Návrat na Hliněnou řeku

Jak vznikají expedice

Expedice vznikají velice zvláštně, náhle a někdy i dost komicky. Jako ta první do Etiopie v roce 2007. Přednášeli jsme se Zajícem o expedici Alaknanda 2006 na festivalu Hory a mesto v Bratislavě. Nutkání mě zavedlo na toaletu kina. Snažím se trefit míček v brance. Vedle týpek dělá to samé. Něco mě nutí se na něj podívat. „Jééé nazdááár Pítrsi!“ Ten druhý fotbalista je Peter Ondrejovič, zvaný Becko. Strůjce první expedice na OMO. Než jsme dohráli ten pisoární fočus, padla věta: „Pítrsi, pojeďte na OMO.“ Měl jsem v té době univerzální odpověď. „Tak jo!“

Půl roku jsme chystali raftovou expedici. Bohužel se naše cesty s Beckem rozešly. Nahradil jej Miro Dušek, který na Omu již byl. Tým tehdy tvořili Honza „Zajíc“ Lásko, novinář Marek Kožušník, Pavel „Srb“ Srbecký, slovenští vodáci Miro Dušek a Tomo Lukačovič a moje maličkost s kamerou v ruce.

Boj s Hliněnou řekou Dintchiya

Jak jsme se ocitli v oblasti Kaffa a městě Bonga je pouze otázkou ega a mladické nerozvážnosti. Touha po prvosjezdech nám tenkrát zatemňovala mysl. Expedice na zdrojnice Gangy, zhulenou Jamajku a další ptákoviny vystřelily naše ega do vesmíru. Chtěli jsme Omo okořenit prvosjezdem neznámého.

Za přihlížení udivených domorodců jsme v Bonze nafoukli raft, narovnali do něj obrovské a fakt těžké loďáky s cibulí, česnekem, rýží… Tenkrát jsme neznali sušené jídlo, ani jsme na podobné věci neměli peníze. Na radu slovenských bardů jsme vezli kytaru a mandolínu, neboť hudba měla být komunikačním jazykem na kmenovém území.

První kilometry Dintchiye byly jak ze Zemanova filmu Cesta do pravěku. Jenže pozdě odpoledne se řeka zavřela do hlubokého kaňonu a my se ocitli v zeleném pekle. Druhý den jsme vybojovali pouhých 800 m. Přenášeli jsme těžký kontraband a filtrovali vodu k uhašení žízně šesti dobrodruhů.

Tento příběh byl již popsán jak na stránkách Hydra, tak v mém filmu Hliněná řeka.

Po týdnu nás kaňon dovedl na soutok s neznámým přítokem. Řeka začala padat kamsi hluboko do neznáma. Já si na sklonku dne rozsekl nohu. Celý tým propadl únavě a trudomyslnosti. Okolnosti mě přinutily použít satelitní telefon a zavolal o pomoc.

Vzniklo několik krizových štábů. Na ambasádě v Addisu, na českém ministerstvu zahraničních věcí a dokonce jeden zřídila i etiopská vláda. Tento štáb měl nejsilnější PR oddělení.

Abych vysvětlil okolnosti. Těsně před příletem do Addis došlo k demonstracím proti vládě a etiopské vladaře nenapadlo nic jiného než pozavírat opozici. Takže záchrana česko-slovenské expedice měla odvrátit pozornost. Stali jsme se hlavním tématem jediného etiopského TV kanálu. Slíbený záchranný vrtulník však nikdy nepřiletěl.

Po několikadenním bloudění jsme se dostali o pouhé 2 km pod soutok, kde dle primitivní mapy měla být stezka. Když se u řeky zjevil křovák s vakem na vodu, zajali jsme jej a přes satelit mu kdosi vysvětlil, že jediný způsob, jak být zase svobodným, je odvést nás do civilizace.

Shama alias Duba Yaneba

Výstup z kaňonu Dintchiye na hřeben nás stál mnoho sil. U řeky zůstalo téměř vše. Po celodenním pochodu jsme vstoupili do vesnice Shama, kde se začalo psát několik dalších příběhů. Ten největší se týká mladého muže jménem Firew (čti Freo). Tento týpek se okamžitě chopil šance. Poskládal partu odvážných mužů a společně se Zajícem se vydali zpět k řece. Odměnou za záchranu výbavy, raftu a kajaku měla být moje kytara.

Družina se vrátila až druhý den v podvečer. To ve vesnici vzbudilo velké rozrušení, ale nakonec všichni byli spokojeni. Křovák se mohl vrátit ke své křovačici, my měli raft a kajak a místní dostali kytaru. O tři dny později jsme již v Addisu zjišťovali následky vzniku krizových štábů. Viděli jsme se na obrazovkách TV v obchodech a lidé nás oslovovali jménem.

Dopis od Firewa

Osm měsíců po návratu mi Srb přivezl dopis od Firewa. Ten kujón si vyběhal pas, vízum a údajně dostal stipendium na lékařské fakultě. Tato událost nás všechny opět spojila. Složili jsme se na letenku a o pár týdnů později spal milý Firew u mě doma. Jen to stipendium a ta medicína jaksi v příběhu neseděly. Odvezli jsme mladého Afričana do Suchdola. Neboť zemědělství je také cenný obor, zvláště když berou bez přijímaček.

Jeho příběh nám s Markem nedal spát. V roce 2010 jsem koupil letenky a vrátili jsme se do Etiopie. Chtěli jsme zdokumentovat jeho příběh. Naše kroky vedly i k Hliněné řece. Dintchiya nás překvapila vysokým stavem vody.

Návrat po sedmnácti letech

Ten květnový večer se ozval umlčený vnitřní hlas volající po dobrodružství. Napsal jsem zprávu Markovi a univerzálnímu sportovci a dobrodruhovi Pavlu Paloncýmu. Ten večer začala příprava nové výpravy. Byl jsem přesvědčen, že klíčem k úspěchu je lehké jídlo, lehká loď a lidi s odhodláním!

Pavel Paloncý používá packrafty už nějaký pátek. Já udělal hezké oči na kamaráda Jirku z Adventure Menu a měli jsme jídlo. Půl roku uteklo jako voda. Bohužel původně zvolená parta se změnila. Finální tým odletěl do Afriky 21. října 2024 ve složení Pítrs, Pavel Paloncý, Peggy Marvanová a Tomáš Matera.

Plány vs. realita

Měl jsem plán. Ale mnohé se změnilo, hlavně cena pronájmu vozů s řidičem. Chtěl jsem nalehko nastoupit na Dintchiyu a nějak se prokousat 140 kilometry džunglí k Omu. Následně se pod poslední přehradou Gibe III dozásobit, a vydat se na 450 km dlouhou plavbu skrz kmenové území. Avšak cena dopravy pro tento plán byla astronomická.

Zredukovali jsme jídlo a výbavu na minimum, abychom do packraftu dostali vše na 20 dnů trvající dobrodružství. Po zkušenostech jsem se vybavil opravdu minimalisticky. Navíc moji přátelé ultramaratonci/backpakeři frčí v ultralightových technologiích. Vše včetně lodí jsme sbalili do šesti stolitrových loďáků. Do peli poskládali Gopro kamery, foťáky a dron, lehké skládací soláry, baterie a powerbanky. V Addisu jsme pak udělali ještě jednu optimalizaci.

Do Bongy vedla udržovaná asfaltka. Pohodlný dálkový autobus byl pro mě příjemnou novinkou. Jediná věc, která mi unikla, bylo to, že bus nekončil v Bonze, ale pokračoval dál. Po 10 hodinách jízdy jsme byli v cíli. Nastal chaos a spěch. Autobus zastavil kdesi u krajnice, dveře se otevřely a my se ocitli tak rychle venku, že než jsme se rozkoukali, byl autobus pryč. Zdálo se ale, že máme vše. Jenže zdání klame. V přihrádce nad sedadlem zůstala moje vesta, neboť se již nevešla do loďáků. Začaly mi docházet následky této ztráty. To nebylo jediné nemilé překvapení. Setmělo se a přišel brutální liják. Při pohledu na stoupající vodu v ulicích Bongy mi bylo jasné, že to není dobrá situace.

Když vysvitne slunce…

Ubytovali jsme se v levném hotelu, na jehož místě byly před čtrnácti roky jenom chýše. U jakési imitace pokladny na autobusáku se snažíme vysvětlit situaci se ztracenou vestou. Marně. Nerozumí nám. Přesouváme se do míst, kde má být kancelář autobusové společnosti. Zavřeno. Opodál loví cosi ve svém mobilu elegantně oblečený pětatřicátník. A já lovím ve vzpomínkách, protože mi něco říká, že jsme se již v minulých životech setkali. A světe div se, muž nám nabízí pomoc i řešení. Když je komunikace ohledně vesty u konce, ukážu mu Firewa ve svém telefonu. Ve tváři se střídá údiv s radostí a z úst mu vystřelí věta: „Firew, my best friend!“. Jmenuje se Fasika. Je to farmář. Vládne velice dobrou angličtinou a nabízí se s další pomocí. Následující čtyři dny je z Fasiky náš průvodce, styčný důstojník, tlumočník a hlavně přítel. Mezitím je vesta nalezena a bude v Bonze následující den večer. Neuvěřitelné.

Ráno vyrážíme na korbě pick-upu na obhlídku řeky. Jedeme po slušných asfaltkách – tam kde jsme se v minulosti těžce brodili hlubokým bahnem. Sjíždíme k řece. Kde nebyly stopy po civilizaci, jsou nyní rozestavěné domy, most a cesta. Řeka potvrzuje mé obavy. Vysoký stav vody. Navádím dron nad koryto a letím 3 km daleko, než se mi ztrácí signál. Vidím obrovské peřeje, respektive pasáž, kde jsme tenkrát s raftem velice bojovali. Pak letím po proudu dolů, kde se řeka zařezává do úzkého kaňonu.
Vracíme se na silnici. Společně s Pavlem studujeme on-line mapy. Napadá mě, zda by bylo reálné dojet do Shamy, vesnice, kde jsem nechal svoji kytaru.

Struny času

Vůz zastavuje na náměstíčku se sochou obrovské konve kávy. Oslovuji staršího muže. Jakmile mu vysvětlím, kdo jsem, a potvrzuji fotkami z roku 2007, přichází dojetí. Zpráva o mém návratu se okamžitě roznese. Následuje audience u starosty Shamy. Mezitím se sbíhají človíčkové, kteří se dozvěděli, že se vrátil běloch, co tu nechal svoji kytaru. Jsme vedeni na druhý konec vesnice k hliněnému domku, je to stavení místní protestantské komunity.

Muž vynáší z temné místnosti černý laminátový kufr. Derou se mi do očí slzy dojetím. Moje kytara tu žije, hraje! Sice je na ni vidět velký zub času, ale prostě je!

Tento den byl plný emocí. Do Bongy se vracíme za tmy. Cestou na hotel mi Fasika přináší vestu. Do pozdních hodin rozumujeme u lahve slivovice a spřádáme plány na ranní plavbu.

Velká voda

Rozložili jsme packrafty a loďáky na místě, odkud vyplul před 17 lety náš raft. Než jsme vše nastrkali do útrob člunu, přehnala se silná bouře. Mlčky jsem sledoval, jak hladina v řece mírně stoupla. Celé okolí je obrovskou sběrnicí vody a Dyntchiya odtokovým kanálem.

Nasedl jsem s Tomem do člunu a odrazil od břehu. Chvíli jsme se poměřovali s proudem, abych dostal plně naloženou loď do ruky. Byl jsem velice mile překvapen rychlostí a ovladatelností. Rozloučili jsme se s přihlížejícím davem a vyrazili.

Pluli jsme velice rychle korytem, které bylo úplně odlišné. Řeka byla zarostlá a plná pet lahví a lidského odpadu. Byl to znak rozvoje civilizace a „bohatství“. Celou dobu jsem měl nastražené uši. Věděl jsem, co přijde. Několik kilometrů brutusu a sifonů. Za necelou hodinu jsme spluli to, co na raftu za půl dne. A pak to přišlo. Obrovský řev vody se nesl hlubokým kaňonem. Místo, kde jsme složitě přenášeli a přetahovali raft. Nyní ale nebylo kudy. Vše bylo pod divoce tekoucí vodou a břeh byl neprostupný.

Na úzké stezce jsem odstartoval dron a Pavel se pokusil probít se s mačetou svahem po proudu řeky. Následující 2 km byly pro nás po vodě nesjízdné a Pavel se vrátil s tím, že projít džunglí je nemožné. Volíme náročný výstup z údolí na silnici a chceme pasáž obejít.

Zklamání?

Za soumraku jsme byli nahoře. Pár set metrů od silnice. Zdržel jsem se točením, takže když jsem došel partičku, viděl jsem, že je něco špatně. Došlo mi, že je rozhodnuto. Druhý pokus o splutí Dyntchiye je po pár kilometrech ukončen. Byl jsem si vědom, že pokračování by bylo velice riskantní. A také, že mé očekávání a přemotivování by mohlo vést k velkým problémům. Snažil jsem nedat znát rozčarování. Vrátil jsem se pro příběh. A silný příběh vzniká vystoupením z komfortní zóny, z překonání sebe sama, bojem s podmínkou i se sebou.

Druhý den jsme vyrazili na dlouhou cestu k řece OMO.

OMO – cesta do pravěku

Ano, takto se jmenuje film o prvním splutí Oma. Film z doby, kdy bylo ještě možné konat objevitelské expedice, které světu přinášely vhled do života lidí ze srdce černé Afriky. Od té doby byly postaveny tři obrovské přehrady, které řeku spoutaly a navodily nový řád.

Nastoupili jsme na Omo pár kilometrů pod poslední hrází u města Mursi Hana. A jak je patrné z názvu, jedná se o území kmene Mursi. Rozloučili se s Fasikou. Spustili packrafty z prudkého a vysokého břehu a během pár minut se nám ztratil z dohledu jediný most přes řeku v této oblasti. Řeka tekla rychlostí 11 km/h a my si byli vědomi, že není cesty zpět.

Museli jsme si zvyknout na to, že hladina byla až k zelené hradbě porostu. Nebylo možné vidět krokodýly ani hrochy. Jakmile jsme se přiblížili, ozvalo se jen zašustění listí, plácnutí do vody a následně jsme hledali zvlněnou hladinu nebo krokodýlí čumák ve vodě. Dokonce jsme jednomu hrochovi přejeli přes hlavu, což překvapilo jak nás, tak hrocha. Naštěstí měl velkou práci s proudem, proto nedošlo k napadení. Slyšeli jsme jen jeho naštvané odfrkávání.

Řeka nám ukázala první meandry, ostrovy a pár míst, kde břeh nebyl osídlen. Pozdě odpoledne nám nabídla jedinečné místo k vybudování kempu. Obrovské hliněné plato v zátočině s naplaveným dřevem. Tábor jsme vybudovali velice rychle a ve stejnou dobu skončila i naše samota. Obklopili nás muži v modrých zástěrách. Byli jsme na území kmene Bodi.

Setkání bylo velice přátelské. Cítil jsem oboustranný respekt. Jak jsme později zjistili, bylo to proto, že jsme nevstoupili do vesnice, ale pohybovali se na neutrálním území.

S úsvitem byli zpět. Ze žhavého uhlí rozdmýchali oheň. Přivedli ženu s malým chlapcem, který měl otevřenou ránu na nafouklém břiše plnou parazitů a červů. Pavel ránu ošetřil. Malý chlapec dostal poprvé v životě antibiotika. Lék, který u přírodních lidí má téměř magické účinky. Sbalili jsme tábor a vypluli za dalším dobrodružstvím. Bylo před námi přes 400 km překvapení.

Moje země, moje půda, zaplať!

Na levém břehu se míchaly kmenyMursi a Bodi. Na pravém břehu pak byl kmen Karo. Před tímto kmenem jsme byli varováni. Započalo téměř souvislé osídlení řeky. Již nebyly ostrůvky ani pláže. Pokusili jsme se navázat kontakt s lidmi v malých osadách. Opakoval se stejný scénář. Byli jsme přátelsky vylákáni na břeh. Pak přišla tvrdá realita. Jednání o penězích. Jsi na mé zemi, zaplať! Požadavky byly drsné a neshodovaly se s informacemi, které jsme získali před plavbou. Pozdě odpoledne jsme opět započali hledat místo na přespání. Přistáli jsme u pravého břehu, kde byla matka s dcerou. Znakovou řečí jsme se domluvili na místě, kde postavíme stany. Nic nebyl problém, dokud nedošlo na peníze. Peníze, které nebyly akceptovatelné.

AK 47 – nelítostný vyjednavač

Omluvili jsem se a chtěli pokračovat dál. Starší z žen chytila lano, které poutalo loď, a začala hystericky křičet. Nesmířila se s tím, že nevydělá. Následovala drobná tahanice o házečku. V mžiku sklouzl ze srázu nad řekou muž se zbraní v ruce. Kalašnikov AK 47 v rukou muže, který byl odhodlán k čemukoliv. Vše ve vteřině. Pavel, Peggy i Tomáš vystoupili z člunů. Uposlechli příkazů muže se zbraní. Byli šokováni. Mě naopak překvapil klid, který do mě vstoupil. Vytáhnul jsem loď na břeh. Uložil pádlo a vše zajistil. Pomalu jsem vstoupil mezi mé přátele a rozčíleného muže. Údolím se ozvala mohutná rána, která vyšla ze zbraně. A hned druhá. Stál jsem v údivu, jak se ozvěna nese údolím řeky. Teprve po chvilce jsem si uvědomil, že bych měl být postřelen, možná i mrtev. Muž stál jen pár metrů ode mě a mířil přímo na moji hruď.

Započali jsme vyjednávat. Což se dělá dost blbě, když se díváte do hlavně samopalu. Požadovaná suma se měnila tak rychle, že jsem už ani nestíhal reagovat. Došel jsem pro bankovky a položil je mezi mě a střelce. Poodstoupil. Muž počítal, ale nebyl spokojen. Zjistili jsme dvě věci. Umí počítat pouze do deseti a nezná hodnotu peněz. Já si zatím prohlédl zbraň. Byl mně divný jak zvuk výstřelu, tak další okolnosti. Mátlo mě věrné natažení kalacha a bílá plastově vyhlížející hlaveň. V ten okamžik mi bylo jasné, že musím přesvědčit ostatní, že se jedná o atrapu. Že musíme vypadnout. Byla již skoro tma. Nevím, zda to byla atrapa. Pokud ne, měl v zásobníku naštěstí slepé. Minimálně ty dva, které vystřelil. Odpluli jsme. Naplnění tímto zážitkem jsme pádlovali dlouho do nočních hodin. A do mých přátel vstoupil strach. Strach z obyvatel břehů Oma.

Kangaten

Tři dny jsme pluli po řece, která meandrovala. Bohužel jsme se oprostili od jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Oba břehy byly vypalovány a původní zalesnění nahrazovala cukrová třtina. Začaly se objevovat stavby netypické pro místní. Společně s tím i obří čerpadla a zavlažovací zařízení plantáží. Řeka meandrovala tak, že po celodenní plavbě jsme byli třebas jen kilometr od místa vyplutí.

Další den odpoledne se před námi zjevil betonový most. Město Kangaten vzniklo ruku v ruce se stavbou mostu na území kmene Nyangatom. Kmene, který přišel z Jižního Súdánu.

S místním průvodcem jsme navštívili vesnici, která žije tradičním způsobem. Vše za jasných podmínek, bez obav. Dotkli jsme se původního života místních obyvatel.

Když Bůh projektoval Omo…

Z Kangatenu je to vzdušnou čarou pouhých 37 km do města Omorate, kde končí všechny expedice. Avšak 37 km vzdušnou čarou znamenalo přes 120 km po řece. Když bůh projektoval Omo, musel být ožralý jak Dán.

Monotónní břeh, hučící čerpadla, stejní lidé v roztrhaných džínách. Sem tam zarostlý břeh, hejno ptáků. Po „krokouších“ ani stopa. Měli jsme jediný cíl, dopádlovat do Omorate a ukončit plavbu.

Do Omorate jsme dorazili se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem si splnil svůj dávný sen, na druhou stranu přišlo vystřízlivění ze současné reality.

Řeka učitelka

Jak Dyntchiya, tak OMO mi daly mnoho ponaučení. Obě řeky spustily myšlenkové proudy o změnách, jakými procházíme. My, společnost na kmenovém území a vlastně celá naše planeta. Kladu si otázku o udržitelnosti tradic nejenom v srdci černé Afriky. Návrat po mnoha letech byl emotivní a v mnoha ohledech přinesl příjemná překvapení. Ale vyvolal jednu zásadní otázku, na kterou nemám stále odpověď. Je třeba Dyntchiyu splout? Je třeba uspokojit mužské ego a podnikat nadále nebezpečné cesty, aby bylo dosaženo cíle? A za jakou cenu?

Údolí Hliněné řeky pod Shamou je jedním z posledních míst, kam lidská noha ještě nevstoupila. Kde v případě potíží není cesty zpět. Co když ještě nejsme připraveni? Nemáme dostatek pokory, odhodlání a vůle, které je třeba k takovému podniku? A je dnes ještě doba na takovéto počínání? Za mě ano. Co myslíte vy? Dejte mi vědět. Děkuji!

Petr Kašpar a jeho kolegové z této expedice jsou jedněmi ze 100 DOBRODRUHŮ. Podívej se i na ty ostatní a sleduj, kdo z nich se stane dobrodrhuem roku!