Raftová výprava do Nepálu se nikdy neomezí jen na pádlování. Nepál klade vysoké nároky na celkovou osobnost cestovatele. Vydat se na nějakou určitou řeku s konkrétním časovým plánem je vrcholem nepochopení nepálského prostředí. Úspěch či obyčejné štěstí čeká na toho, kdo je schopen a ochoten rychle změnit plány a přizpůsobit se.
Neštěstí nechodí jen po horách
Pár dní před naším příletem postihla jižní stranu Himálaje tlaková níže s vydatnými srážkami. Ne, podzimní monzun nepřišel o něco dřív, jen během 14 dní v horách napadla hromada sněhu, vyžádala si několik mrtvých horolezců a ti zbylí začali balit, 14 dní sněžilo a dalších 14 dní budou padat laviny. Do čerstvě napadlého sněhu zasvítilo sluníčko a začal tát. Hladiny řek rychle stoupaly, braly mosty a silnice, přinášely sesuvy a závaly. Velká voda kulminovala v době našeho příletu. Měli jsme asi týden na to, aby řeky klesly o několik metrů.
Pronajatým autobusem jsme se průměrnou rychlostí 25 km/h přesunuli z Káthmandú do Pokhary na úpatí Annapuren. Prvním vodáckým zářezem v Nepálu tak byla ranní plavba ve vypůjčené lodičce po jezeře Phewa, v jehož vyglancované hladině se zrcadlil himalájský masiv s dominantní pyramidou téměř sedmitisícového vrcholu Mačapučare.
Od Annapurny k Dhaulágiri
Po celodenní jízdě z Pokhary začala celonoční jízda ke Karnali. V divokém polospánku jsem vnímal, že cesta je pořád horší a horší. Pak bus prudce zastavil. Světla reflektorů ozařovala velkou díru – silnice byla pryč, zbylo po ní jen svodidlo zakončené obnaženou betonovou patkou houpající se nad propastí, jen u kraje zbyla úzká stezka, kudy by snad užší auto mohlo projet. Řidiči se chvíli ve světlech mobilních telefonů pokoušeli lopatkami stezku rozšířit. „Nechte toho, sesune se další kus a zavalí vás.“
„One mistake – game over!“ Řidiči, jakkoli jinak přesvědčení buddhisté, se tentokrát do nějaké reinkarnace nehrnuli. Mají sice za úkol – a dostali za to zaplaceno – dostat nás až k řece, ale v tomhle případě nikdo na plnění smlouvy tak kategoricky netrvá, protože řeka hučí několik set metrů pod námi. K nástupu na Karnali zbývalo asi 7 km. Ze všech možností jsme vyhodnotili jako nejpřínosnější pěší rekognoskaci a zkusit dole ve vsi vyjednat nějaký transport, který by pro materiál přijel k závalu v protisměru.
Řidiči si rozdělali ohýnek a uvelebili se u něj. Všem jsme doporučili zalézt na pár hodin do spacáku přímo na silnici a vydali se temnou nocí na cestu.
„Hej, kluci,“ zastavil nás hlavní řidič na poslední chvíli, „musíte mít hůl proti zvířatům.“
„Myslíš jako třeba opice?“
„Třeba opice,“ pokrčil rameny, „a třeba tygr.“
Vyrval jsem z nejbližšího sesuvu pořádný klacek. Určitě myslel především opice…
Plout, či neplout?
Cesta byla dlouhá a rovnou říkám, že jsme žádné zvíře neviděli a ty klády s sebou tahali zbytečně. Procházeli jsme ještě celou řadu menších sesuvů a bahenních závalů, takže bychom až dolů stejně neprojeli. Po necelých dvou hodinách jsme došli do vsi, která se navzdory noční temnotě – bylo asi půl páté – právě pomalu probírala k životu. Zapadli jsme do hospůdky, o které se nedalo říct, jestli už otevírá nebo ještě nezavřela, dostali přeostřený masala čaj, ale snahy vyjednat dopravu materiálu od autobusu nikam nevedly. Šli jsme se tedy raději podívat za vesnici na řeku Karnali.
Jeden letmý pohled k objektivnímu zhodnocení situace nestačil. Nebylo to jednoznačné. Na březích bylo jasně vidět, kam ještě nedávno hnědá voda dosahovala, ale také o kolik už ustoupila.
„Tam jak je ten velkej vracák, má být pláž na nastupování.“
Teda řeknu vám, já Karnali v životě neviděl, takže jsem neměl srovnání. Vody každopádně pořád teklo dost. Nakonec jsme rozhodli, a bylo to těžké rozhodnutí, že nepojedeme. Pendlování s tuktukem pro materiál bude trvat celý den. Vyplujeme nejdřív nazítří a budeme muset ten ztracený čas dohnat. A když se spěchá, dělají se chyby.
Když nejde Karnali, berem Bheri
Zbývalo vymyslet, co budeme dělat. Vyhledáváním na internetu a díky práci podpůrného týmu v Čechách jsme získali několik seriózních informací, otočili autobus a zamířili k řece Bheri, poslednímu levostrannému přítoku Karnali před mostem v Chisapani, kde plavba tak jako tak měla končit.
Dolní tok Bheri měl být z velkých himalájských řek nejjednodušší, což neměnilo nic na tom, že pro nás byl naprosto neznámý. Nástupní místo přicházelo v úvahu jediné – u silničního mostu nedaleko Surkhetu. Horší bylo v okolí mostu najít místo na první tábor před vyplutím. Na takový první tábor je potřeba hodně prostoru, aby se všechno dalo dobře zabalit a naložit. Po dlouhém hledání a vybírání jsme nakonec vzali zavděk ne zrovna ideálním prostorem zkrátka proto, že to bylo jedno z mála míst, kde se zrovna nepálily mrtvoly. I tak jsme později při hledání dřeva museli dávat pozor, abychom pod hrnec s večeří nepřiložili místo klacku zbytky lidských kostí.
Míč proti trudomyslnosti
V Surkhetu jsem zaznamenal v týmu určitou trudnomyslnost – opouštěli jsme Karnali, aniž ji většina lidí, byť jen okem, zahlédla, a mířili k řece, o níž jsme nevěděli zhola nic. Snadno se tak mohlo stát, že se na vodu nedostaneme vůbec – a proto jsem koupil laciný gumový míč.
Po založení tábora jsme si párkrát pinkli, nálada se poněkud povznesla v nepřímé úměře s únikem vzduchu z balónu, pročež zmlsaní Evropané o míč ztratili zájem. To neušlo pozornosti asi pětiletého kluka, jenž se míče zmocnil a neskutečně si s ním vyhrál. Čas od času jsem ho donutil, aby míč na chvíli vrátil. Byl bych poslední, kdo by malému děcku bránil v tělesném i duševním rozvoji, ale dost dobře jsme nemohli připustit, aby si domorodci jen tak brali naše věci a považovali je za vlastní. Obvykle tato lekce přišla poté, co klukovi spadl míč do říčky a on pelášil po břehu za ním, dokud mu nenadběhl a neskočil za ním. Voda v přítoku naštěstí byla mělká, takže utopení mu nehrozilo, ale soudil jsem, že je otázkou času, kdy to nestihne a míč uplave do hlavního proudu Bheri. Na chlapcovu obhajobu musím říct, že k tomu nedošlo a po krátké přestávce si vždycky mohl míč zase vzít a pokračovat v zábavě. Svým způsobem jsem mu záviděl radostnou bezprostřednost, k níž mu bohatě stačil polovyfouklý gumový míč, nad nímž by jeho evropští vrstevníci ohrnuli nos.
Řeka Bheri
Řeka Bheri je hlavním přítokem řeky Karnali. Bheri odvodňuje západní část pohoří Dhaulagiri ležícího v západním Nepálu a má tři důležité zdrojnice. Řeka Sani Bheri odvodňuje jižní svahy Dhaulagiri, zatímco řeka Thuli Bheri odvodňuje severní svahy. Další zdrojnice, Uttar Ganga, odvodňuje údolí Dhorpatan ležící jižně od Dhaulagiri. Ve spodním úseku řeka protéká Surkhetským údolím a do Karnali se vlévá u vesničky Badigaun. Délka toku činí 264 km. Oblast řeky Karnali a jejích přítoků nemá vláda plně pod kontrolou a o moc se zde dělí s komunistickými pučisty, ale turisté to zatím vnímají jen jako časté a zesílené policejní kontroly na silnicích.
Konečně na vodě
Ráno jsme vstávali za svítání, což byla přesně chvíle, kdy se nahoře na silnici ozval první klakson – kohouti začali kokrhat až o chvíli později.
Oddali jsme se do vůle nepálských bohů se sloními, prasečími a jinými hlavami a usoudili, že náš povadlý míč proti trudomyslnosti nikomu neudělá takovou radost jako tomu klukovi, takže až někdy pojedete Bheri, u surkhetského mostu vás přivítají s otevřenou náručí. Do první peřeje jsme spadli dřív, než bys řekl Mačapučare. Prohoupali jsme se dlouhými velkými vlnami, skoro to ani nestálo za řeč – bůh suď, jestli byla peřej opravdu tak lehká, nebo byl pořád ještě takový nadstav, že bylo všechno zalité.
Každopádně jsme zpočátku byli opatrní, tedy jako vždycky na neznámé řece. Další peřej byla vidět zdálky, hrana mohutného skoku a vysoko zpěněné vlny varovaly s předstihem. Koryto Bheri v tu chvíli ještě bylo úzce sevřené mezi příkré svahy hor se skalnatými ostrohy vystupujícími do řeky a břehy tvořily obrovské ohlazené balvany. Přistáli jsme a šli si to prohlídnout.
Vzpínaly se tam velké vlny a válce bez jasné proudnice, ale bez viditelných šutrů a čouhajících skal, takže prostě rovně dolů a nenechat se sežrat. Párkrát to pořádně zhouplo, koplo, stočilo bokem a byli jsme venku.
Pak už jsme nic neprohlíželi. Postupně jsme se otrkali a přijali charakter řeky. Ukazovalo se, že je to permanentně tekoucí voda s občasnými stupni a peřejemi v zatáčkách – asi jako kdybychom sjížděli obrovskou Salzu na strašně maličkatých kánoích.
Odpoledne jsme zastavili vyloženě brzy, na písečné pláži u ústí malého potoka. Podle satelitních map bylo dál málo míst k táboření a větší hustota osídlení.
Boční údolí, u kterého jsme přistáli, bylo čarokrásné. Přitékala jím teplá průzračná voda, když jsem šel – pod záminkou hledání dřeva – asi 2 kilometry proti proudu, potkával jsem kaskády malých vodopádů a laguny s temně zelenou vodou. Pak jsem objevil v písku lidskou stopu. O kus dál se na břehu pásly kozy a kráva se zvoncem. Ve vzduchu byl cítit oheň a navzdory nevábné vzpomínce na včerejší kremace jsem brzy našel v řečišti ohromný balvan, v jehož stínu si tři dívenky vařily instantní nudle.
Aby moje výprava nebyla čistě tulácká, přinesl jsem aspoň otep suchého dřeva, kterého v celém údolí bylo poskrovnu. Nedaleko ho ležela hromada, akorát bylo mokré nebo zelené. Staré suché naplavené dřevo povodeň odnesla a to, co přinesla, ještě nestačilo uschnout.
Přelidněná pustina
Jakkoli se zdá, že jsme v odlehlém místě v Nepálu, v opuštěném horském údolí, kde není GSM signál ani přístup k řece, pravda je taková, že kolem řeky to žije – jednou vidíte pasoucí se domácí dobytek, jindy potkáte kluky na rybách. Překvapením byl klučina překonávající dravý proud Bheri na duši od traktoru s prkýnkem v ruce. Když pak projížděli na druhé duši jako debl, nedalo se říct, jestli tak jezdí běžně, nebo jestli viděli naše čluny a chtěli vyzkoušet, co na tom je. Ale nešlo jim to špatně. Každopádně jsem si se všemi našimi vestami a helmami připadal dost směšně.
Voda byla studená, ale ne ledová, a tak jsme v rámci nepalizace postupně přecházeli na trička, trenky či plavky a s ubývajícím spádem řeky jsme stále častěji sundávali helmy.
Blahosklonné nástrahy Bheri
Druhý den, ač byla plavba podstatně klidnější, připomínalo údolí Bheri ještě víc zmíněnou Salzu, samozřejmě ve stejně hypertrofovaném měřítku. Slepencové skály, časté zátočiny, podemleté břehy, nájezdné hrany s rozštěpením proudu na dvě části a nezbytné obří karfioly. Ty a beznadějně velké vracáky mi dělaly největší starosti, protože se z nich dlouho a obtížně vyjíždělo, někdy jsme byli nuceni absolvovat vracák i třikrát dokola, než jsme objevili malou skulinu ven.
Na základě vstupního popisu i vývoje v terénu jsme celkem vzato nečekali nic extrémně těžkého, nechtělo se nám proto každou peřej prohlížet, ale zase to vyžadovalo větší pozornost a předvídavost. Největším nebezpečím se ukázal být štír ukrytý ve vestě. Asi mu tam bylo dobře a nestál o žádné trable, protože se to obešlo bez štípnutí, ale z přepravy byl okamžitě vyloučen a vysazen na břeh.
Odpoledne se náhle a bez varování za záhybem řeky před čluny objevila úplná skalní brána. Proud valil rychle jako celou dobu, spád se nezměnil, nic nenasvědčovalo překážce. Nebyl čas přistát, nebylo ani kde. Celá řeka se natlačila mezi skalní bloky a zúžila na méně než 10 metrů. Překvapivě to tam protékalo naprosto klidně, bez karfiólů a vývařišť – možná vzhledem k potenciálu, jaký to místo mělo, až moc lehce… Nestalo se vůbec nic.
Navečer už řeka pomalu opouštěla sevřené hluboké údolí a začala se rozlévat do širšího koryta. Tábořiště jsme našli v jednom klidném bočním rameni. Voda přitékající v potůčku ze strany byla horší než včera, ale díky ploššímu profilu poskytovalo tábořiště dostatek suchého dřeva i kouzelnější okolí.
Ústí do Karnali
Jak se údolí otevíralo, řeka se občas na dlouhém úseku rozlila do několika ramen, přichystala kratší i delší peřejky, mělčiny nebo skály. Proud měl pořád obrovský tah, nemuselo se ani moc pádlovat. Na březích se objevovalo stále hustší osídlení, přibyly visuté lávky a dokonce dva velké betonové mosty odnikud nikam – dosud nenapojené na okolní infrastrukturu a nezanesené do map. Tyto megastavby byly určitě čínské a motivace jasná – ačkoli Nepál před agresí ze severu zatím dostatečně chrání centrální himalájský hřeben, v případě potřeby by přes visuté lávky čínské tanky nepřejely…
Jak přibývalo civilizace, objevily se u břehů monoxyly – dlabané kánoe; i když jistě byla každá originál, vypadaly jak podle stejného kopyta a na první pohled se lišily jen záplatami – tu z plechu, tu zase z plátu tvrdé gumy.
Čím víc jsme se blížili k ústí do Karnali, tím ubývalo míst k táboření. Poslední přítoky Bheri nabízely jednou jen malý prostor s bídnou bahnitou vodou a vlhkým pískem, podruhé pěknou oblázkovou pláž se zásobou suchého dřeva, ale silný potok zaváněl močůvkou z nedaleké vsi. Nezbylo než 2 kilometry pokračovat mezi pastvinami a ještě odpoledne vplout do Karnali.
Oba himalájské toky se potkaly změtí karfiólů. Výškový rozdíl obou hladin na soutoku byl skoro půl metru. Silný proud Karnali měl určitě pořád ještě nadstav, hnědou řekou se ohromnou rychlostí valily klacky, klády a jiné neidentifikovatelné věci. Brzy jsme přistáli na pěkném pozvolném oblázkovém břehu, ve štěrku čekala vyhrabaná studánka, všude hodně dříví – a jak se brzy ukázalo, taky hodně domorodců, kteří toto naplavené dříví „těží“. Museli jsme tedy citlivě rozlišovat mezi dřívím volným a zpracovaným, abychom nepůsobili jako kolonisté drancující přírodní bohatství kraje.
„Jdeme pro mlíko!“
K večeři do omáčky chybělo mléko. Ve vracáku se sice koupaly krávy, ale s hovězím dobytkem v těchto končinách je to těžké – některé krávy jsou jako vtělené bohyně Lakšmí nedotknutelné, jiné patří mezi sprosté buvoly a jsou i k jídlu, a zase jiné jsou k dojení mléka – no kdo se v tom má vyznat. Krávy ve vracáku hlídali malí kluci, ti určitě věděli, která kráva je která, a my se rozhodli vyměnit fazole a část jiných přebytečných zásob za litr mléka přímo od vemena. Kluci bohužel neuměli anglicky, ale dokázali sehnat staršího kámoše, který sice anglicky trochu rozuměl, ale zas nemohl odejít, protože musel hlídat ty kluky, co hlídali ty krávy v řece… Starší Dýrač vysvětlil malému Umišovi, co chceme, a poslal nás s ním do vsi. Tam Umiš vysvětlil místnímu staříkovi situaci, my předali zboží na výměnu – a tím to skončilo. Mléko nedá. Nechápal jsem, co mu záleží na litru mlíka, než se ukázalo, že mléko nedá, protože ještě nemá podojeno.
Jako džentlmeni jsme se dohodli, že tam lahve necháme a oni je přinesou, až podojí. Nikdo nevěřil, že dohoda vedená v angličtině na jedné straně a v nepálském sanskrtu na druhé straně vyjde a že lahve ještě uvidíme. Přesně za hodinu se v našem kempu objevil Dýrač s oběma lahvemi plnými čerstvého mléka, obklopen houfem kluků v čele s Umišem. Od té doby jsme se dětí už nezbavili. Oblehly kemp a ještě dlouho po setmění řádily u obrovského ohně, který si zapálily nedaleko.
Nepál, co tě nehasí
Rozdali jsme veškerý přebytečný proviant, především müsli tyčinky a starším k tomu i čočku a rýži. Náš George, starý skautský vedoucí, se rozhodl kluky i trochu vzdělat, když všichni podle letitého zvyku zastrkali obaly od tyčinek pod nejbližší kámen. George je donutil odpadky zase vyndat a vybral je od nich do pytlíku, který si názorně zabalil do loďáku, aby to odvezl s sebou. „Pamatujte si, děti,“ říkal pomalu a zřetelně, „odpadky vždycky odnášejte s sebou.“
Tato akce měla okamžitý úspěch i účinek. V plném rozsahu se ukázalo, že jiný kraj – jiný mrav a dobrý úmysl může mít v odlišném kulturním prostředí katastrofální následky. Kluci se rozutekli a začali Georgovi přinášet staré odpadky z celého okolí v domnění, že bílý muž má zájem o jejich odpadky a existuje určitá naděje, že by je mohl i vykupovat…
Kdybyste někdy jeli Bheri nebo Karnali, vyhněte se obloukem pláži u vesnice Badigaun, jinak vás místní lidé v dobré víře a plni přátelství zahrnou odpadky…
Ráno přišel ještě sedmnáctiletý Kailash, který večer chyběl. Uměl výborně anglicky a napravil většinu komunikačních chyb, které obě strany napáchaly. V ten moment se otevřela stavidla skutečné srdečnosti. Když jsme odplouvali, naši malí kamarádi na břehu mávali, dokud jsme nezmizeli za nejbližším záhybem řeky, což vzhledem k rychlosti Karnali netrvalo dlouho.
Řeka ukázala spoustu karfiolů a zmatených proudů, které smýkaly rafty sem a tam, a brzy jsme vpluli do poslední, pro nás první, soutěsky Karnali. Peřeje se nekonaly. Vápencové skály porostlé pokroucenými borovicemi nad hlubokými zátočinami vypadaly spíš jako břehy anglického jezera než divoké himalájské řeky, silný vítr během půl hodiny zahnal čluny k „největšímu jednopilířovému visutému mostu v Asii“ v Chisapani. Tím raftové možnosti Karnali skončily.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
400 kilometrů? Tak už jen 20 hodin…
Chisapani potvrdilo nepálské pravidlo, že v malém městě je všechno menší, akorát bordel větší. Narozdíl třeba od Káthmandú ale v Chisapani aspoň při nakládání raftů na střechu autobusu nehrozil úraz od pavučiny elektrického vedení.
Zbývalo 400 km po nepálských silnicích. Následující den jsme za svítání vjížděli do probouzejícího se Káthmandú, které hned od prvních záblesků světla troubí, bublá, hučí, což doplňuje bim-bam modlitebních zvonců, připomínající zvonění tramvají, a všechno dohromady – navzdory jednotlivým zdrojům hluku – vytváří překvapivě zvukomalebný obraz asijského velkoměsta. A kdyby vás snad po 20 hodinách v autobuse jedoucího průměrnou rychlostí 20 km/h bolela záda, tak si je pořádně…
…NAMASTÉ!
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
