Letošní sezona pomalu končí a tak není radno vynechat jakékoliv pouštění vodní nádrže. Nevynechali jsme tedy splutí pražského potoka Botič, který máme blízko a navíc nikde není psáno, že se bude konat i příští rok, vždyť už se několikrát nekonal kvůli pracím na toku či přehradě. Udělali jsme dobře. Počasí bylo náramné a voda taky.
Pod hostivařskou přehradou se sešlo přes 800 vodáků. Pořadatelé tu vybírali 10 Kč za list pádla Kajakáři pozor, protože máte 2 listy pádla a čeříte tím dvojnásobné množství vody, platíte proto i dvojnásobnou částku! Protože pořadatelé dbají o zdraví vodáků, jako vždy se při placení podávala desinfekce ve spreji a místo vstupenek se razítkovalo – nejlépe na čelo.
Problémy mají pořadatelé smysl pro legraci, a problémy řeší operativně, když zjistili, že u TOYek není toaletní papír, nabídli vodákům novou metodu. Nevím, jestli se metoda ujala, ale byla jsem ráda, že toaletní papír nakonec byl.
Následoval výklad trati, mnozí litovali, že Honza Šup neměl hubafon, ztratil hlas, voda vytékající z „Roury“ i vodáci kolem hlučeli a tak museli zadní řady odezírat. Ještěže Honza neztratil hlas úplně. Vojta Jančar by musel odpovídat na otázky ČT 1 sám. Pokud se chcete na reportáž z Botiče podívat najdete ji na ivysílání. Jen musíte přeskočit reklamu a pak myškou ještě přeskočte na 231 minutu.
Zábradlí u „Roury“, bylo obležené diváky. Na rybníčku nad ní se občas tvořila fronta, někteří se jen tak rozpádlovávali, jiní možná sbírali odvahu. Zdálo se to tak jednoduché… sehnout hlavu a pak čekat jak to dopadne,
někdy byl úspěšný debl
jindy to nezvládla jednomužná loď. Proplutí byla sázka do loterie…
První past čekala na vodáky asi po dvou stech metrech. Malý stromek kousek vlevo skloněný na prostředek řeky. Na břehu u něj stál místní zahrádkář a hlásil nám, když jsme šli kolem:„Jsem tu chvíli a už se jich udělalo šest“.
Chtělo to pouze držet se vpravo, ale bylo to v zatáčce, bylo tam husto a málokoho napadlo, že je za zatáčkou past, voda na stromek pěkně táhla. Většina deblů končila tak, že mezi háčkem a zadákem se najednou vytvořila šikmá závora. Někteří závoru se dokázali podvlíknout, ale většinou to končilo plaváním a to i několika lodí zároveň.
ale zadákovo předklonění končilo někdy až na zádech háčka, či rovnou ve vodě.
Už jsme kdysi také takto dopadli. Letos jsme jen zaslechli ze břehu: „Stáří vpřed“, a už jsme byli dole.
Příjemná byla zastávka u Hamru. Hospůdka byla i narvaná kolem dokola, ale byl čas na poklábosení s kamarády i občerstvení.
Jezy a jízky na toku byly pro mnohé vodáky tvrdým oříškem, někdy i místem ztráty sebevědomí.
Nejobávanějším místem na dolním toku je jez Grébovka. Opět tu bylo ve vracákách spousta plastů. Nepomohlo čištění Botiče, které letos prováděl správce toku.. Když jste nezvládli tento stupeň, zaplavali jste si mezi nimi.
Na toku Botiče je i spousta mostů, lávek, tunelů i tunýlků než se dostanete do Vltavy. V těch kratších se vám ukáže po chvíli světlo na konci tunelu, v těch delších už je třeba pořádné svítidlo. Od Divadla Na Fidlovačce je to jen kousek k nejdelšímu z tunelů na Botiči.
Drželi jsme se kamaráda, který měl silné světlo. Nedůvěřovala jsem své čelovce, zatím nám žádná v tomto tunelu nepomohla a jeli jsme černo-černou tmou tmou. Chvíli jsme byli u levé zdi tunelu a najednou u pravé zdi.
Dopadlo to dobře, poprvé jsem viděla, jak tunel vypadá.
Jízek, který v tunelu je, dělal vždy takový rámus, že jsem si myslela, že je vysoký. Teď jsem zjistila, že má ani ne půl metru. Větším problémem v tunelu je kabel, který je uprostřed toku prohnutý a ověšený plasty a hadry. Když máte dobré světlo, je splutí nejdelšího tunelu sranda.
Na konci se objeví světlo a diváci nad nízkým mostkem, kde je nutné sehnout hlavu, a už jste na vltavském nábřeží s krásným výhledem na Hradčany.
Díky pořadatelům i panu hráznému, který nám pusti vodu a na shledanou doufejme napřesrok.
