Po týdenním putování za řekami Langafzas, Arachtos, Kalaritikos, Voidomatis na severu Řecka (WW II–III+), jsem se s Řeckem nerada loučila. Měla jsem před očima fotky kamarádů ze zájezdu do Albánie v roce 1995, na kterých byly většinou jen suché vyprahlé kopce, chudoba vesnic a bunkry, které jsou všude.
Těsně za hranicemi jsme si ještě sjeli Aoos, který v Albánii dostal své jméno [b]Vjosë[/b]. Přístup do hlubokého kaňonu řeky jsme dlouho hledali.
Byli jsme první den v Albánii, neměli ani jediné leko a chtěli nakoupit, což nebyl pro místního prodejce problém. Máš euro, zaplať eurem, chceš vyměnit, není problém. Každý však nebyl tak pružný obchodník jako tento. Tak jsme nakoupili první chleba a první albánské pivo a víno. To jsme ještě nevěděli, že kupovat víno, je škoda peněz. Zato jsme dostali dobré pivo „Pilzner“ v plechu s Karlštejnem na obalu. Obchody nám trochu připomínaly obchody Vietnamců u nás, jen byly zaprášenější a měly chudší sortiment. V zaprášených ulicích městečka byly hloučky postávajících chlapů v sakách a košilích s rukama v kapsách. Ti, co na to měli, seděli v kavárničkách na kávě, která je tu moc dobrá a silná a také zevlovali. Práce tu asi dost nebude, nebo že by jim nechyběla?
Říká se, že Albánie je zemí bunkrů. Odhaduje se, že na tři Albánce připadá jeden bunkr a to od malého jednomužného po obrovské pro 15 lidí. Jsou všude, na horách, v údolích, na plážích, v moři, na hřbitovech i před kostely. Stavěly se za komunistické vlády Envera Hodži, který uzavřel Albánii před celým světem. Teď některé chátrají, jiné jsou využívané k bydlení, někdo v nich chová prasata, dokonce jsou v nich i restaurace. I v Permetu na sídlišti jsme viděli bunkry.
Při komunikaci s místními si těžko zvykáme, že naše kývání hlavou ve smyslu ano, je vlastně ne. Ano „albánsky“ je pokyvování hlavou ze strany na stranu v jakýchsi osmičkách.
Další řekou na kterou jsme se chystali, byla Langarices, pravý přítok Vjosë, který teče v údolí s termálními prameny. Cesty za řekami v Albánii byly většinou prašné. GPS navigace nám opět ukazovala, že jedeme po poli, tentokrát to byla cesta krásná, nová, asfaltovaná, která vedla zároveň k termálním pramenům. Vedla kolem místní hospody, kterou jsme nemohli minout. Jako ve většině hospod tam sedělo pár chlapů u kávy a štamprličky něčeho silného a najednou se jim tam nahrnulo 23 hladových vodáků, kteří se s nimi nemůžou domluvit, paráda.
Ochota obsluhujících však byla úžasná. Posuňkům, znázorňujícím, že chceme jíst, rozuměli a tak nosili nejen pivo, ale postupně saláty, míchaná vajíčka, vyštrachali i pár kousků čevabčiči a vše v nás rychle mizelo. Kluci tu s nimi začali organizovat dopravu na splutí [b]Langarices[/b]. Bylo dohodnuto. Druhý den měli v 9:00 přivést na naše tábořiště, které bylo u konce kaňonu řeky, osly pro 13 lodí a lidí.
Přesun na řeku byl složitý. Podle mapy které, jak jsme se přesvědčili, se nedá věřit, to bylo vzdušnou čarou tak 30 km, Mezi řekami se však vypíná pohoří (až 1600 metrů vysoké), kterým měla vést cesta o pár desítek kilometrů delší, a po které jsme se vydali. Po odbočení ze „žluté cesty“ jsme přejeli na cestu prašnou a jeli většinou deseti kilometrovou rychlostí a po hodině jsme se zastavili na „křižovatce čtyř hospod“, ve vesnici se spoustou igelitového bordelu a zevlujících chlapů v hospodách. Jeden místní, který kdysi pracoval někde v zahraničí, nám nedoporučovat po této cestě pokračovat, ale byli jsme optimisté, nebo spíš blázni a jeli jsme po cestě ještě dalších pár stovek metrů, než nás zastavil protijedoucí auťák a prozradil nám, že po této cestě bychom museli jet další 4 hodiny a to jen v případě, že by to naše auta vydržela.
Obrátili jsme se a potupně míjeli „křižovatku čtyř hospod“, abychom se na Osum dostali oklikou přes Berat a zastávkou na vykoupání u moře až o den později.
[b]Osum [/b]však nám za to stál. Z města Çorovodë to bylo ještě hodina cesty kolem hlubokého kaňonu řeky někde pod námi. Za prvním mostem přes kaňon,
Čekal nás dlouhý přesun na řeku [b]Verbu a Devoll[/b], nejdříve spodní úsek a pak následovala jízda kaňonem na horní Devoll po prašné cestě kdy jsem hledala lahvinku něčeho ostřejšího. Cesta, která byla úzká ve svahu strmě klesajícímu k řece, jejíž voda byla zakalená a často zčeřená v peřejích, mi naháněla hrůzu. Jsem slabá povaha.
[b]Radika[/b] živá peřejnatá říčka, jejíž čisťounká voda kontrastovala za krásného slunného počasí s občasnou igelitovou výzdobou kolem.
Podívejte se ještě na na úseky řek, které jsme v této oblasti sjeli a které nás snad ještě čekají a na mapu trasy celé naší cesty.
Na youtube je i video z tohoto zájezdu.
Věro moc pěkné. Dík
…..počtení,fotky jsou nádherné.
Velké díky za perfektí zpracování.
Jen malá výtka – ta cesta k Osumu kterou jsme nakonec vzdali byla taky žlutá, tedy hlavní státní silnice !!!
Loni na Ukrajině jsme jezdili taky jen po žlutejch a pro Albánii byl plán stejnej. Nevim proč ty silnice před námi vždy změní na rozbitej Makadam.
Ještě jednou díky i za pochvalu.
Ahoj, ta cesta z údolí Vjosy do údolí Osumu, která je označená jako žlutá, tam opravdu je. Je to autem s vlekem pomalu na jedničku, ale ušetří to cca 150 km.
Ahoj vodáci!
My se chystáme na tuhle stranu letos, četla jsem článek, super! Jen bych chtěla vědět, jak je to tam se spaním a celkově kempováním? Nějaké zkušenosti, prosím?
Díkec, Lůca
Nejnovější články
Nové karbonové a sklolaminátové žerdě u pádel TNP
Expedice na řeku Moisie
David Sodomka byl hostem pořadu Casablanca
Zajímavé vybavení
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Kalendář akcí
Vánoční Sázava
Štědrodenní Ohře
Vánoční jízda – poslední jízda po Lužnici
Štěpánský sjezd Desné
Vánoční splouvání Otavy s Lubomírem Brabcem
Vodácký bazar
Nafukovací kajak pro 2-3 osoby Itiwit
EXO helixier S
C1 Dagger Cascade vč vybavení, dobrý stav, ježděno jak na laminátu
Exo Zion Slalom L