Gilgit-Baltistán – severní část Pákistánu. Křižovatka třech nejvyšších pohoří světa – Karákóram, Himálaj a Hindúkuš. Toto je zároveň místo, kde se legendární Indus steče s řekou Gilgit. Veškeré ostatní pákistánské řeky jsou dnes schovány ve stínu věhlasného Rondu kaňonu řeky Indus. Pakliže však nemáte cíle naprosto nejvyšší nebo se potřebujete před monstrózními peřejemi Indu rozpádlovat, rozhodně má tato oblast co nabídnout.
Vše se odehrává mezi dvěma hlavními křižovatkami zdejších cest. Městy Gilgit a Skardu. Do Skardu se dnes dostanete s lodí i letadlem, což ušetří dva dny cesty po silnici z hlavního města Islámábádu. V těchto dvou městech jsou v dostatečném množství hotely, které jsou zadotovány státní pokladnou a je vidět, že zde lidem moc záleží na tom, aby se turisté cítili pohodlně, a pokud možno si co nejvíce zpříjemnili čas odpočinku. Za vynikajícím jídlem je vhodné vždy vyrazit do místních restaurací a užívat si folklóru s nekonečným popíjením černého čaje namísto kajakáři oblíbeného piva – alkohol zde nikde nenajdete!
Gilgit-Baltistán je znám jako „roadside rivers paradise“ – v každém údolí se nachází jak řeka, tak i silnice či alespoň cesta podél řeky. Všechna údolí směřují k tomu největšímu a sice údolí Indu. Z těch vodácky nejzajímavějších se jedná o údolí řek: Hushe, Shyok, Braldu, Hunza, Gilgit, Astore. Pojďme si tedy tyto řeky krátce představit.
Hushe
Než přiletí zbytek skupinky, vypravíme se s kamarádem Bramem Peetersem na průzkum údolí řeky Hushe. Máme informaci, že bude mít řeka zřejmě málo vody, ale cílem není vždy jen kajaking. Toto údolí to dokonale potvrzuje. Jakmile se odpojíme od hlavního údolí řeky Shyok, doprovázejí nás celou cestu dechberoucí panoramata. Naprostá slast pro oči i duši. Sedmitisícové vrcholy na dosah ruky a na konci údolí majestátní Masherbrum (7 821 m).
Vesnička na konci údolí je velice chudá a připomíná dobu středověku, avšak je zde vystavěný krásný hostel pro horolezce, který zainvestovala španělská horolezecká asociace. Když si večer povídáme s místními a ptáme se, zdali se tu někdy objevili nějací kajakáři, spadne mi čelist, když mi správce ukazuje fotku z řeky Hushe se dvěma kajakáři z 80. let. Samozřejmě se jednalo o španělskou výpravu. My se tedy rozhodně nehoníme za nějakými prvosjezdy, ale jsem fascinován, kdy se tu objevili první kajakáři.
Nejprve se dvěma dny aklimatizujeme na místní prostředí. Zejména nekonečným vysedáváním se snídaní přímo pod Masherbrumem. Poté si naordinujeme dva výšlapy do asi 5 500 m n. m. Není to nic náročného, jen trochu šlapání do kopce, a je až neuvěřitelné, jak je člověk blízko tak vysokým vrcholkům jen jednodenním výšlapem.
Jeden večer se rozhodneme sjet krátký úsek z vesnice k prvnímu mostu – jen tři kilometry, nic dramatického. To se nepotvrzuje hned za první zatáčkou. Řeka zablokovaná velkými kameny, nějaké to přenášení, parádní skoky. Naštěstí není moc vody, takže úsek splouváme celkem v pohodě. Nicméně i tak to po náročném dlouhém trekovacím dni nebyl nejšťastnější nápad.
Následující den nasedáme na další úsek, to už je parádní pádlování. Občasné prohlížení, ale zejména „read and run“, a když už by nás řeka nudila, stačí se otočit a pokochat se výhledem na okolní hory. Dojezd je širokým údolím s několika rameny a člověk si hned uvědomí, kolik vody zde teče v letní sezoně.
Shyok
Řeka Hushe ústí do řeky Shyok, která je významným přítokem Indu. V tuto roční dobu má Shyok tmavě šedou barvu a zbarvuje jinak zelenomodrý Indus.
Při cestě zpět do Skardu koukáme z auta na peřeje řeky Shyok. Za dlouhým úsekem bez jediné vlnky přichází asi kilometr dlouhá peřej a už z auta vypadá hodě velká. Svazujeme lodě a pouštíme se na řeku. Asi 10 km úsek se skládá z pěti velkých peřejí a mnoha menších. Jakmile se ocitneme ve vracáku nad první peřejí, uvědomíme si její velikost. Jsme tu s Bramem pouze ve dvou, takže volíme jednodušší cestu. Do dalších peřejí se neohroženě pouštíme středem a na konci jsme oba fascinováni, jaké je to skvělé pádlování se zhruba 300 vteřinovými kubíky pod zadkem. Nikde o této řece není mezi kajakáři ani slovo a oba se shodujeme, že to bude „warm up“ řeka před Indem, až dorazí zbytek skupinky.
Braldu
Řeka Braldu teče z jednoho z největších nepolárních ledovců na Světě – Baltoro, který je v současnosti spolu s karákóramskými ledovci jediným, který v průběhu posledních 50 let stále roste.
Je na ni nutné vyrazit stylovými 4×4 Toyota Land Cruiser auty, jelikož je cesta celkem adrenalinovou záležitostí. Údolím řeky Shigar se napojíme na řeku Braldu a cílem je poslední trvale obydlená vesnička v údolí – Askole. Samotná cesta vede náročným terénem a Evropanovi nedělá moc dobře pohled na nezpevněnou krajnici v tak strmém svahu. Nicméně touto cestou míří v hlavní sezoně mnoho turistů, jelikož z vesničky Askole startují pochody do základního tábora K2, potažmo výpravy na vrchol. Takže je vidět, že řidiči znají cestu téměř poslepu a jsou to velice zkušení borci.
Vesnička Askole, ač je v trekové sezoně na pakistánské poměry hojně navštěvována, je absolutní středověk s jedním malým obchůdkem a velice skromným a jednoduchým ubytováním. Lidé zde žijí daleko za hranicí chudoby, což ale rozhodně není znát na vřelých úsměvech, kterých se nám dostává od každého, koho potkáme.
Strávíme zde noc, prohlédneme si zdejší mini muzeum, kde nám mladík představuje historii a současnost vesničky. Krásně vidíme, jak je náročné přežít zimu v drsných podmínkách Karákóramu. Přes nesněhovou sezonu lidé sbírají vše, co hoří – od suché trávy přes kořeny nízkých porostů po uschlý trus dobytka. Spolu s dobytkem pak přečkají drsnou zimu v podzemních prostorách vesničky.
Samotná řeka je nesmírně ledová. Od prvních peřejí nabírá na velkém spádu a velice brzy přijde na řadu úsek s velkými kontinuálními peřejemi. Znamená to spoustu prohlížení a stavění záchrany. Po celém dni na vodě se dostáváme k nejdelší peřeji zakončené přenáškou. Vše proběhne velice hladce, zodpovědně a bez jakýchkoliv problémů. Řádně unaveni se přesouváme do domu našeho průvodce a kamaráda Salmana. Jeho žena nám připraví hostinu jako králům a večer trávíme rozjímáním při popíjení výborného čaje. Salman pochází z údolí Braldu. Průvodcuje nejčastěji treky do základního tábora K2. Zimu tráví v dolech, kde se dobývají krystaly křemene v té nejvyšší kvalitě.
Následující den začínáme velkou peřejí před známou soutěskou zvanou „Crack“. Je to opravdu doslova trhlina ve skále, skrz kterou teče řeka. Člověk by zde něco takového rozhodně nečekal. Naštěstí v této trhlině nejsou žádné peřeje, takže je čas se kochat parádou přírodního úkazu.
Následuje několikahodinové skvělé svezení typu „read and run“ a na vysedačce jsme celí rozesmátí, jaká je Braldu úžasná řeka.
