporu

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: