Rega, aneb tam na konci je Balt

Rega, aneb tam na konci je Balt

„Řeka zřídka protéká většími lesními komplexy, ale břehy jsou zarostlé značnou délkou shluků keřů a stromů, což dává malebnou a střední lesní charakter. Část raftingu je pro skutečné přeživší těžké, není vhodná pro rafting s kanoe v kajaku, občas se rafting stává propíchnutím stromů a keřů v korytě řeky. Často můžete kouřit oheň…“ Tolik ochutnávka práce Google překladače z polského vodáckého průvodce. Kdo by takovému lákání odolal, co?

Co je Rega zač?

Je tomu už pár pátků, co nám s Jeníkem spadl do klína či na hrb dětský vodácký oddíl. S názorem, že česká vodáčata mají znát české řeky, jsme jich pár spluli mimo hlavní „lihojezdeckou“ sezónu. Vrcholem umu pak bylo i to, že umíme udělat prázdninovou Vltavu bez frustrujících zážitků s vodáckým průmyslem (na rovinu, o pár let později je to ještě větší výzva, ale jde to…). Později jsme roztáhli křídla/ramena/plachty a přes Dyji a Moravu vpluli pod Děvínem do Dunaje. Další rok jsme prošmejdili pod Bratislavou vnitrozemskou dunajskou deltu.

Vyplouváme. První metry řeky u kláštera Łagiewniki.
Vyplouváme. První metry řeky u kláštera Łagiewniki.

S tímhle apetitem logicky přišla otázka: „Brachu, jaký to druh zážitku bychom ještě mohli?“ No jasně – vplujeme s děckama do moře. Podzim a zimu jsem strávil nad mapami. Hledali jsme řeku, která se dá rozumně sjet a nekončí nějakým velepřístavem, ale pokud možno hezkou pláží. Díky tomu znám z družice a Google Maps celé polské pobřeží nazpaměť. Na oblíbeném zdroji raft.cz je pár řádek jen o Slupii, nad mapou virtuálně sjíždím Łebu i Wieprzu, ale nejhezčí vstup do Baltu má podle mě Rega tekoucí v severozápadním Polsku, v Západopomořanském vojvodství. Že o ní víc nevíme? Tím líp, bude to dobrodrůžo.

Do toho se mi spoluvedoucí zamiloval a oženil. To by nebyla ta největší pohroma, byť nejčastější příčinou rozvodů bývá právě svatba. Pacholek si ale vzal vedoucí vodních skautů. Asi nás letos bude na puťáku trochu víc… Je jasné, že s čtyřicetihlavým stádem se asi nebudeme skrývat a tábořit „na tajnačku“. Mapy vydaly pár kontaktů na kempy a od počátku jsme měli štěstí na dobré anděly. Tím prvním byl Adam, majitel kajakové školy www.szkolakajakowa.pl. Komunikoval hbitě, doporučil, kde se dá spát na divoko i kde je fajn kemp. Zajímavým momentem, který nás pak provázel celou cestu, bylo, že se staršími ročníky Poláků jsme si navzájem snadno rozuměli, ale s mladšími to šlo jen přes angličtinu. Postupně jsme si do mapy zanesli dost míst na přespání, jediným rébusem byl závěr. Poslední etapa by byla veledlouhá, protože to vypadalo, že jediný možný nocleh je v kempu ve městě Trzebiatów, který patří jakési škole, ale ta na maily neodpovídá. Hned první den puťáku to opět vyřešil anděl Adam. Dovolal se do školy, kde nás bude čekat správce areálu. K tomu ještě dal echo do kempu v obci Mrzeżyno, který leží těsně před ústím řeky, máme se hlásit jeho jménem. Zatím netušíme, že tahle aktivita nám ještě přinese spousty dobrého…

První náročný den si vyžádal i několik plaváčků.
První náročný den si vyžádal i několik plaváčků.

A jak se po ní pluje?

Den první

Dle stavu vody bývá Rega sjízdná z městečka Łobez. To jsme neriskovali a zahájili plavbu u rozvalin kláštera Łagiewniki, cca 85 kilometrů od ústí. Tady bývala krásná loučka pro spaní na divoko, ale sorry romantici, dnes je tam už „pole namiotowe“, tedy tábořiště. Ke cti mu slouží, že je pěkné, jednoduché a klidné. Dobrý anděl Adam dí, že cestou do obce Resko (něco mezi 12 a 13 kilometry) jsou nějaké napadané stromy.
„Adame, kolik asi?“ ptáme se.
  „A plenty…“
Tohle anglické slovo si zapamatujeme.

Ráno vypukne ten velký puťák. Zahajujeme tradičně vodáckou motlitbou. Řeka je až neuvěřitelně čistá a zůstane takovou až do konce. První kmen leží hned za zatáčkou, za ním jsou další a další. Zvedáme morálku mužstva popisem Staré řeky v nejlepších časech, kdy byla stromy vyhlášená. Nicméně Stará dáma tu dnes hravě našla svého přemožitele. Kronikářka výpravy přestává při stém padlém stromu počítat, proplétání mezi kmeny a větvemi přestává být vtipné. V poledne v mírném dešti svačíme na písčině. Pohled do mapy říká, že za tři hodiny jsme spluli dva kilometry. Buď se tedy za zatáčkou stane zázrak, nebo máme problém. V tu chvíli známe polský ekvivalent výrazu „a plenty“. Je to mooooooooc.

Část výpravy vyměkla a rozhodla se probít se s loďmi lesem k silnici, kde je vyzvedne náš doprovodný vůz. Půlkilometrová pouť s kánoemi hustým lesem se ovšem velmi podobá dosavadní plavbě. My ostatní, kteří věříme na zázraky, se plavíme dál. A dočkali jsme se – stromů v řece postupně ubylo a do podvečera přistáváme pod jezem v Resku. Kemp vlastní sympaťák jménem Rafal. Je starší, takže si bez problémů rozumíme česko-polsky.

Ruiny železničního mostu před jezerem Lisowskie.
Ruiny železničního mostu před jezerem Lisowskie.

Den druhý

Včerejší stromová anabáze se neopakovala, řeka zpřívětivěla, připravila jen nižší jednotky kmenů pro zpestření a pobavení. Na to už jsme zvyklí. Potkáváme pár polských splouvačů na sit-on-top kajacích. Pro oči vedoucího je vážně moc prima pozorovat, jak jim naši mládežníci ochotně a zkušeně pomáhají překonávat padlé kmeny.

Po několika kilometrech přichází totální volej, podplouváme torzo železničního mostu a řeka se rozšiřuje v Jezioro Lisowskije, což je vzdutí menší přehrady. Dnešních 16 pohodových kilometrů je odměnou za včerejší tělocvik. Cestou překonáváme jediný jez u osady Żerzyno. Nocujeme na divoko na rybářském plácku.

Od Reska stromů výrazně ubylo. Občas nějaký zůstal, aby nás potrénoval.
Od Reska stromů výrazně ubylo. Občas nějaký zůstal, aby nás potrénoval.

Den třetí

Pár máchnutí pádlem a je tu přehradní hráz. Krásná, travnatá, na plastovkách po trávě sjízdná…. Zábava pro tři generace, dokonce málem lodě vynášíme zpátky nahoru. Další jez je v městečku s poetickým a signifikantním názvem Płoty. Přenáší se do parčíku, který je důkladně oplocený, oběd si s doprovodným vozem přehazujeme hádejte přes co? Ano, přes plot… Pak už jen vzdutí jezera Barkovo a roztomilý kemp, kde nám ochotně zapůjčili velegriloviště. Blbě se to popisuje, zajeďte si tam, některé připečené kousky vepřů budou po nás.

Den čtvrtý

Ráno opět plavba po voleji k přehradní hrázi, tentokrát Jezioro Rejowickie a přenášení. Pak už poklidná plavba po křišťálově čisté řece tu a tam zpestřená padlým kmenem. V městečku Gryfice přenášíme jez a pod ním odpočíváme. Na asfaltu je tu namalovaná velešachovnice, je jen otázkou sekund, kdy někoho napadne zahrát si lidské šachy – paráda.

Kempujeme na divoko na krásné loučce u obce Dziadowo. Dle znalců občas starosta přijde vybrat malé akceptovatelné mýtné, v našem případě si ale nechal výdělek ujít. Večer pouštíme svíčkové lampiony, tradičně předčítáme z vodácké bible Proč bychom se netopili, prostě esenciální slast!

Malebné přírodní tábořiště u obce Dziadowo.
Malebné přírodní tábořiště u obce Dziadowo.

Den pátý

Průzračná voda a zelená džungle vůkol. To je téma dnešního dne. Fauna i flóra se urvaly z řetězu, romantikova duše plesá. Trochu obtížněji se na vysokých březích hledá místo na svačinovou zastávku, nakonec ale objevujeme skvělý plac s houpačkou nad tůní. Pochybuju, že by atrakce prošla příslušnou certifikací, ovšem příslušní ouřadové asi dosud (naštěstí) nedovedou pádlovat, a tak řádíme bez omezení.

„Malou Amazonií“ jsme se dopádlovali do městečka Trzebiatów. Přesně v souladu se slibem anděla Adama nás tu čekal správce areálu. Kempujeme zadara (jsme přese hosti), jediné, co platíme, je pár zlotých za dřevo. Správce je starší ročník, nostalgicky si chce povídat. Obětoval jsem se a strávil prima česko-polský večer, kdy jsme probrali Bolka s Lolkem, skvělý Dietlův seriál „Špitál na periferii“ a další a další. Po několika hodinách nostalgie jsem na otázku: „Co bych Ti tak ještě řekl?“, zbaběle odvětil, že banda mě potřebuje, a prchl. Dodnes se trochu stydím, ještě jsme mohli probrat Muže na radnici, Okres na severu a Plechovou kavalérii…

Hráz přehrady tvořící Jezioro Rejowickie.
Hráz přehrady tvořící Jezioro Rejowickie.

Den šestý

Ráno nás čeká jez Trzebiatów a pak už se blíží vytoužené finále. Sebral jsem si roli řidiče doprovodného vozu a jel okouknout vjezd do moře a finální kemp v Mrzeżynu. Kempařka taje při vyslovení věty, že známe Adama a jsme TI Češi. Objímá mě a vzhledem k Adamovi a konci sezóny přepisuje ceny.

Na kapitanátu v Mrzeżynu jsme dle regulí (prosím neignorujte je, jsou v pohodě, nechť nás mají i nadále rádi) zahlásili vplutí hejna kanoí přes přístav do Baltu. Dostali jsme mapku s instrukcemi a doporučenou lajnou tak, abychom se co nejmíň křížili s plavební dráhou a vyhýbali se mělčinám. Průzkum ústí dopadl taky skvěle. Na konci přístavu sevřou řeku dvě zdi, které vystupují cca 200 metrů do moře, jedna z nich je výrazně delší, aby rozbíjela vlny od severozápadu. Dnes je ale moře klidné jako rybník.

Euforie z velkého finále. Za obzorem je Švédsko.
Euforie z velkého finále. Za obzorem je Švédsko.

S partou se setkáváme v kempu. „Děcka, moře je dnes hodné, bohové dobře naladění, dávejte bacha a plujeme.“ Po sváče vyrážíme vstříc velkému finále. Počasí je nejlepší za celý týden. To je asi ta moje karma. Často mi totiž manželka říká, že mou karmu má někdy (spolu s myčkou nádobí) o fous radši než mě a je moc ráda, že nás tři poznala a vzala si nás.

Proplouváme malým přístavem a míříme k vlnolamům. Malá odbočka. Byli jste někdy u moře? Vzpomínáte si, jak se může změnit s malým větříkem během dvou hodin? Správně… Jak se blížíme k finále, řeka se začíná houpat. Za vlnolamem už vidíme lámající se vlny s bílými čepicemi a za nimi je v nedohlednu švédské pobřeží. Manželka na mě volá: „Ty troubo, máme tam syny a dceru“. Nedbá na odpověď: „mám kurs u Petra Ptáčka. A Jeník má taky kurs u Petra Ptáčka“. Obrat kolem vlnolamové zdi je zážitkový, přistání devatenácti kánoí na pláži mezi rudé břichouše euforické. Děcka řádí ve vlnách, já si zajdu po pás do vody, koukám na sever a říkám si: „Ty vogo, chlapče, tohle se teda povedlo“. Cesta zpátky do kempu je jen pro zkušenější. Vítr zesílil. Vyplout proti nekonečnému obzoru v metrových vlnách je opravdu jen pro pardály. I tak ale máme zážitek na zbytek života.

Triumfální přistání v Mrzeżynu.
Triumfální přistání v Mrzeżynu.

Ráno, jako další malý důkaz dobré karmy, v přístavu prodávají včera připluvší rybáři čerstvě vyuzené ryby – vynikající catering na cestu domů je vyřešený.

Pro koho je Rega?
Pro romantické duše milující přírodu a neznámo. Pro ty, co nehledají velké peřeje (nenajdete tu ani malé). Pro všechny, co mají rádi řeku a cestu.

Jaká je?
Jako každá kráska, kterou znáte půl roku jen z internetové seznamky (Google Maps), a naživo ještě krásnější. Křišťálově čistá od úplného začátku až do samého konce.

Jak na ni?
To je asi jedno, půjde to kdykoliv. Mnohem důležitější je s kým. Vyberte si dobré kamarády, zážitek se násobí až mocní.

Přeci jen pár praktických informací
– Varianta pro dobrodruhy a milovníky padlých dřevin – z městečka Łobez je to do Baltu 105 km. Prvních 20 nezapomenete do konce života.
– Varianta pro trochu pohodlnější (a rozumnější) – z obce Resko je to 75 km a stromů je jen minimum (pro hezký zážitek). Kilometráž v polštině (PDF) je ke stažení zde.
– Táboření – hodně vyčtete v článku, zbytek najdete v kilometráži a na leteckých mapách. Koneckonců, nechci vás připravit o tuhle část cesty. Plánování nad mapou má taky punc cestovatelské vášně.
– Jak se tam jede – podle toho, jestli jste z Chebu nebo Ostravy. Západočechy a Pražáky požene navigace kolem Berlína, my ostatní použijeme Baltskou dálnici, která začíná kousek za Trutnovem, Moraváci se na ni připojí u města Legnica. A všem nám to bude trvat cca 7 hodin.

Článek byl zpracován ve spolupráci s Polskou turistickou organizací.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: