Objevování říčky Bělá

Objevování říčky Bělá

Žiji v Bělé pod Bezdězem a jsem tak trochu regionální patriot. Plavit se po vodním toku Bělá mě lákalo již od útlého dětství, ač tehdy jsem ještě nevěděla co je to kánoe.

Je červen 2013 a už dva týdny téměř nepřetržitě a vydatně prší. Na většině míst republiky jsou povodně. Po tomhle dešti by snad měl být potok sjízdný. Občas kontroluju stav vody pod rybníkem Slon. Hladina stoupla o několik centimetrů, ale do deště se mi zrovna moc nechce… V pondělí 3.6. po poledni konečně přestalo pršet. Asi ve čtyři hodiny odpoledne balím loď a jedu k nádraží. Za mostem u sběrných surovin již nejsou ocelové larsenové stěny. Břeh je tu sice prudký, ale při troše snahy se na vodu dostávám. Vody je dost.

Plavba městem, rákosí, tu a tam lávka. Před koncem města potok mírně meandruje a je neprostupně zarostlý keři. Musím přetáhnout loď po břehu zarostlém kopřivami. Naštěstí jen kousek… Pod městem je tok hezký, ale občas je zarostlý křovím. Trochu zrada (i když očekávaná) je zemědělská usedlost v Páterově. Potok mizí v útrobách domu a já se ocitám na soukromém pozemku uprostřed usedlosti. Vytahuji loď z vody a vítá mě asi pět štěkajících psů. Po chvíli přichází paní majitelka. Kupodivu nenadává, že jsem jí vlezla na pozemek, ale velmi ochotně a příjemně mi vysvětluje, jak se dostanu zase zpátky na potok.

Dál je už potok zarostlý jen trochu, padlých kmenů také není moc. Před Šubrtovem přetahuji neprůjezdný úsek přes pražce bývalé železniční vlečky. Místní nechápavě zírají, že tudy jedu na lodi. Následuje dlouhý podjezd pod mostem a asi po 200 m splav a roura odvádějící vodu potoka do objektu bývalé papírny. Na levém břehu se dá přistát. Je skoro sedm hodin večer a přede mnou areál papírny o délce cca 1,3 km. Takovou vzdálenost než bych přenesla, byla by skoro tma. Balím loď a pokračování příště…

Vlak z Bělé zastávky jede za hodinu. Zkouším stopovat. Zastavuje první auto a odváží mě až k tomu mému. Potok sice tekl rychle, ale když jsem započetla přenášení lodi, svačinku, kochání se krajinou a focení, vyšla mi rychlost plavby něco přes kilometr za hodinu.

Ve středu 5.6. po obědě nakládám opět loď do auta a jedu pod papírnu. Dá se tam dobře zaparkovat. Nasedám do lodi. Voda již dost opadla a potok má téměř normální stav. Ale v tomto úseku je to v pohodě. Je to asi nejkrásnější úsek toku. Koryto je přírodní, padlých stromů a dalších překážek pomálu. U samot před Velkým Rečkovem jsou tři nízké lávky. Zde je nutné s lodí opět na pevnou zem. Během pobytu na břehu a kochání se krajinou objevuji louku plnou kvetoucích orchidejí (prstnatec májový – Dactylorhiza majalis)…

Před Velkým Rečkovem je regulovaný úsek s několika padlými stromy. Následuje 300 m přetahování lodi okolo pily v Rečkově. Pohoda. Za pilou je dost nízký silniční most. Následuje úsek místy zarostlý křovím a potom odbočka – zřejmě původní koryto. Je zahrazená, tak jedu náhonem. Na okraji Malé Bělé je lávek opravdu hodně, snad každý dům má svoji vlastní. Poctivě přetahuji loď a napadá mne nebrodit se potokem, ale naskočit z lávky přímo do lodi. Nápad možná dobrý, ale provedení již méně, a tak se koupu. Ale začíná být teplo…

Končím v Malé Bělé u restaurace Klokočka. Nesmím chybět na vernisáži výstavy bělských výtvarníků. K ústí potoka do Jizery zbývá ještě půl kilometru a pravděpodobně tam je ještě povodňový stav. V úterý jsem se na Jizeru jela podívat a vypadala dost rozvodněně.

Ve středu jsem skončila plavbu 500 m před cílem. Je krásné nedělní odpoledne. Svítí sluníčko, meteorologové sice včera říkali něco o bouřkách, ale je nádherně. Asi ten správný čas na dokončení plavby po bělském potoce. Jizera by dnes už měla mít normální stav. Dojíždím do Malé Bělé před Klokočku. Po obhlídce terénu zjišťuji, že za silničním mostem přes náhon je několikametrový stupeň. Tak přes to loď nejede… Přecházím tedy most a dávám loď na hladinu v původním korytě. Čím víc se blížím k Jizeře, tím větší džungle a patrné následky povodně. Před pár dny tu bylo aspoň o půl metru vody víc. Viděla jsem to v úterý z břehu, a teď tudy projíždím…

Před vplutím do Jizery je malá hráz, ale stav vody v Jizeře je ještě natolik vysoký, že mně nečiní žádný problém tudy proplout. Vplouvám do Jizery. Červenohnědá rychle tekoucí kaše. Břehy jsou strmé, přistání bude obtížné, obloha se zatahuje.

Pípá smska… Kdo by mi psal? Že by varování meteoslužby před bouřkou? Rybář u ústí Kněžmostky na mě nechápavě a udiveně zírá. Jizera má hodně nadstav, teče to jako o závod. Kde jsou ty kamenité a písečné pláže, co tu bývaly? V dálce začíná bouřka a rychle se blíží. Nacházím ne vhodné, ale možné místo na přistání. Smska oznamuje, že bouřka bude trvat 1,5 hodiny. Kéž by to bylo méně…

Zjišťuju, že jsem někde u Dalešic. K silnici je to daleko, normální spojení žádné. Schovávám se pod obrácenou lodí. Déšť přitvrzuje. Kapky zběsile buší do dna lodi, ale kroupy neslyším ani nevidím. Déšť opravdu tu hodinu a půl trval, blesky se honily blízko…

Čtu další smsku a dozvídám se, že za chvíli přijde další bouřka. Ještě že na mne meteoslužba myslí. Nasedám do lodi. Vody v Jizeře je po dešti ještě více. Asi po dvou kilometrech připlouvám k jezu u Josefova dolu. Zbytky pláží jsem přece jenom potkala. Přistávám na pravém břehu cca 100 m nad jezem. Vylézám do kopřiv na břehu a táhnu loď. Začíná nový intenzivní déšť. A zase bouřka. Tak to balím a úplně promočená přicházím na nádraží do Debře a zjišťuju, že vlak jede za hodinu… Vracím se na silnici stopovat. Na stopu jsem stála 20 minut.

text a foto: Ivana Hladíková

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: