Od Indiánů k Eskymákům po řece Anderson a podél břehů Arktického oceánu – 2. část

Od Indiánů k Eskymákům po řece Anderson a podél břehů Arktického oceánu – 2. část

V minulém dílu jsme putovali od osady Colville Lake přes soustavu jezer do řeky Anderson a po ní až na pobřeží Beaufortova moře. Dnes naše putování arktickou krajinou dokončíme.

U Nicholson pointu nás překvapuje silný příliv deroucí se do zátoky. Vezou se na něm velké modravé kry. Za mysem vplouváme v naší malé kánoi do otevřeného oceánu posetého krami. Jaká to drzost tu vůbec být s tak malou lodí, říkáme si. Šokuje nás obrovské množství ledových ker všude před námi.

Máme velké štěstí, že břehy jsou tu mělké. Tenčí kry uvázly, ale ty větší nemohou mělčiny překonat, a tak v mělké vodě ve vzdálenosti asi 50 m od břehu pohodlně kličkujeme mezi ledovými útvary nejroztodivnějších tvarů, zatímco pár desítek metrů od nás je moře už neproniknutelné.  Trvá to hodiny, ale podívané na ledové útvary blyštící se v azurové vodě se nedokážeme nabažit.

Beaufortovo moře utváří velmi mělký písek až kilometr od pobřeží, že nelze ani pádlovat. Takové místo je za větru nemožné překonat.
Beaufortovo moře utváří velmi mělký písek až kilometr od pobřeží, že nelze ani pádlovat. Takové místo je za větru nemožné překonat.

Někdy mi připadá, že jsme tu živeni krásou všech elementů, které nás obklopují. Barvy žlutého slunce nízko nad obzorem promítají stíny roztodivných tvarů na koberce sytě zelené tundry. Všechny barvy jsou v průzračně čistém vzduchu velmi živé. Neexistuje tu prach a i 50 m od pobřeží cítíme jemnou vůni země a travin.

Pobřeží, které musíme překonat, tvoří prvních 100 km písčitá pláž táhnoucí se k západojihozápadu s několika písčitými kosami a zátokami. Pláž zaplavovaná někdy úplně a někdy z větší části přílivem se vine pod strmými svahy buď pokrytými trávou, nebo strženými bouřlivým mořem.

Stáda karibů

Neustále vidíme skupiny karibů až o 50 kusech snažící se marně setřást komáry v bezvětrném počasí a soucítíme s nimi. Pomalu chodící velká zvířata si nás zvědavě prohlíží. Je krásné dívat se jim z očí do očí jen na pár metrů.

Asi 20 km od Nicholson Pointu rozkládáme na široké pláži tábor. Je dokonalé počasí, navzdory bezvětří zde téměř nejsou komáři a slunce večer příjemně hřeje. Vyčerpán upadám do tvrdého spánku.

Stáda nádherných karibů nás po pobřeží provázela několik dní.
Stáda nádherných karibů nás po pobřeží provázela několik dní.

Brzy ráno mě budí Johnova slova: „Veliké stádo“. A opravdu. Kolem stanu několik minut prochází stádo karibů. Snažím se je fotografovat z otevřeného stanu, do kterého někdy zvědavě nakukují. Když vylezeme ven, ostražitě si udržují vzdálenost asi pět metrů, pokud neděláme rychlé pohyby.

John s obrovskými kruhy pod očima vypadá vyčerpaně. Ukazuje se, že kvůli zvířatům nespal celou noc. „Pořád chodili po pláži proti půlnočnímu slunci, byla to nejkrásnější noc mého života.“ sděluje téměř posvátným hlasem a jeho vyčerpané oči září. Rozumím mu. Jejich stálou přítomnost nepřeruší ani příprava snídaně a balení.

Počasí je od včerejška jako ve snu. Naprosté bezvětří, slunce, vodní hladina se ani nehne a vše prostupuje magické ticho. Jediným problémem se ukazuje být místy překvapivě mělké moře. Je zřejmé, že proudy a příliv zformovaly pobřeží do písečných kos, které jsou při odlivu třeba jenom 10 cm pod vodou do vzdálenosti až kilometr od pobřeží. Máme velké štěstí, že nefouká žádný vítr. Tyto mělčiny by byly ve vlnách neprostupné a být ještě dál na moři by bylo příliš nebezpečné.

Dotěrní komáři

Při nádherném počasí upádlujeme za dva a půl dne přes 90 km. Postupně je v moři méně a méně ker. Připlouvají ze severu, zatímco my míříme na jihozápad. Pádlujeme vytrvale a dlouho, abychom se co nejrychleji dostali do soustavy kanálů a zátok tzv. Eskimo Lakes. Je to moře kryté před otevřeným oceánem velikými ostrovy a poloostrovy. Rybařina se nedaří a energie z čerstvé ryby nám opravdu začíná chybět. Podnikáme polozoufalé výpravy k větším jezerům ve vnitrozemí pár set metrů od pláže, ale při jedné je John napaden tak agresivním rojem komárů, že s křikem a zavřenýma očima běží přes tundru a volá, abych mu pomohl navléknout síťku na hlavu.

Při pohledu na něj okamžitě chápu vyprávění místních, jak může být karibu hnán těmito drobnými bzučícími tvory pološílený tundrou po mnoho hodin, než mu pukne srdce. Navlékám si včas síťku a křičím na Johna, abych ho k sobě navigoval.

Pití kávy skrz síťku na obličej.
Pití kávy skrz síťku na obličej.

Beru mu prut a z jeho opasku mu podávám síťku, kterou si za zuřivého mávání naslepo natahuje přes hlavu. Mrak komárů se rozděluje a zuřivě bzučí tentokrát nad oběma našimi hlavami. Síťka na hlavu za čtyři dolary zde může znamenat nekonečnou propast mezi pohodlím a strašnou bolestí. Takový útok jsem za mnoho let neviděl a rychle pádlujeme pryč z tohoto prokletého místa.

V bezvětří na moři nás krvelační tvorové opouštějí velmi pomalu a trvá to i několik hodin, neboť, když jsou unaveni létáním kolem našich hlav, drze a nevychovaně odpočívají na našich zavazadlech.

Když se jich ve slabém protivětru každých pět minut shromáždí na Johnových zádech kolem stovky, poškrábu mu záda pádlem tak, že musí opět vzlétnout doprovázeni naším škodolibým smíchem. Tato hra zpestřuje jednotvárné pádlování. Zábava mužů severu bývá bizarní.

Když se komáři unaví bzučením u hlavy, odpočívají na zádech.
Když se komáři unaví bzučením u hlavy, odpočívají na zádech.

Zahánění medvěda

Poslední den klidného počasí vařím brzkou večeři pod vysokými hliněnými stráněmi v krytém rohu pláže a John rybaří asi 200 m ode mě v deltě malého potoka. Pohlédnu na něj a vidím nepochopitelnou gestigulaci. Vyrozumím, že je naléhavá. Nakonec pochopím, že se mám podívat na opačnou stranu pláže. A opravdu, zajdu dál od svahů k moři a „za rohem“ vidím pomalu přicházejícího medvěda asi 50 m ode mě. Teď mám moment překvapení poprvé na své straně. Ale jsem na to sám. Přichystám si pepřový sprej do pohotovostní polohy a našroubovávám petardu na kovový držák.

Jsem připravený. Teď na sebe musím medvěda co nejdříve upozornit. Mávám rukama a snažím se proti větru trochu křičet. Grizzly nezklamal, zvědavě zvedne hlavu a začíná se přibližovat pomalým během. Natahuji spoušť petardy a spouštím… Nic! Sakra! Měřím vzdálenost a rychlost blížícího se medvěda, zda mi zbude čas našroubovat novou petardu. Ještě jednou zkusím tu starou. Bang! Vybuchuje přímo nad ním. Zastaví se asi na dvě sekundy, ale pak se opět rozbíhá.

Na druhou petardu není čas. Vítr fouká od něj, takže pepřový sprej mohu použít až na poslední chvíli. Toto jsou okamžiky, kdy není čas přemýšlet. Necítím z medvěda agresivitu a řídím se indiánskou radou. Rozpřahuji paže a pomalu jimi pohybuji nahoru a dolů a pevným hlasem hlasitě mluvím. Na radu indiánů používám rodný jazyk, aby můj hlas zněl co nejautentičtěji a důrazně medvěda ujišťuji, že mu neublížím a žádám ho, aby odešel.

Funguje to. Zvíře se zarazí, přejede mě pohledem a spěšně odchází. Mezitím přichází John a po chvíli dalekohledem opatrně stopujeme medvěda po pláži. Spatříme ho několik set metrů od nás.

Večer usilovně pádlujeme do pozdních hodin. Barva slunce nízko nad obzorem, pokles teploty a vlhčí vzduch znamenají jediné, změna počasí je blízko.

Přistáváme nevědomky asi kilometr od ústí řeky Kugaluk. Vlévá se do moře v soustavě tolika mělčin a ostrovů, že je stěží poznat, že jde o řeku, a ne o pouhé zátoky u pobřeží. Prostředí je velmi vlídné. Náhorní planina ustoupila. Všude na západ a sever nyní vidíme soustavy ostrovů s vlnitými travnatými kopci podobnými Skotsku. Otevřené moře je více za námi na východě.

Medvěd Grizzly
Medvěd Grizzly

Stopy lidí

Druhý den ráno se přesvědčujeme, že otevřené či kryté moře zas tolik neznamená. Za středně silného větru nelze ujet ani na krytém moři žádnou vzdálenost. Lámající se vlny s bílými vrcholy znamenají zůstat na břehu.

Při výletě v dešti nacházíme zbytky starých tábořišť, bezpochyby Eskymáků, kteří sem po generace v létě občas putovali za rybolovem. První známky lidí, byť jen v podobě zbytků tyčí opracovaných sekyrou na sušení ryb, nás zaplavují pocitem blízkosti lidského společenství.

Nyní už sem Eskymáci moc nezajíždějí, protože putovat z Tuktoyaktuku na tuto stranu na motorových lodích je velice obtížné kvůli mělčinám.

Špatné počasí

Večerní mračna nenaznačují změnu počasí, tak se rozhodujeme pro osvědčenou, byť nepohodlnou taktiku: vstávat brzy ráno, tentokrát kolem čtvrté, kdy je vítr klidnější.

Vstáváme, i když je počasí na hranici deště. Bohužel delta řeky naplavila za staletí hodně písku daleko od pobřeží, což nás nutí vyjet až dva kilometry na moře. To není při pohledu na vítr slibující temná mračna napitá vodou žádná výhra. Přikrčeni se proplétáme ostrovním systémem v deltě řeky. Dosahujeme levého břehu a zde se budeme otáčet k severu, abychom překonali asi 50km soustavou ostrovů k průlivu s poloostrovem Tuktoyaktuk. To nám bude trvat tři těžké dny.

Vítr nás neopouští a musíme se podvolit k nejméně pohodlné taktice postupu. Vstáváme o půlnoci a od dvou hodin ráno pádlujeme každý den zhruba šest hodin. Pak vaříme. Rozbijeme tábor. Vítr už nám nedovolí pokračovat, takže v poledne zalézáme do stanu a ležíme. Teprve k večeru mátožně lehce usneme, abychom se o půlnoci vydali dál. A tak to bude celý týden.

Náš typický přístřešek pro kuchyň na mořském pobřeží ve větru a dešti. Je úžasné, jaký luxus dokáže poskytnout plachta 3x4 metry za 10 dolarů.
Náš typický přístřešek pro kuchyň na mořském pobřeží ve větru a dešti. Je úžasné, jaký luxus dokáže poskytnout plachta 3×4 metry za 10 dolarů.

V podstatě mě z nedostatku spánku stále bolí hlava a jsem příšerně ospalý. Nicméně ledová rána se sluncem již na pár minut zapadajícím za obzor kolem druhé hodiny ráno, kdy vyrážíme, mají neskutečné kouzlo. Nad klidným mořem se převalují mlhy a předvádějí hru barev. Není to západ ani východ slunce. Není to stmívání ani svítání. Není to den ani noc. Není to úchvatné ani obyčejné. Slunce je tak nízko nad obzorem, že se po horizontu sune více do strany než nahoru, a tak jsou atmosféra, barvy vody a ostrovy, podél kterých plujeme, jakoby zatuhlé v čase. Připadáme si jako převozníci na řece Styx. Pádla a naše loď jsou to jediné, co se v tomto světě na mnoho kilometrů daleko pohybuje.

Překonávání Eskimo Lakes

V průlivu, který odděluje Liverpool Bay od Eskimo Lakes, se celý oceán snaží prodrat do 100 km dlouhé a až 20 km široké soustavy zátok kanálem širokým pouhý kilometr. Malý přístroj GPS, který používám jen k měření vzdálenosti mezi jednotlivými tábořišti, tentokrát zvědavě zapínám, abych zkontroloval naši rychlost. Je konec přílivu a proud má uprostřed rychlost 8 km/h. Občas se voda až zatřese a naši loď rozkymácí víry. Při pádlování máme rychlost přes 12 km/h.

Proud ale také láká jiné tvory. V průlivu potkáváme několik stád běluh a zvědavých lachtanů. Ti nás budou následovat s výrazným plácáním ocasů do vody několik dalších hodin. Náš postup se s koncem přílivu zpomaluje na stálou rychlost kolem 5 km/h. Opět se zdvihá vítr. Až do Tuktoyaktuku budeme spát ve dne a pádlovat v noci. Zoufalý rybolov zaznamená výjimečný úspěch, když John chytne v moři štiku.

V Eskimo Lakes je obtížné nalézt místo na kempování. V této zeleni to byl moskytí ráj.
V Eskimo Lakes je obtížné nalézt místo na kempování. V této zeleni to byl moskytí ráj.

Tato krajina je dost bez života, vidíme jen několik karibů. Proplouváme pouze 100 m širokým průlivem do nejzadnějšího koutu mořských zátok Eskimo Lakes. Abychom si ušetřili pět hodin pádlování a riskovali odpolední vítr, přenášíme u posledního dlouhého poloostrova napříč asi 800 m všechny naše věci. Běžný atak komárů je samozřejmostí. Musíme jít natřikrát, a to velmi pomalu. Odměnou nám je svět nádherně zbarvených kamenů na pláži na druhé straně poloostrova. Shodneme se, že pokud tuto pláž v délce 100 m dostaneme do Evropy, otevřeme si firmu Milan & John Precious Stones a jsme za vodou. Doslova.

Pláž je překvapivě bez komárů a dovolím si zaplavat v ledovém moři. Je to úžasně osvěžující a s přenášením se nám rozproudila krev v částech těl zatuhnutých jednotvárným pádlováním. Poslední den pádlujeme do noci přes 40 km k jezerům u Tuktoyaktuku.

Tuktoyaktuk je eskymácká osada o 900 duších, která si svou nedostupností stále zachovává autenticitu. Odpočíváme zde dva dny, nakupujeme trochu zásob. Pro chuť sýr a čokoládu. Je až neskutečné, že nám z civilizace vůbec nic nechybí.

Stáda karibů na mořském pobřeží kolem nás chodila nejraději za polární noci, kdy bylo chladněji.
Stáda karibů na mořském pobřeží kolem nás chodila nejraději za polární noci, kdy bylo chladněji.

Poslední etapa

Zbývá nám šest dní na poslední etapu, kterou jsem odhadoval na 130 km, ale bohužel je to téměř 200. Musíme plout 50 km po pobřeží, jež je naplno otevřené Arktickému oceánu do delty Mackenzie. A tam bojovat proti proudu, místy silnému až 5 km/h.

Loučíme se s několika místními, se kterými jsme se stačili spřátelit a vyrážíme. Bez předchozího tréninku v posledních sedmi týdnech bychom to určitě nezvládli. Opět vplouváme do království ptáků a medvědů. Setkáváme se s lovci běluh na ostrově Qitigatuit a zarmouceně musíme odmítnout pozvání na lov harpunou na otevřeném moři.

Pravidelných šest hodin pádlování se nám nyní protahuje až na deset. Někdy mi GPS ukazuje postup 1,5 km/h a přitom dřeme jako o závod. Jindy musíme táhnout kánoi po mělčinách uprostřed kilometr široké řeky. Naštěstí předposlední den před vplutím do závěrečného krytého kanálu začne foukat velmi silný vítr od severu a my plujeme na jih.

Řeka se kvůli vlnám stává po proudu nesplavnou, ale my surfujeme po vlnách proti proudu, někdy rychlostí až 8 km/h. Každá velká vlna pro mě znamená vyrovnávání kánoe. Pravé rameno a lopatku mám jako v ohni už po dvou hodinách. Ale musím vydržet. Musíme tento den co nejvíc využít a dostat se co nejblíže k cíli vzdálenému 50 km.

Inuité vracející se z lovu ryb. Tito lidé se vždy usmívají. Mají rádi zemi, kde žijí.
Inuité vracející se z lovu ryb. Tito lidé se vždy usmívají. Mají rádi zemi, kde žijí.

Deset hodin večer a sotva jsem schopen postavit stan. Naposledy jsme snídali, ale hlad ani žízeň nemáme. Povinná kontrola místa, zda nenajdeme medvědí stopy. Jsme hluboko v deltě a je opět velmi těžké najít tábořiště. Modlíme se, ať tu žádné stopy medvěda nejsou, museli bychom dál. Naštěstí nejsou, svalíme se do nedbale postavených stanů a spánek znavených je nám odměnou.

Před Inuvikem potkáváme postupně dvě kánoe plující po Mackenzie od Otročího jezera k Tuktoyaktuku. Po proudu je to asi 1800 km za 6–7 týdnů. Šklebíme se radostí do šokovaných tváří. „Skuteční muži severu plují proti proudu“ glosujeme naše setkání s humorem. Nicméně v očích našich cestovatelských kolegů vidíme stejné radostné tváře a oči lesklé magickým svitem severního světla. Jsou chyceni jako my. Také oni zažili severský ráj a z rozhovoru je patrné, že udělají vše proto, aby se sem ještě mohli vrátit.

Útoky komárů, zkřehlé ruce v ledovém dešti, zoufalé mnohahodinové pádlování proti nepříznivému větru, strach z medvědů a dlouhých přejezdů na otevřené vodě. Vstávání v noci kvůli lepšímu počasí. Hlad celého organismu po živé rybě. To vše nás spojuje. Ale také veškerá nádhera tohoto kraje. Přistáváme v Inuviku téměř po dvou měsících tak, jak jsme plánovali. To je největší mystérium cesty.

Večer v baru v ještě nevypraných šatech John říká: „Milane, řeky tady byly super, ale ten oceán je snad ještě úchvatnější, to musíme zažít ještě jednou.“ „Chápu, a ne později než příští rok.“ říkám a oba se zasmějeme. Už teď nám to prostředí chybí. Jsme kamarádi, kteří spolu sdílí výjimečnou závislost. Závislost na putování v arktických vodách severní Kanady.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: