Náš klasický jarní víkend v Kanadě začínal vždy perfektně sladěnou spoluprací při balení. Zatímco Ondra soukal všechna naše plavidla na střechu auta, já nanosila ostatní vybavení. Během 15 minut jsme byli připraveni na cokoliv, co by nás mohlo během víkendu potkat, od medvědů po upadlé kolo.
Nejoblíbenější destinace, soutok řek Squamish a Elaho a jeho velké tábořiště, skýtalo určité soukromí i za pěkného počasí, protože 40 km rozmlácené prašné cesty odradilo většinu „svačinářů“, jak jsme jim říkali. Místní totiž místo na chatu vyjedou s plným autem jídla, obřími stany, reproduktory, grily a dalším chatovým vybavením na víkend do přírody, utáboří se a svačí.
Naše vybavení spíš smrdělo jako pánská šatna a kapala z něj voda, což jsem vzhledem k tomu, že otázka ložnice, kuchyně a sušárny se odvíjela od toho, jak jsme v kufru auta přeskládali věci, občas těžce nesla. Na druhou stranu, vodácké věci musí zákonitě smrdět i případnému medvědovi, takže mé noci byly o fous klidnější.
První víkend vhodný k výpravě na paddleboardech jsme se vrhli rovnou na Elaho river a rozhodli jsme se prozkoumat posledních pár kilometrů před soutokem s řekou Squamish. Ondra odhadl, že má Elaho vody tak akorát. „Nerozumím, jak akorát?“ Ptala jsem se s lehkými obavami. „Že se nerozbiješ o kameny a zároveň tě to neutopí.“ Odpověděl, jako by mě chtěl uklidnit.
Z několika vyhlídek u silnice jsme zkontrolovali, zda nám v cestě neleží stromy nebo jiná nebezpečí. Mně se zdálo trochu podezřelé, že vidím peřeje i z tak obrovské výšky, v jaké silnice nad řekou vedla, ale snažila jsem se mírnit svou paniku. Dobře totiž vím, že Ondra odhaduje náročnost terénu podle mého odhodlání, sám totiž považuje vše pod WW IV za hladkou vodu.
Mé obavy ustaly až ve chvíli, kdy přišel čas na soukání do neoprenu. Není nic odpornějšího než studený a mokrý neopren, navíc o číslo menší velikosti, protože zima byla dlouhá a já se živila pouze muffiny.
Počasí nám přálo a třpytivá řeka nás lákala k objevování. První zakolísání nastalo hned při nájezdu do proudu, řeka byla totiž o dost dravější, než jsem čekala. Hned druhé přišlo při prvním koupání, kdy se mi ledové jehličky i přes tlustý neoprén zavrtaly hluboko do kostí a studený náraz mi málem vyrazil dech. Řeka nás ale s mírným houpáním vezla extravagantní přírodou s dramatickými výhledy na ledovce vysoko v horách, což dokáže přebít lecjakou nepohodu.
Najednou jsem si ale vzpomněla na znepokojivé video s medvědem grizzly, který v tomto samém údolí naháněl na řece kajakáře. Rázem bylo důležitější skenovat okolní les a hledat sebenepatrnější známky přítomnosti medvěda.
Kvůli medvědům jsem si toho, co nás čekalo za ohybem řeky, všimla až ve chvíli, kdy na mě Ondra divoce gestikuloval z vracáku. Nemýlila jsem se – vlny, které jsme viděli ze silnice, byly obří. A hlavně byly všude, vpravo, vlevo, uprostřed. Nebylo kudy to ošidit.
„Nejedu!“ Oznámila jsem Ondrovi rázně. Ondra se podíval na silnici táhnoucí se vysoko nad námi a usmál se: „A co ty medvědi?“ Rázem jsem byla zpět na prkně a peřeje mi přišly jako procházka jarní zahradou.
Ondra se do peřejí pustil první a ustál dvě vlny jako kovaný profík, třetí ho poslala do kolen. Dál už jsem jeho výkon nemohla sledovat, protože jsem se pod náporem jedné z vln skácela do vody a začal boj. Neztratit pádlo. Dát Ondrovi vědět, že nepanikařím. Dostat se k prknu.
Když to užuž vypadalo, že na prkno nalezu, další vlna mě nanovo zmastila. Tímto zahanbujícím způsobem jsem se nakonec splavila až do tůně v dalším ohybu řeky. Kosti promrzlé, kolena otlučená, ale moje první kanadská peřej byla za mnou. Od této chvíle to už musí být jenom lepší. Cestou zpět do tábora jsme potkali medvěda, seděl u silnice, drbal si bříško a my jsme mu byli úplně ukradení. Takže ani s těmi medvědy to nebude tak hrozné. „Snad…“ říkala jsem si.
