Po sladkém moři z jihu na sever na paddleboardu

Švédsko je úchvatná země s překrásnou přírodou, nekonečnými lesy a tisíci jezery. Největším švédským jezerem, a zároveň třetím evropským, je Vänern. Hodilo by se pro něj spíš označení „Sladké moře“. Na druhý břeh nedohlédnete a jeho skalnaté břehy kdysi ledovec ohladil do oblých tvarů. Voda je v něm tak čistá, že ji můžete nabrat do dlaní a pít. Tohle místo nešlo přehlédnout, když jsem pátrala po velké sladké vodě, která by šla přejet na paddleboardu. Rok jsem na to myslela. Chtěla zažít pocit nekonečna, pádlovat a neohlížet se na čas.

„Zbláznila ses? Vždyť je tam ten virus!“

Bráním se, že z auta vylezu jen u benzínky s respirátorem, všechno jídlo si povezu a skoro celou dobu budu sama v přírodě.

„A to chceš jet tím starým autem?“

Kousavé otázky neberou konce.

Půl roku před cestou mi v práci schválili neplacené volno, s dovolenou to dalo šest týdnů. V žádosti jsem uvedla něco v tom smyslu, že jsem stará a za rok už to nezvládnu. Pak přišlo plno potíží včetně koronaviru a cesta se jevila jako nereálná. Postrčila mě ale rodina i přátelé. A tak koncem června s naloženým autem vyrážím za snem.

Podle plánu nacházím kousek od města Vänersborg perfektní plac k zaparkování hned u vody. Žádný zákaz, parkuje tu nadivoko pár obytňáků.

26. června 2020

Z Vänersborgu vyrážím ráno za idylického počasí. Odpoledne začíná foukat, slunce praží. Boční vítr a vlny pro paddleboard s nákladem znamenají nijak rychlou jízdu. Ponor mám jako Titanik, vezu vybavení a jídlo na měsíc. Vlastně bych s tím, co mám, mohla emigrovat. Kdyby braly ryby, vydržela bych tu do podzimu. Před odjezdem nebyl čas na fyzickou přípravu, takže první dny se šetřím. Je to tu jako na moři.

Přes poledne se schovávám v závětří, k večeru pokračuji ještě slušný kus cesty. Závěr prvního dne je za odměnu. Po průjezdu přírodní rezervací Vänersnäs nacházím na malém ostrůvku báječné místo. Bude to tu výhodné pro ranní přejezd tři kilometry široké zátoky ještě za klidné vody. Uchvácená přírodní scenérií poskakuji kolem vody, fotím a uklouznu na kamenech. Poprvé, a ne naposledy, si otloukám kolena. Novikov je základ mé lékárny. Pekelné pálení snáším s vědomím, že si to zasloužím.

27. června

Další den si užívám teplo, míjím plno ostrůvků. Podmínky a scénář stejný jako včera. Ráno je voda klidná, přes den fouká, je vedro. Chce to změnit taktiku – dělám dlouhou odpolední pauzu, vařím jídlo, koupu se, myji si hlavu a teprve k večeru, když se vítr uklidní, vyrážím dál. Znovu jedu slušný kus. Zase straší bouřka, ale opět mě mine. Zlověstné mraky jsou tu na denním pořádku.

Lehkovážně míjím dobré místo k táboření na ostrově, je tu moc řvoucích ptáků. Na některé ostrovy se nesmí. Jsou to ptačí rezervace, které bývají označeny žlutočervenými tabulkami. Pádluje se krásně, je to jako sen. Voda klidná, mírně fouká do zad. Odhodlávám se popojet ještě poslední kus od ostrovů ke břehu. Než se tam ale dostanu, vítr zesiluje. Na potvoru jsou tu domky a mělké dno pokryté balvany. Žene mě to ke břehu, ve vysokých vlnách pádluji jako o život.

Pamětliva poučení, že musím kempovat nejmíň 300 m od obydlených míst, bojuji o každý metr. Ze zahrady mě pozoruje místní osadník, asi čeká, kdy žbluňknu. Když už to vypadá, že je v lese rozumný plac, řeším, jak se dostat z vody. Žádná krytá zátočina tu není. Sejme mě větší vlna, a tak pod vodou šmátrám a snažím se vyndat ploutev. Povedlo se a už vleču těžké prkno na břeh. Tohle přistání fakt nebylo moc elegantní.

Celá vyklepaná a zmáchaná rychle čistím místo pro stan, nosím bagáž a za chvilku bydlím.

28. června

Je fajn mít dobrý stan. Pohodlně v suchu odpočívám, zatímco na vodě jsou snad metrové vlny. Děkuji Bohu, že se mi podařilo i s naloženým prknem bez úhony přistát na úplně blbém místě.

Prší a fouká, zůstávám dvě noci. Tím nadlouho skončil čas kraťasů a trička. Lenoším, dopisuji deník a plánuji další postup. Kempuji v místě zvaném Hindens Rev. Je to uzoučký výběžek země, který zasahuje šest kilometrů do jezera. Při průzkumu objevuji na druhé straně malou pláž. Bude lepší vše přenést a pokračovat v závětří. Jinak se odtud nedostanu.

29. června

Ráno balím, natřikrát přenáším prkno i věci přes les a vyrážím. Vítr mě za chvíli zase dostane. Dřina, ale jde to. Průplav mezi břehem a ostrovem Kållandsö nacházím hladce. Je tu nádherně, ale ochladilo se. Užívám si klidnější hladinu a kochám se kouzelnými domky. Pohoda, slunce, lekníny, jsem z toho celá pryč.

Na konci průplavu zase fouká. Vyjíždím na otevřenou vodu a marně pátrám po šikovném místě na spaní. Jsou tu domy a nepříhodný terén. Pak se voda uklidní. Váhám, několikrát zkoumám předpověď a směr větru, vypadá to dobře. Odhodlávám se k desetikilometrovému přejezdu zátoky. Trochu se bojím, protější břeh je jen úzkou linkou nad obzorem. Napiji se, něco sním, navlíknu vestu a jedu na krev skoro dvě hodiny. Respekt z té dálky a volné vody nedovoluje vnímat únavu. Vyšlo to, jsem na druhé straně. Radost a úleva. Zakrátko nacházím parádní místo k táboření v ruinách starého přístavu.

30. června

Trávím tu dvě noci. Chodím po okolí, fotím a odpočívám. Občas svítí slunce, ale jsou obrovské vlny a fouká. Je to dost hukot i v noci.

1. července

Dnes to bude na sucháč. Opouštím starodávný přístav a v silném protivětru bojuji, často pádluji v sedě. Moc se mi nedaří, pak ale nacházím dřevěnou boudu a molo, kde měli zřejmě základnu místní kajakáři. Stojan na lodě je polámaný, přístřešek u boudy je ale prima. Dalo by se tu schovat před deštěm. Sbírám jahody, je jich tu plno. Pookřeji a pokračuji. Čekám, že se brzy pokochám přístavním městečkem Hällekis. Míjím divné haly, hučí nějaká továrna, ale nic tu nesmrdí. Do přístavu nezajíždím, rychle střihám pryč. Teď mi to docela jde, i když většinu dne prší. Podle plánu se k večeru dostávám k ostrovu Onsö, prvnímu ze souostroví Torsö. Je tu z východní strany malý maják a dobré místo k táboření s krásným výhledem. Romantika.

2. července

Ráno vyrážím k dalším ostrovům v nádherné oblasti Torsö. Čekám, že se budu kochat. Omyl. Jakmile vyjedu ze závětří, zase vlny. Nejdřív je to fajn, pak ale přituhuje. Vlny jsou tak obrovské, že se bojím fotit. Vlny jdou šikmo zezadu, ženou mě ke břehu protějšího ostrova. Hlavně minout skály a trefit se do zátoky. A neotočit prkno. Den končím po pár kilometrech.

Šťastně přistávám, místo je opět boží. Na skalce stojí omšelá dřevěná křesílka a široko daleko nikdo. Opravuji kamennou zídku, bude to moje závětří na noc. Pršet nemá, tak vytahuji jen žďárák.

3. července

Počasí se zhoršuje. Na další noc už stavím stan, je v něm líp. V mezičase zkoumám ostrov a kdejaké bobky v naději, že uvidím losa, fotím a v závětří projíždím zátoku. Mezi rákosím nacházím cestu a objevuji schované domky. Rychle se vracím pro nabíječku a baterky do foťáku. Zkusím někoho najít a poprosit o dobití. Cesta rákosím jde s prázdným prknem rychle, dochází mi ten rozdíl oproti plně naloženému. Nacházím starou paní. Kouzelnou babičku. Pantomima funguje všude na světě, takže pochopí, co potřebuji, a že se pro baterky vrátím v šest večer. U stanu pak vařím a při dalším průzkumu objevuji na protějším ostrůvku úžasné místo. Stěhovat se ale nebudu. Zvítězila boží křesílka a moje ochranná „berlínská“ zeď.

4. července

Je zataženo, vítr trochu polevil. Oblékám sucháč a jdu na to. Souostroví je překrásné, ale na focení dost blbé světlo. Střihám to úžinou podle východního břehu ostrova Brommö. Západní strana je hezčí, ale kvůli počasí si tam netroufám. Z domova přichází varování, že se blíží vichřice, která ničí Evropu. Dorazit má následující den. Takže mám starost a do večera musím najít úkryt. Pádluji od ostrova k ostrovu, s ohledem na směr té pohromy vytipuji šikovnou zátoku mezi ostrovy Kalvöarna. Jenže žádné místo se mi nezdá dobré. Bojím se padajících stromů. Na skalách se kořeny neudrží, je tu plno vývratů.

Už jsem nervózní, kousek se vracím a zajíždím hlouběji do zátoky. Mám štěstí. Je tu schované molo, hustý mladý les, suchý záchod a bouda na odpadky. Ty vleču celou dobu s sebou. Všude čisto, je tu i stůl s lavicí. Jsem náramně spokojená. Mladý les poryvy zvládne a stan půjde dobře ukotvit.

5. července

Prší, fouká, z opačné strany ostrova je slyšet hukot. Jsem ale dobře schovaná. Večer průzkum ostrova, fotím, sbírám borůvky. Zkouším točit video a dopisuji deníček. Člověk si v přírodě osvojí různé fígle. Třeba když mu při mytí nádobí vítr odnáší to, které už má umyté, stačí do něj nabrat vodu, aby bylo těžké. Taky si vyrábím bojler z černého pytle navlečeného na lahev s vodou.

Kudy chodím, tudy zpívám pamětliva poučení Ondry Nikla, že mám dělat rambajs. Aby o mně hadi a losi včas věděli. Losi hrůzou prchli, hadi ale zřejmě nemají hudební sluch. Těch potkávám několik. Osvědčily se odrhovačky a lidovky. Sama se divím, jaký repertoár ze dna mozku vyhrabu.

Po týdnu samoty už si začínám mluvit pro sebe. Umím si i vynadat. Největším nebezpečím na cestách totiž nejsou zvířata, zlí lidé nebo rozmary počasí, ale vlastní blbost a špatný odhad. A já občas něco neodhadnu.

6. července

Je chladno, tipuji tak 10 °C. Přes den projdu ostrov a zjišťuji, že jsem tu sama. Na opačném konci je molo a opuštěný statek. Vypadá to, že obývaný je jen příležitostně. Jsem zvědavá a nakukuji okny. Krásná jednoduchost, která k životu stačí. Hlavou mi běží, jak se tu asi žilo.

V noci je ještě chladněji, mrznou mi nohy, tak je i se spacákem soukám do loďáku. Každá vrstva dobrá. Usínám až ve tři ráno, doléhá samota. Švédské pravidlo nocovat na jednom místě nejvýš dvě noci nedodržím. Odjet teď prostě nejde.

7. července

Dnes mám velké prádlo. Taky zkouším chytat ryby a znovu prozkoumávám ostrov. Myji si hlavu, fotím, lelkuji. Mám čas. Večer sbírám dřevo a poprvé dělám pořádný oheň. Místo pečené ryby u něj chroupu oves. Rybářova potupa. Pak bouřka, kroupy a zase déšť. Na mysl se mi vkrádá kacířská myšlenka, že globální oteplování a sucho se Švédska asi netýká. V noci je taková zima, že se ve stanu kouří od pusy. Nohy mám zas v batohu.

8. července

Zase leje. Podle předpovědi už mělo být hezky. Uvažuji, že by ty nespolehlivé norské rosničky měli prodat do francouzské restaurace. V půl jedenácté kotví naproti v zátoce malá plachetnice. Asi tu předpověď taky zbaštili a teď se tu ukrývají před bouřkou. Je milé mít společnost, i když jen vzdálenou. Pak se objevují další dva čluny, pocit opuštěnosti mizí.

9. července

Teprve dnes se odhodlávám vyrazit dál. Dny mi splývají, nakonec se dopátrám, že jsem tu pět nocí. Už jsem tu jako doma, bude se mi stýskat. Velké balení a za chvíli už si máváme s posádkou plachetnice.

Čeká mě šest kilometrů dlouhý přejezd k ostrovu Fällholmarna a pak ještě čtyři k pobřeží. Útočiště pro další noc nacházím na malém ostrůvku plném losích bobků. Tyhle stopy vidím často, ale zahlédnout losa se mi nedaří. Božské místo. U ohně pozoruji barevné nebe a mám pocit, že jsem v ráji. Podle mapy to vypadá, že mám tři čtvrtiny trasy za sebou.

10. července

Jde mi to dobře a počasí přeje. Pomalu se blížím se ke Kristinehamnu, který leží na protilehlé straně jezera od místa mého startu. Chci si dosažení té mety užít za světla. Navíc se blíží déšť, takže zakempuji na ostrově pár kilometrů od přístavu. Dojíždím za šera vyzbrojena světly, začínají se tu rojit čluny. Čelovku jsem jinak moc neužila. Světlo je i v jedenáct v noci a ráno v půl čtvrté už zase. Takže pořád ponocuji, kochám se, ale nevyspalá nejsem. Zvláštní.

11. července

Jsem u Picassovy sochy na začátku přístavu u Kristinehamnu. 15 metrů vysoké dílo je největší sochou, kterou umělec vytvořil. Ve městě je i jeho muzeum. Zažívám obrovskou radost. Mám chuť vyrazit do některé z restaurací na břehu, ale odolám. Pohled na oblohu stačí, abych pochopila, že zbytek cesty zadarmo nebude. Mám v plánu za dva dny dojet do Karlstadu, nejsevernějšího města na jezeře, odkud mi jede vlak zpátky k autu.

Nakonec jsou z toho tři nejtěžší dny z celé cesty. Vítr fouká proti, v horším případě z boku. Postupuji velmi pomalu a chvílemi jsem absolutně vyčerpaná. Sladkosti, pití a odpočinkové pauzy pomáhají, takže se nakonec vždycky zmátořím a pokračuji. Do slovníku se mi vkrádají slova, která jsem se do té doby styděla použít. A říkám je dost nahlas.

12. července

Noc nakonec není tak dramatická. Stan odolal, na plovák jsem nanosila pár šutrů. Z domu přichází zpráva, že do dvou dnů se musím dostat k autu, pak bude ultra hnusně. Brácha je lepší rosnička než ty norské.

Den je náročný, opět si natluču koleno, protože už neumím chodit po zemi. Nakonec objevuji krásné tábořiště na ostrově Jäverön kousek před Karlstadem a večer mám poprvé sousedy. Je tu turistický přístřešek, ve kterém se zabydlel mladý pár. Já si opodál stavím stan. Zvou mě k posezení, a tak usedám na opačné straně ohně. Anglicky znám pět slov, takže jsme s debatou celkem rychle u konce a jdu spát. Musím vyrazit brzo, abych stihla odpolední vlak.

13. července

Unavená, pohublá, ale s vítězným pocitem dorážím po 270 upádlovaných kilometrech do Karlstadu. Covid necovid, vrážím mobil do ruky kolemjdoucímu, ať mě vyfotí, a rychle balím. Schvácená doběhnu na nádraží, kde mě čeká automat na jízdenky ve švédštině, nakonec ale za pomoci hodné kolemjdoucí lístek získám.

Poslední vlak mi ujel. Schlíple se ploužím zpátky k vodě a přemýšlím, co dál. Pomyslet na hotel se neodvažuji, to bych se nedoplatila. V jedné uličce je úplně prázdná indická restaurace. Vsoukám se tam i se všemi ranci. Překladač v mobilu si s jídelním lístkem neporadí, a tak do něj zapíchnu prst jako v loterii. S plným břichem se všechno řeší snáz. Indická servírka v šátku a riflích potěšeně reaguje na můj zájem o pivo. Zpod pultu vytahuje postupně několik druhů a při každé další lahvi hrdě pozoruje, jestli žasnu. Jídlo je báječné, takže chválím a servírka i kuchař jsou moc spokojení. Jsou zvědaví, odkud jsem. Musím vypadat hrozně. Když servírka pochopí, co se mi přihodilo, začne mi hledat levné ubytování. Nakonec navrhne, že mi ponese pádlo a jde mě doprovodit skoro až k hotelu.

14. července

Na druhý pokus sedím ve vlaku a snídám dobroty z balíčku, který mi ráno v hotelu nadělili. Po pár hodinách vystupuji na nádraží v Öxnered kousek od Vänersborgu.

Prší, k autu to mám pět kilometrů. Na kraji vesnice schovávám batohy do křoví, zbytek cesty dojdu jen s malým ranečkem a nejdůležitějšími věcmi. Pro to těžké se vrátím. Modlím se, abych našla auto na svém místě a celé. Nacházím. Je zarostlé v trávě a opravdu skoro celé. Batohy mi nikdo nevzal, takže jedu dál, poznat další vysněná jezera.

Být dlouhé týdny venku sám, starat se jen o bezpečí, potravu, suché věci a místo na spaní, to je opravdový život. Mysl se uvolní a hlava začne fungovat přirozeně. Je to jako když zvíře ze ZOO pustíte na svobodu. Když není úplně zdegenerované, přežije. Taky člověku dojde, jak v běžném životě plýtvá časem a že by ho měl víc trávit s nejbližšími. Celé je to neuvěřitelně očistné. Emoce jdou ven, jak se jim zlíbí, není důvod je skrývat. Vítr, voda, ani les to nikomu nepoví.