Bunda HIKO Icarus
Slunce pálí a voda je stále svěží? Ideální podmínky pro bundu Icarus. Bunda je stavěna jak pro freestyle ve válci, tak pro sjíždění pořádné divočiny. Čtyřvrstvý materiál Air4 zajišťuje vynikající poměr dýchavosti a vodotěsnoti. Latexová manžeta u krku je kryta neoprenem pro maximální vodotěsnot. U bicepsů jsme pro větší pohodlí a volnost pohybu zvolili cestu dvojitého neoprenu s latexovým zátěrem – vrstvy po sobě při pohybu kloužou a bunda tak nikde netahá. Zátěr zajišťuje maximální přiléhavost na kůži a tím pádem i vodotěsnost. Dvojitý pas je vybaven DoublePull systémem pro rovnoměrné dotažení.
Více na www.hiko.cz.
Hunza
Gilgit je větší město než Skardu a je blíže k Islámábádu. De facto leží na věhlasné Karákóramské dálnici (Karakoram Highway, zkráceně KKH), po které se vydáváme směrem k čínským hranicím údolím řeky Hunza. Slavná KKH je parádní asfaltová silnice, za kterou by se nestyděli ani středoevropané. Údolí řeky Hunza je další pecka, která ohromí. Jelikož je podzim, umocňují to oranžově zbarvené stromy v kombinaci s krásnými slunečnými dny. Silnice si to šněruje podél řeky i kolem nejvyšší kolmé stěny světa – hory Rakaposhi (7 788 m).
Na řeku Hunza nasedáme těsně pod jezerem Attabad, které vzniklo v roce 2010 mohutným sesuvem, který přehradil řeku a strhl asi 20 km KKH. V řece pod sesuvem pak následných pět měsíců netekla žádná voda. Dnes má díky tomuto jezeru Hunza blankytně modrou čistou vodu, usazuje se v něm totiž všechen sediment z nedalekého ledovce, ze kterého řeka vytéká. Jezero je také turisticky vyhledávanou lokalitou.
Prvních několik kilometrů rěky je velice strmých a kontinuálních. Je zapotřebí hodně prohlížet a stavět záchranu. Náš tým pracuje naprosto skvěle a k městu se dostáváme po celém dni parádního pádlování.
Večer se kocháme neuvěřitelnými výhledy ze střechy našeho hotelu, donekonečna popíjíme černý čaj s mlékem a diskutujeme nad faktem, že se v údolí Hunza lidé dožívají nejdelšího věku na světě. Na svědomí to mají údajně jádra z meruněk, které se zde velice hojně pěstují. Musí se nechat, že sušené meruňky, které zde koupíte na ulici, jsou naprosto famózní. Nebo že by za tím stála slavná „Hunza Water“ – podomácku pálená vínovice, která nám chutná spíše po benzínu?
Následující den se pouštíme do spodního úseku. Ten je výrazně lehčí než úsek horní, ale v mnohem hlubším kaňonu a je až neuvěřitelné, jaká panoramata člověk z řeky vidí. Rozhodně bych označil Hunzu jako jednu z nejspektakulárnějších řek, co se okolní krajiny týče.
Gilgit
Na podzim je řeka Gilgit vhodnou alternativou lehčího pádlování nebo na rozpádlování před ostatními okolními řekami. Úsek nad Gilgitem dlouhý zhruba 20 km je relativně lehké pádlování s jednou větší a delší peřejí.
Astore
Astore je se svým spodním kaňonem extrémní záležitostí, do které se mohou pustit jen ti nejzdatnější. Horní úsek je skvělá WW IV, avšak řeka leží ve vyšších polohách a na podzim je zde už velká zima.
Mohlo by se hodit
Pro cestu za pádlováním v Pákistánu jsou nejvhodnější měsíce říjen a listopad. Ideální je letět s loděmi až do hor (letiště Skardu) a ušetřit si tak dlouhou cestu autem (dva dny) z hlavního města Islámábádu. Před cestou je nutné vyřídit si vízum na ambasádě v ČR. Určitě je na místě potřeba cestovat s lokální cestovní kanceláří a někým, kdo se zaručí za hladký průběh celé výpravy.
Všechno je v Pákistánu extrémně levné, až na ubytování.
