HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Muksu Adventure aneb expedice do Tádžikistánu

Muksu Adventure aneb expedice do Tádžikistánu

To nám to nebylo málo? Jak se zdá, nebylo. Po předloňské expedici na Sary Jaz jsme se vloni vypravili do Tádžikistánu na řeku Muksu. A vlastně spousta věcí byla jako přes kopírák. Zabookovat letenky do Dushanbe, dohodnout lodě, zařídit odlety, letenky a vše potřebné. Letos se snad vrátíme zpět i s kajaky.

Na letišti v Istanbulu se potkávám s částí teamu. Kristofem Stursou, Danem Rea-Dickins a Mathiasem Friedlem. Do Dushanbe letíme stejným letadlem. Po přistání na nás již čeká řidič s autem, dáváme si pár hodin odpočinku a valíme k první řece. Krajina mi hodně připomíná Kyrgyzstán. Suché kopce s obrovskými horami v pozadí. Za chvilku jsme venku z města a po pár hodinách jízdy po prašných silnicích zastavujeme v místní restauraci, dáváme jídlo a jdeme na kutě – vlastně spíme na zemi v té samé jídelně.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Rozjezdíme se jindy

Druhý den jsme docela rozbití, takže nám vybalování hydra a organizace věcí trvá. Kolem poledne jdeme na věc. Řeka Obichingo je prvním testem, kdy zjistíme, jak bude fungovat náš team. Podle Mikea to má být na rozjetí, ale už po prvních kilometrech je jasné, že rozjezdit se musíme později. Jedeme s prázdnými kajaky a je to dost znát. Já strávil celé léto na Five a přechod do prázdného Directora je dost šok. Obichingo to ale moc nezajímá, a tak si musím zvyknout rychle. Řeka má kalnou barvu a valí se údolím jak rozvodněný Oetz. Víceméně je to jedna velká peřej za druhou, mezi nimiž je jen málo času a minimum prostoru pro chyby. Jsem rád za sezonu strávenou na Sjoe a každodenní tréninkové Åmoty. Pár peřejí prohlížíme, přenášení je dost obtížné, a tak po nějaké té úvaze a vymýšlení lajny jedeme vlastně všechno. Překvapuje nás jen obrovská peřej ústící do úzkého kaňonu. Voda se vaří ze všech stran, je třeba projet několika válci a následuje velká vlna vedoucí přímo do mega válce přes celou řeku. Ten se naštěstí dá proskočit zleva. Dodáváme si odvahy a jdeme na to. Všichni relativně v pohodě, ale je znát, že je to celé větší, než to ze břehu vypadá, a má to pořádný tah. Boom, Tádžikistán nebude zadarmo, to je nám od začátku jasné.

Bez aut by byla cesta k řece nemyslitelná
Bez aut by byla cesta k řece nemyslitelná

Po vystoupení se jedeme podívat na horní úsek a cestou dostáváme lekci o místním automobilovém parku. Máme k dispozici dvě Pajera. To by samo o sobě bylo v pořádku až na to, že jedno (černé) je na 20palcových kolech a nízko-profilových pneumatikách a druhé (stříbrné) je ve verzi sport a jeho světlá výška není až tak světlá. Cestou na horní řeku se černé několikrát zastavuje a vaří. Auto je docela nové, ale motoru se něco nelíbí. Ali, jeden z řidičů, to bere s humorem a u nejbližšího potoka chladí celý motor vodou z kýble. Když se motor zdá být dostatečně ochlazený, dojíždíme do první vesnice, kde se rozhodujeme zastavit a opravit auto.

Jak to v podobných zemích bývá, místní lidé jsou velmi pohostinní
Jak to v podobných zemích bývá, místní lidé jsou velmi pohostinní

Pohostinnost v Tádžikistánu je jako z jiného světa. Kdekoliv zastavíme, jsou lidé milí a nabízí nám pohoštění a místo k přespání. Ve vesnici se zároveň potkáváme s místními staršími, kteří jsou ochotni nám pomoci s opravou auta. Po dlouhém pokyvování hlavou jeden z místních přichází s krabicí zrezivělých šroubů, elektrickou vrtačkou a dávají se do opravy. Verdikt je, že nefunguje ventilátor. Řešením je navrtat do něj pár děr navíc pro lepší proudění vzduchu. Usínáme za zvuku týrané vrtačky a já přemýšlím, zda odsud zítra odjedeme.

Ráno k našemu překvapení a radosti auto jede, my si dáváme ještě jeden úsek na Obichingo a odpoledne se potkáváme se zbytkem skupiny. Jsme komplet a můžeme vyrazit směr Muksu. Kompletní sestava na Muksu je: Kristof Stursa a Mathias Friedl (AUT), Dan Rea-Dickins (GB), Sergej Ilin a Mike Krutyansky (RUS), Luka Rebersak a Andrej Bjuklic (SLO) a moje maličkost.

Fotá celého týmu před vyplutím
Fotá celého týmu před vyplutím

Další dny trochu splývají. Musíme projet skoro celým Tádžikistánem a více jak 100 kilometrů kopírujeme afghánskou hranici. Je to zvláštní pocit. Afghánistán je přes řeku, vlastně co by kamenem dohodil, a hraniční řeka vypadá zajímavě a jetelně. Ale sehnat povolení ke sjezdu musí být dost peklo. Kolem se motá hodně vojáků, takže se raději ani moc nevyptáváme. Každou chvilku nás kontrolují, ale většinou to zabere jen pár minut a jsme zase na cestě.

Konečně Muksu

Nástupní místo na Muksu je na jednom z jejích přítoků poblíž lovecké stanice. Dostat se k ní ovšem vyžaduje přejezd více jak 4500 metrů vysokého sedla a posledních pár dnů jízdy není kde koupit benzín. Zásoby benzínu nakupujeme včas a balíme je do všeho, co máme po ruce – lahví od minerálky nebo větších pětilitrových kanystrů. Naštěstí při vší té improvizaci máme k dispozici i pár normálních kanystrů. Když jsme se zásobami spokojeni opouštíme poslední vesnici a večer spíme asi ve 3000 m n. m. V noci už je pěkná kosa, mrze a fouká silný vítr.

Před vyplutím jsem studovali mapy dlouho do noci
Před vyplutím jsem studovali mapy dlouho do noci

Ráno se probouzíme do nádherného dne. Dnes se musíme dostat přes sedlo a tajně doufáme, že si řidiči v autech přes noc moc nepřitápěli a že nám vystačí benzín. Cesta do sedla mi připomíná loňský Kyrgyzstán, ale auta jsou letos nižší a více naložená. Každou chvíli drhneme o kameny a často musíme vystupovat, abychom jim odlehčili. Přesto jsme vděční, že auta jedou a my se nemusíme škrábat do té výšky s loděmi na zádech. Cestou brodíme pár potoků a autům už se nahoru opravdu nechce. Je zima, fouká a my se konečně dostáváme k lovecké stanici. Máme hlad, jsme unavení a je nám zima.

Obyvatelé stanice naštěstí nemají hosty, tak nás nechají přespat a dokonce nás pohostí. Paráda. Servírují čaj a chléb a pravděpodobně nejdražší večeři, co jsme kdy měli. Ruku na srdce, kdo z vás se může pochlubit, že měl k večeři rožněnou z ovce Marca Pola. Stanice se specializuje na lov těchto nádherných ovcí a jeden odstřel vyjde lovce skoro na milion korun. Maso už lovcům asi tolik nešmakuje, a tak rožněná zbyla na nás. Celý večer se ještě dohadujeme nad mapami Muksu a posloucháme lovecké a horské historky. Na těch pár chlapech na stanici je znát, že jsou rádi, že se mohou bavit i s někým jiným než s bohatými lovci a mezi sebou. My jsme zase vděční za jídlo, rady a střechu nad hlavou.

Do Muksu jsme se dostávali po malém potoce
Do Muksu jsme se dostávali po malém potoce

Den první a druhý

Ráno je slunečno a my soukáme věci do loďáků a následně do lodí. Je toho hodně. Balíme na osm dní – jídlo, věci na spaní, foto výbavu a všechno další, co člověk potřebuje na cestu „do neznáma“. Postupně dáváme lodě na mělký kamenitý potok a vyrážíme po proudu. Na jednu stranu nadáváme na neustálé kamení, na druhou jsme rádi a doufáme v malý průtok na Muksu. Čekají nás dva dny, než se do Muksu dostaneme. Na potoce je pár pěkných kaňonů a peřejí, ale v porovnání s tím, co nás čeká, nejde o nic významného, a tak si užíváme hlavně výhledy na hory Pamíru a pocit vzdálenosti od civilizace.

Druhý den na potoce. Nadmořská výška okolo 4000 m.
Druhý den na potoce. Nadmořská výška okolo 4000 m.

Po dvou dnech jsme konečně na soutoku s Muksu. Řeka totálně mění charakter i barvu a kousek nad soutokem je vidět čelo ledovce, ze kterého Muksu teče. Řeka je tak hnědá, že jen obtížně odhadujeme, kolik je vody. Mike se s námi vsází, že je jí méně než minulý rok, a my na kýváme. Je to tak lepší – raději prohraju sázku, než pojedu Muksu za vysoké vody.

Na zdrojnici jsem si užili krásné výhledy na okolní hory
Na zdrojnici jsem si užili krásné výhledy na okolní hory

První hodiny na Muksu se toho moc neděje, jen pár menších peřejí. Hlavně musíme projet kolem hranice s Kyrgyzstánem, a protože v těchto místech nemáme co pohledávat, snažíme se projet ještě večer a moc nebudit pozornost. Jde nám to tak dobře, že se v mnoha rozlitých korytech řeky ztrácíme sami sobě, a tak noc trávíme rozdělení na dvě skupiny.

Cestovatelsko-outdoorový Festival OBZORY 2019

Hory, cestování, divoká voda, běh, kolo, skialp

80 přednášek, workshopů a filmů

Víkend plný zajímavých lidí

Patříš mezi ně?

9. – 10. listopadu 2019

Filozofická fakulta UK Praha 1, nám. Jana Palacha 2

Na podzim minuleho roku se mezinárodní skupina kajakářú pokusila o sjezd legendární řeky Muksu v Tádžikistánu. Muksu je jednou ze tří pověstných Triple Crown obtížných řek centrální Asie. Její hluboké kaňony s ledovou divokou vodou extrémní obtížnosti protékají srdcem Pamíru a jinak než na kajaku nejsou přístupné. Vysoká nadmořská výška, složitý přístup, obtížnost a naprostá odlehlost mimo běžné trasy dělá z Muksu řeku legend, kterou sjela jen hrstka kajakářů. Přijďte se podívat na slideshow člena expedice Jakuba Šedivého a ponořte se do úchvatného prostředí Pamíru a dobrodružství divoké vody.

Přijďte si rozšířit své obzory! Je to jediný víkend, kdy stojí za to zůstat v Praze!

obzory

Den třetí

Tak nám to začíná. A to pořádně! Ale aspoň už jsme odlehčili lodě o nějaké to kilo jídla a za poslední dny se rozpádlovali. Řeka nabírá na obrátkách a peřeje se začínají dost valit. V každém z nás jsou trochu obavy o skutečném průtoku. Přece jenom Olaf Obsommer a jeho skupina rok před námi měli vody hodně a každý, s kým jsem mluvil, mi říkal, že více vody by určitě nechtěl, že už tak to měli hodně dobrodružné. Nám se zatím daří skoro všechny peřeje jet. Často kolem opravdu velkých válců, ale celkově to jde docela dobře, i když občas trošku lehčí trasou. Já si jen říkám, co se asi stane, až se všechna tahle voda uzavře do hlubokého úzkého kaňonu.

Konečně soutok s Muksu, která vytéká z ledovce jen o pár stovek metrů výš.
Konečně soutok s Muksu, která vytéká z ledovce jen o pár stovek metrů výš.

V pozdním odpoledni se začínají peřeje stupňovat, je to čím dál více z kopce a mně přijde, že je i více vody. Nakonec jednu peřej přenášíme a k večeru dorážíme k branám kaňonu Muksu. Vysedáme z lodí, převlékáme se a lezeme po skalách po proudu v naději, že uvidíme alespoň kus vstupní peřeje, která nám všem nahání strach. Voda relativně klidně vtéká do úzkých stěn kaňonu, ale hned po několika stech metrech se propadá do obrovského válce. Adidas expedice zde strávila skoro celý den, když se snažili peřej přenést s využitím strašidelného traverzu přímo nad skokem a s přistáním v mikrovracáku u skály. Pokud tam vracák není, nedá se peřej přenést a nezbývá než ji jet, ale jak potom odhadnout zbytek řeky? Posíláme do kaňonu dron a po prvních záběrech je nám celkem jasné, že vracák nad peřejí není. Všechna voda se hrne přímo do chřtánu kaňonu a končí na jedné straně ve válci a uprostřed v něčem, co silně připomíná sifon. To jsme vidět nechtěli. Pokud pojedeme, není jiná možnost než vstupenku jet. Po zkušenostech ze Sary Jazu se mi po strmých šutrech nikam lézt nechce a stejně není pořádně kam jít. Nejbližší silnice je možná 50 kilometrů daleko a v cestě stojí opravdu vysoké hory. Je nám dost úzko a jdeme spát s tím, že ráno vjedeme do kaňonu a uvidíme, jak to bude vypadat. Případně se nad vstupenkou dá vystoupit a s pomocí házeček komplikovaně dostat ven. V noci toho moc nenaspíme, všichni tak nějak čekají na ráno.

Míst k prohlížení nám Muksu moc nenabídla
Míst k prohlížení nám Muksu moc nenabídla

Den čtvrtý a pátý

Ráno se mlčky balíme, sedáme do lodí, po chvíli se nad námi zavírají stěny a vjíždíme do bran Muksu. Je to skličující pocit a doufáme, že nás řeka propustí. Kluci lezou na skálu a po několika minutách nás volají k sobě. Nakonec se shodujeme, že vody je snad méně. Vracák na druhé straně není, ale zdá se, že skály dole o něco více čouhají ven a ze středu doprava je cesta. Slovincům se nechce moc čekat, a tak s tím, že stejně nemáme moc na výběr, sedají do lodí a po chvíli ve vláčku najíždí do středu peřeje. Na chvíli zatajíme dech, ale oba se v pořádku dostávají do vracáku pod skokem. Sice s eskymákem, ale půjde to. Po dvojicích najíždíme do peřeje a s různými styly se nakonec potkáváme pod peřejí. Smějeme se od ucha k uchu, ale hned za pár metrů vidíme, že tohle byla opravdu jen vstupenka. Peřej střídá peřej a stěny kaňonu ční opravdu vysoko. Celkově má Muksu charakter vodnaté řeky v úzkém kaňonu. Je to úplně jiný pocit než na Sary Jaz. Kvalitou a obtížností jde opravdu o „mega“ řeku. Většina peřejí, které nás ten den čekají, je těžká, ale relativně čistá. Prostě hodně náročná divoká voda uprostřed nepřístupného kaňonu, ze kterého se nedá utéct, obklopeného skoro sedmitisícovými vrcholy. Musíme dávat velký pozor, rozplavba by tady znamenala velké problémy.

Tohle místo bylo na celé řece rozhodně nejtěžší
Tohle místo bylo na celé řece rozhodně nejtěžší

Jedna peřej střídá druhou a často je odděluje jen malý vracák. Stěny kolem nás moc prohlížení a přenášení nedovolují a do některých peřejí skoro nevidíme. Nedá se říci, že bychom jeli na oči, ale občas prostě člověk musí vycítit, kudy to bude nejlepší. Snažíme se vyhýbat velkým válcům a bublajícím rozhraním. V řece je naštěstí tolik vody, že případné sifony jsou pod vodou. Připadám si trochu jako v jeskyni a trochu jako v počítačové hře. Stěny kaňonu brání v rozhledu a jediná cesta ven vede po proudu.

V jedné z otevřenějších pasáží řeky
V jedné z otevřenějších pasáží řeky

Cesta nejtěžšími zavřenými kaňony Muksu nám trvá dva dny a peřeje začínají splývat. V jednu chvíli se trochu unáhlíme a najíždíme do dalšího ze zavřených kaňonů. Ono se to stejně pořádně nedá prohlédnout, lezení po skalách nám přijde nebezpečnější než pokoušet se prohlédnout z hladiny řeky. Po výjezdu ze zúžení zjišťujeme, že jsme se možná měli jít povídat dřív. Máme k dispozici jen miniaturní vracák a zbytek teče přímo do peřeje, do které nevidíme a je z toho trochu akrobatické vystoupení. Nakonec se nám ale daří i vystoupit a kouknout. Peřej je naštěstí jetelná, ale začínáme toho mít už plné zuby a máme strach, abychom nezačali dělat chyby. Naštěstí se kaňon k večeru otevírá a my víme, že máme nejzavřenější místa Muksu za sebou.

Houpání na vlnách v jednom z hlavních kaňonů
Houpání na vlnách v jednom z hlavních kaňonů

Den šestý

Budíme se do dalšího slunečného dne. Břehy se už sice otevírají, ale nás pořád ještě čeká dost peřejí. Řeka má sílu a po několika přítocích ukazuje, že ani závěr nebude jen tak. Výhodou oproti kaňonům je fakt, že peřeje se případně dají přenést. Už jsme hodně unavení, ale řeka nás vytrvale zásobuje relativně těžkými peřejemi, ve kterých by každá chyba byla pořád ještě hodně nepříjemná.

Po výkonu jsme potřebovali hlavně nabrat energii
Po výkonu jsme potřebovali hlavně nabrat energii

Nakonec se Muksu ještě zavře do několika kaňonů, ale už je o poznání lehčí a jde hlavně o to vyhnout se karfiolům a sem tam záludnému válci. Následuje ještě jedna otevřená peřej a pak dlouhé vypádlování k prvnímu mostu. Mezitím se nad námi zavírá obloha, ochlazuje se a je vidět, že na horách prší nebo dokonce sněží. Vyšlo nám to parádně!

Tento článek vyšel také ve vodáckém časopisu Pádler 3/2019. Více informací o časopisu lze zjistit a předplatné lze snadno sjednat přes náš eshop.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: