Objevení světa aneb Moje první řeka – Lužická Nisa

„Zkus řeku,“ popíchl mě Patrik, jeden z průkopníků českého paddleboardingu. „Jako otloukat se o šutry a lokat vodu? To ani náhodou, na to jsem stará,“ bylo první, co mě napadlo. Pozorovat kamarády na divoké vodě je moc fajn, ale v tomhle mi fakt ujel vlak. Vyrostla jsem u klidné vody a té se držím. Má taky svoje kouzlo.

Jak šel čas, stala se ze mě kancelářská myš, a to je někdy těžký úděl. Ve slabých chvilkách jsem časem hřímala, že už toho mám vážně dost, že sbalím prkno, spacák a odpádluju do moře. To měl být zoufalý vtip. Až v druhé vlně emocí jsem si připustila, že by to teoreticky šlo.

Byla zima a mně to vrtalo hlavou. Mohla bych zjara zkusit Lužickou Nisu, dokud bude voda. Zatím alespoň horní část. Kde projede loď, projedu s paddleboardem taky. Kalendář je přívětivý, slibuje o Velikonocích dlouhé volno.

Vyplouvám z Trojzemí

A tak prosta vodáckých zkušeností, ale s průpravou z hor a řady jiných vylomenin, vrhám se na Velký pátek vstříc dobrodružství. Poprvé v životě se vydávám na řeku. S vypětím dovleču bagáž na místo zvané Trojzemí kousek za Hrádkem nad Nisou. Obhlížím řeku, která tu opouští Čechy a dál tvoří hranici Německa s Polskem až do soutoku s Odrou a pak dál do moře. Při pohledu na svižně tekoucí Nisu moje odhodlání kolísá. „Bože, to byl nápad. Ale přece to neotočím a nepojedu domů barvit vajíčka.“

Náležitě vybavena odrážím od břehu a už mě proud žene. Je to nádhera. Hned na jezu v Hirschfelde se ukazuje, že moje vybavení není ideální. Třeba ten ešus, co k němu mám citové pouto, váží asi kilo. Ani podvozek od důchodcovské nákupní tašky se při přesunech v terénu příliš neosvědčil. Slibuji si nadělit pořádná kolečka hned z příští výplaty. Budu muset výbavu dost odlehčit.

Jezy i snaha udělat pár fotek strašně zdržuje, navíc musím být neustále ve střehu. Škrtnout flosnou o kámen nebo kus dřeva obvykle znamená koupel. Zvlášť úsek před Ostritz mě školí, kličkování mezi kameny ale zvládám suchá. Pozoruji vodu a učím se, kudy lépe. Neodolám a k večeru procházím celý Marienthal, u kterého jsem se rozhodla přenocovat. V noci je chladno, ráno dlouho trvá, než všechno uschne. Nepospíchám.

První a druhý den bývá nejhorší na různé bolístky. Ruce i nohy ošetřuji hned, aby se z toho nevyklubala větší darebnost. Pak už je to čím dál lepší, tělo si zvyká.  A nejlíp je mi na konci. Zjistila jsem, že z mnoha zdravotních neduhů a bolení kdečeho se dá vychodit a vypádlovat.

Další den je opět výživný. Jezy, padlé stromy. Jeden nejde přelézt, podplout ho s naloženým prknem je riskantní. Jsem sama, tak nebudu blbnout. Celá od bláta se drápu strmými břehy, vleču už poněkolikáté vše nahoru a o kus dál zase dolů. Děkuji Bohu, že dvě kandidátky na účast v téhle akci odpadly. Tady by mě proklely do pátého kolene.

Tábořím kousek před Zhořelcem u mostu, který byl, stejně jako mnoho dalších, stržen koncem války. Zbytky konstrukcí mnoha z nich stále leží ve vodě a někde je třeba velká opatrnost. Působí to zvláštně, jako by od války neuběhla až tak dlouhá doba. Je výjimečný večer, slastně si k večeři otevírám plechovku piva a jsem úplně hyn.

Úsek za odměnu

Třetí den přichází odměna. Nádherný úsek kolem Zhořelce. Co na tom, že jezy, které lodě zvládnou, já sjet nemůžu. Nechci riskovat, že se zaseknu. Pevné flosny jsou holt hendikep. Díky přenášení si ale u mostu v Görlitz dávám luxusní zmrzlinu. A pak, k úžasu hostů, vleču prkno i rance kolem stolků venkovní restaurace, která je přímo u jezu. Kličkuji obezřetně, abych plovákem nesejmula nějaký inventář nebo někomu pivo. Rychle ke schodům a dolů k vodě. Přelezu branku, od které personál nemá klíče, nakládám a vyrážím. S pocitem provinilce se ohlížím. Hosté restaurace stojí nahoře na ochozu a mávají. Nade mnou i pode mnou jen samé pozitivní vlny.

Ukládám se ke spaní u městečka Pieńsk. Z usínání mě najednou vytrhne divný zvuk, vylezu ze stanu a zírám. Hoří celá stráň na protějším břehu. Poláci vypalují suchou trávu. Blázni. Ještěže jsem na té správné straně.

Ráno se probouzím, stan je zase omrzlý a z vody se kouří. Na prkně je jinovatka. Vařím si kafe a výhled mám božský. Míjím další krásná místa. V Rothenburgu jsem nečekaně brzy. Volám dceři, aby pro mě dojela autem, učím se od dětí žádat trochu péče zpět. Pak pokračuji dál do Lodenau a blahořečím vymoženostem, jako je odesílání souřadnic mobilem. Tady po 80 kilometrech končí první část vandru a mně je smutno. Zítra musím do práce. Ale vrátím se, to vím jistě!

Návrat a pokračování cesty

O dva měsíce později hledám k večeru u Lodenau místo, kde na pár dnů zaparkuji auto. Plácek u hřbitova se zdá ideální. Až se budu vracet stopem, dokážu to místo dobře popsat i svou chabou němčinou. „Platz für Totes Leute“, to přece musí každý pochopit.

Vody je o dost míň, ale tady už to pro paddleboard nebude problém. Vyrážím pozdě, chci rychle najít místo pro přespání. V šeru projíždím malé peřeje, škrtám flosnama, nevidím a nadávám si. Konečně místo, kde se dá vylézt na břeh. Na stavění stanu kašlu, jen odhrnu šišky a zalézám do spacáku.

Ráno mě probouzí střelba jako v kovbojce. Je to blízko. Přikrčená cupitám odbýt si ranní rituály, intuice káže držet hlavu nízko. Otevírám v mobilu mapy a zjišťuji, že jsem si ustlala vedle střelnice.

Hladina je teď plná bílých kvítků, barevných vážek a šídel. Často nevím, zda pádlovat, nebo fotit. Chomáče trav vyrůstajících ze dna se v proudu vlní jako vlasy vodních panen. Voda plyne klidně, už vím, že to znamená blízký jez. A pak další a další.

Kousek za městem Bad Muskau jsem si k večeru vyhlédla prima místo ke koupání s šikovným pláckem v lesíku. Bleskově stavím stan, nevařím a před hmyzem lačným mé krve prchám do vody. Pak fofrem do spacáku, po koupeli se usíná blaze. Klidná noc se ale nekoná. Budí mě vzdálené dunění. Nechápu, co se děje, na vlak to nevypadá. Strnule čekám, protože zvuk se blíží. Nehýbu se a dýchám tak tiše, jak to jen jde. Pepřový sprej mám u sebe, je mi ale jasné, že ve stanu mi moc platný nebude. Už je to tady a zem duní všude kolem. Poblíž se ozývá hluboké chrochtání a úplně u stanu pak hlasité odfrkávání. Divoká prasata mi očichávají stan. Pak se jedno lekne, uskočí, kvikne a s ním se vylekají další. Rytmus přesunu byl narušen. S hrůzou čekám, zda se se mnou, jako překážkou a narušitelkou, přijde vypořádat chrochtající velitel. Už nedýchám vůbec. Dunění se vzdaluje, přijde mi, že to trvá nekonečně dlouho. Mám pocit, že neusnu.

Ráno o kousek dál vidím ve vodě mezi kořeny zaklesnuté tělo mrtvého bobra. Dost zapáchá. Nadobro mě opustila chuť filtrovat vodu z řeky místo vláčení pitné, abych ušetřila váhu. V leže podplouvám zarostlý most na ostrov duchů s chátrající továrnou. Jezy jsou svízel, a tak nepohrdám nabídkou a přenášku u divného ostrova překonávám stopem i s nafouknutým prknem. I můj dobrodinec vypadá jako duch. Po chvilce váhání, zda nedojdu újmy, zjišťuji, že duch je fajn a pracuje v místní půjčovně lodí. Přijímám nabídku a vezu se půl kilometru. Pomáhá mi snést prkno k vodě, ve dvou je to o dost menší dřina.

Řeka je krásná, jen okolí Forstu mě nenadchlo. U strženého mostu je nepříjemné úzké místo, kde otočím prkno a poprvé se vykoupu. Večer suším vše, co nebylo ve vaku. Digitální foťáček po dětech už zřejmě neusuším nikdy. Ještěže ten mobil chráním zodpovědně, pár fotek snad bude.

Vidím cestou mnoho zvířat – bobry, srnky, lišky a zajíce, připadám si jako na Safari. V Gubenu pro změnu mašíruji s prknem na kolečkách po přechodu pro chodce, cestou parkuji u konzumu a kupuji si jednoho Zubra k večeři. Pak parkem a na konci ostrova za asistence rybářů spouštím prkno zpět na vodu. Potkávám jen dobré lidi. Další noc proběhne klidně, zjišťuji, že občas si začínám mluvit sama pro sebe. Asi důsledek samoty.

Mám štěstí na počasí, i když vítr se teď otočil a fouká proti. Pádluju jak divá, abych nezůstala stát na místě, soutok už je blízko. Jsem nervózní jak před prvním rande. Cítím respekt z velké vody, fouká a nebe se tváří dramaticky. Po zhruba 200 kilometrech jsem z Trojzemí v Odře. Konečně vidím to, co znám jen z fotek. Vítr nepolevuje, a tak vařím jídlo, abych využila čas a zvážila situaci. Chce se mi dál, trochu se ale bojím. Nakonec se rozhoduji, že sama dál nejedu.

A tak do moře nedopluji, cítím ale, že takhle je to dobře. Však se sem můžu vrátit.

Z Ratzdorfu se vydávám stopem zpět k autu, cesta trvá několik hodin. Zase samí dobří lidé, každý mě dovezl dál, než měl původně v úmyslu.

Řeka, u jejíchž pramenů jsem si hrála jako dítě, mě donesla až na svůj konec. Nebo vlastně na začátek. K objevení nového světa, kde je mi moc dobře.